Make Britain Great Again

Brexit je důsledkem roky trvajícího společenského napětí, které cloumá západním světem.

Páteční zprávu o výsledcích britského referenda doprovázelo mnoho emotivních vyjádření, na které nejsme od českých politických komentátorů příliš zvyklí. Pokud pomineme politiky z krajně pravicových stran typu Úsvit nebo bývalého prezidenta Václava Klause, neodehrávala se v případě Brexitu tradiční česká mediální hra na vyváženost, realizovaná paletou různorodých komentátorských postojů. Paradoxně to však více než čeští novináři, pohoršeně kroutící hlavou, byli právě zástupci Úsvitu nebo Svobodných, kdo přesněji, byť částečně nevědomky, reflektoval stávající evropskou realitu.

Únos Velké Británie ze Západu

Reakce našich intelektuálních elit tak celkem věrně odrážely překvapení britských politiků, médií i obyvatel. Nikdo „relevantní“ s možností odchodu Velké Británie z EU přece nepočítal. V Česku má takový pocit hluboké a velmi pevné kořeny. Vždyť právě britští politici nám na začátku devadesátých let prodávali „návrat do Evropy“, důvěru v privatizační proces, ve spravedlnost volného trhu a přirozenost konzervativních hodnot. Díky Margaret Thatcherové nebo Johnu Majorovi mnozí stále ještě věří v samozřejmost neoliberálního trhu, potřebu volného pohybu osob a kapitálu, hlavně ale v neregulovaný trh. Tohle je ten správný západní svět – Evropa příležitostí pro všechny –, do nějž jsme v roce 2004 konečně vstupovali.

Postupy, které lidé jako Boris Johnson, Nigel Farage, Marine Le Penová nebo německá strana AfD praktikují, v lecčem připomínají variaci na apolitickou politiku, jen na temné straně Síly, bohužel posílenou o aspekty třídního boje.

Česko se na jedné straně většinu času svého členství pohybovalo v euroskeptické skupině zemí, volajících po zrušení regulací a uvolnění trhu a nadávajících na „socialistický“ Brusel, na druhé straně rádo využívalo peníze z EU k financování projektů, na které čím dál zadluženější a zprivatizovanější stát a municipality přestávaly mít. Loajalita k EU se tak u nás vytvářela velmi strukturovaně, a to hlavně v těch oblastech, kde peníze z EU měly pozitivní vliv na život obyvatel. V roce 2015 se dokonce podařilo vyčerpat historicky nejvyšší finanční částku, celkem 193,7 miliard korun, což je o 151,8 miliard více, než jsme do unijního rozpočtu přispěli. Velká Británie díky výjimce z roku 1984, vyjednané Margaret Thatcherovou, platí do společného evropského rozpočtu méně než povinné procento z HDP, v roce 2014 platila 240 miliónů liber týdně (ne 350, jak tvrdila Strana za nezávislost Spojeného království, UKIP), za celý rok 2015 přispěla do rozpočtu třinácti miliardami liber, nikoli osmnácti, a čerpala celkem 4,5 miliardy liber. Přesto šlo v britském referendu o peníze na prvním místě a právě pocit nespravedlivé redistribuce peněz z peněženek Britů do evropského rozpočtu možná toto referendum rozhodlo.

Elity a jejich lid

Britská odpověď byla pro velkou část českých pozorovatelů zhroucením uměle vytvořeného ideálu vyspělosti západní Evropy. Pohádku o kultivovaném a postmateriálně orientovaném Západě nám paradoxně vzali Britové, český vzor ctností a ušlechtilosti. Za všechno prý mohou neinformovaní a frustrovaní voliči. Šok z toho, že i v „kolébce demokracie a výspě kapitalismu“ existuje takové množství nespokojených obyvatel, kteří ignorují doporučení lídrů politických stran, jejich komentátorů i představitelů zaměstnaneckých odborů a volí „podle svého“ a kteří se podobají například českým voličům Miloše Zemana, byl místy až komický. Zjevně se nacházíme v hluboké krizi reprezentace. Nadpoloviční většina nespokojených hlasů přitom ukazuje, že propast mezi saturovanými liberálními elitami v politice, médiích a finančních institucích a prekarizovanými pracujícími a seniory je hluboká. Jakkoli je britská situace specifická, jsme svědky zákopové války, která hranice států i kontinentů povážlivě přesahuje. Momentální dění v Británii tak může být v lecčem alarmující například i kvůli blížícím se prezidentským volbám v USA. Nadále se povýšeně rozčilovat nad nevzdělaností a neinformovaností více než poloviny voličů je ale to nejhorší, co může ta druhá, „poučená“ strana udělat.

