Stotisícová Praha 6 platí za výspu pravice. Mezi její starosty patřili Pavel Bém nebo Tomáš Chalupa. Senátory zde byli zvoleni Jan Koukal, Jan Ruml, Karel Schwarzenberg a Pavel Bratský. Už proto je zajímavé, že se nyní jako jediný čistě pravicový kandidát na senátora prezentuje pracovník Ústavu pro studium totalitárních režimů František Stárek, dle kterého chybí Evropě Guantánamo a hlavním problémem země je levice (komunismus) a oligarchie. Nikdo jiný pravicový program nenabízí. Volbám bude podle všeho tentokrát panovat jiné téma: propojení globálního a lokálního. To, že antikomunismus nebude tématem, ukazují i další kandidáti. Jiří Růžička, učitel tělocviku a ředitel gymnázia, je reprezentantem tří čtvrtin koalice, která vládne v Praze 6 (TOP 09, STAN a KDU-ČSL). Za čtvrtého koaličního partnera ANO kandiduje tanečník Vlastimil Harapes.
Jde to i jinak
V tomto „senátním mixu“ působí společný kandidát Strany zelených a ČSSD Václav Bělohradský téměř nepatřičně. Tak trochu paradox je to hned nadvakrát. Jedny udiví, že do senátu kandiduje politický filosof (navzdory evropské historii), druhé zase to, že kandiduje za koalici zelených a oranžových (navzdory evropské zkušenosti blízkosti těchto stran). Už sama kandidatura, bez ohledu na výsledek voleb, dosáhla několika zajímavých cílů.
Zvítězí antikomunista, ředitel gymnázia, tanečník nebo filosof?
Tím prvním je odmítnutí předpokladu, že do senátu patří hvězdy politického marketingu. Druhým je propojení zelených a sociální demokracie, v němž Bělohradský vidí evropskou budoucnost. Toto spojení nemá obecně v ČR tradici a v Praze 6 se zdálo ještě méně pravděpodobné, neboť tam ČSSD reprezentuje poslanec Štěpán Stupčuk známý svým nepřátelským postojem k zeleným. Nicméně, tato kandidatura musela projít i přes něj, což ukazuje na jistou dynamiku v ČSSD. Třetím důležitým cílem je vědomé hledání role senátu, která ani po dvaceti letech není zcela jasná. Odpůrci říkají, že je to skladiště vyhořelého politického paliva (neboli „trafika“), zastánci mluví o ústavní pojistce. Kandidatura Bělohradského je založena na vědomém propojování globálního a lokálního.
Lokální a globální
I při řešení zcela praktických problémů, jakými jsou doprava, kvalita vody nebo stárnutí populace, lze stát jednou nohou v Praze 6, druhou však na globální úrovni.
Kdo jel poslední dobou přes dejvické Vítězné náměstí autem, mohl ze zácpy sledovat lidi v tramvajích rychle projíždějících kolem a přemýšlet o tom, zda peníze, které zmizely do tunelu Blanka, zvýšily jeho komfort. Na globální úrovni se ovšem ukazují alternativy k bezhlavé podpoře individuální automobilové dopravy. Proč by neměl v senátu sedět člověk, který budoucnost měst vidí v tomto rámci? Dále: otrava vodou byla bezesporu ekologickým problémem, který ukázal, že pitná voda nemusí být samozřejmostí. Vedle ekologického rozměru je tu i rozměr sociálně-ekonomický. Tato svízel ukázala, jak nevýhodná smlouva s Veolií. A opravdu má být pitná voda privatizována?
Občas se říká, že Praha 6 není pro chudé. Dnešní třicátníci se tomu už blahosklonně nesmějí. To proto, že často mají na území Prahy 6 také své rodiče. Začátek pracovní kariéry, založení rodiny a zároveň péče o rodiče – to je typický problém „sendvičové generace“. Přidejte k tomu na Praze 6 snižující se dostupnost školek a neexistenci sociálního bydlení – mimo jiné kvůli masivní privatizaci. Řada domácností najednou poznává, že není tak bohatá, jak si myslela. I to je tvář demografického trendu Prahy 6, která rychle stárne. Ovšem být chudý v bohaté čtvrti je stigmatizující. A to všude na světě.
Na podzim bude Praha 6 volit jen do senátu. Vedle Prahy 6 je v senátním obvodu ještě téměř 25 tisíc obyvatel Řep, Zličína, Lysolají, Nebušic a Suchodola. Jaká kde bude volební účast? Jak budou obyvatelé reagovat na