Sen i noční můra

Británie desítky let byla zónou nekonečně volného trhu a pracovních příležitostí – a především pro přistěhovalce ze střední a východní Evropy. Na pozadí britského snu se ale už dlouho rýsovala i britská noční můra.

V Británii, podobně jako ve většině západních zemí, vládne globální kapitalismus ve své nejtvrdší podobě. Pro tuto podobu jsou charakteristické odvody peněz do daňových rájů, privatizace veřejných služeb (a v důsledku toho snižování jejich kvality), boj chudých proti ještě chudším a nenávist k imigrantům. V těchto podmínkách, k nimž můžeme přičíst špatnou kondici britských odborů, které se od dob, kdy je premiérka Thatcherová nechala doslova vyhladovět, ne a ne postavit na nohy, se ze sociální mobility stal nástroj snižování ceny práce, aniž by z tohoto koloběhu vykořisťování bylo možné vystoupit. Imigranti se pro Brity často stávají terčem nenávisti za to, že jim berou práci, zatímco pro zaměstnavatele představují příležitost, jak ušetřit, protože jsou ochotni pracovat za méně peněz než Britové. Tento začarovaný kruh, kterému se například snažily předcházet dělnicko-studentské akční výbory v šedesátých letech ve Francii, se v Británii po dlouhá léta nedaří prolomit.

V Anglii se za vlády Margaret Thatcherové, podobně jako u nás v devadesátých letech, podařilo vytvořit doslova dvojí typ občanů. Na jedné straně to byli ti, kterým deregulovaný trh otevřel dveře k vlastním bytům, kvalitnímu (placenému) vzdělání a ke splnění svých podnikatelských snů. Na straně druhé, především v průmyslových oblastech na severu Anglie, ztratily desetitisíce pracujících svoji důstojnost a cesta k lepším životům jim zůstala uzavřena. Zvyšování školného na prestižních univerzitách způsobilo, že se kvalitní vzdělání navzdory dnes fungujícím odloženým půjčkám nebo snaze o větší sociální diverzitu vysokoškoláků stalo výsadou bohatých, a kdysi nejslavnější veřejné zdravotnictví planety, National Health Service (Národní zdravotní služba), je v úpadku v důsledku nedostatečného financování. To vše se nesmazatelně promítlo do nálady ve společnosti, jejíž jedna část už necítí jinou možnost odporu, než všeobecnou destrukci.

Morální politika na temné straně Síly

Britské referendum o vystoupení z EU tak bylo víc než čímkoli jiným především referendem o fungování současné britské vlády. Zatímco Skotsko ho pojalo jako šanci vyslovit se k otázce své vlastní národní identity skrze vyšší nadnárodní ideu, v Anglii tomu bylo trochu jinak. Jednak hrál roli letitý vztah ostrovního státu k zemím kontinentu a pocit, že v EU stejně všechno rozhoduje Brusel, potažmo Německo, jednak – a to je závažnější – Brexit poskytl všem, kteří se tváří v tvář globalizovanému světu cítí marginalizováni, možnost, aby dali průchod svému rozhořčení. Popuzené odkazování na hloupost a zakomplexovanost těch, kteří minulý čtvrtek zvolili variantu „leave“, se však míjí s realitou. Za touhou opustit Evropskou unii se více než kdy jindy skrýval národovecký stesk po staré dobré Anglii, která místo multikulturalismu nabízela příležitost být hrdý na svou zemi. Jenže především v tomto ohledu jde o nepromyšlený krok do náruče ještě většího společenského dělení, než s jakým se Spojené království potýká dnes.

Krajně pravicové strany napříč západním světem totiž ve svých odpovědích nenabízejí žádné reálně politické řešení. Postupy, které lidé jako Boris Johnson, Nigel Farage, Marine Le Penová nebo německá strana AfD praktikují, v lecčem připomínají variaci na apolitickou politiku, jen na temné straně Síly, bohužel posílenou o aspekty třídního boje.

To dobře ilustruje skutečnost, že i přes vykonstruovanou a čistě účelovou kampaň si asi ani hlasití příznivci odchodu možnosti, natož důsledky svého případného vítězství nepřipouštěli. Na rozpačitých reakcích Farage nebo Johnsona tak můžeme v přímém přenosu pozorovat, že odvádět pozornost od vnitrostátních problémů populárním odkazováním na „bruselský diktát“ šetrných žárovek a zakroucených okurek se nevyplácí. Natož v zemi, která je již po tři desetiletí doslova laboratoří toho nejbrutálnějšího z politiky neoliberalismu.

Prostor mezi pamětí a historií

Když v roce 2012 hostil Londýn letní olympiádu, použil oscarový režisér Danny Boyle jako hlavní motiv slavnostního zahájení her historický průřez dějinami Anglie. Jeho režijní uchopení pracovalo s dějinami pracujících, oslavou bojovníků a bojovnic za emancipaci všeho druhu a klanělo se třeba i anglickému budování infrastruktury veřejných služeb. Byl to pompézní hold pokroku založeného na vědomí sociální sounáležitosti.

Boylovo zahájení her bylo překvapivou připomínkou toho, že „i takoví jsme byli“ a že valná část výdobytků dnešní společnosti (od zkrácení pracovní doby přes zavedení volebního práva pro ženy ke vzniku odborů nebo státem placeného zdravotnictví) se odehrála kapitalismu navzdory. Symptomem vzdoru vůči kapitalismu je i výsledek čtvrtečního referenda, bohužel ale Brexit narozdíl od výše uvedených bojů povede jen k dalšímu zhoršení situace pro anglickou working class. Všichni poražení a utlačovaní dali hlasováním najevo, že jejich osobní zkušenost se od oficiálního historického výkladu posledního čtvrtstoletí důrazně odlišují. Tomu odpovídá i rozložení hlasujících, které je v komentářích často hodnoceno pouze optikou generačního sporu, ačkoli skutečnost je mnohem komplikovanější než zjednodušující tvrzení, že staří lidé zničili osud těch mladých.

Právě někde v prostoru mezi osobní pamětí a odosobněnou historií existuje mezera, jejíž šíře by mohla být přímo úměrná pocitu nespokojenosti každého z nás i celé společnosti. Zatímco velkou část minulého století to byla sociální hnutí, bojující za lepší postavení marginalizovaných, a  politika, co tuto mezeru uchopovalo i umenšovalo, dnes tento souboj o paměť nespokojených vyhrávají populistická uskupení pravicového a krajně pravicového střihu. Tyto subjekty neprodávají svým voličům vizi změny k lepšímu, ale pouhé ujištění, že se špatně budou mít i ti ostatní.

Výzva pro levici

Jenže ani v nejdivočejších snech Nigela Farage se negativní solidarita nestává plnohodnotným programem, když spolu s ní nepřichází politika reálná. Pokud se vinou Brexitu vyplní ekonomické prognózy a Británie důsledkem odchodu velkých firem zažije mimo jiné postupný zánik desítek tisíc pracovních míst, nebude už pro UKIP ani část konzervativců tak jednoduché svalovat vinu na migranty nebo sociální inženýry z Bruselu. To bohužel neznamená, že se podaří ucpat stavidla rasismu, které Brexit protrhl.

Tato situace je ale i příležitostí pro labouristy, aby lépe promyslela svou mobilizační strategii do příštích voleb a začala hlasy nespokojených Britů sbírat. Corbynův apel na voliče, aby se vyslovili pro setrvání v unii, následovaly dvě třetiny z voličů Labour Party, ale vzhledem k sílícím tlakům „blairovského křídla“ ho čeká těžké období. Zdá se totiž, že běžně levicová témata ztrácejí v dnešní době na své síle a že je nutné zkusit je aktualizovat tak, aby lépe reagovala na problémy globalizovaného světa. Redukce pracovní doby nebo celková redefinice práce lemují jednu z možných cest z možných cest, po nichž by se Corbyn mohl vydat, pokud mu to vůbec jeho strana vůbec dovolí.

Autorka je redaktorka A2larmu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies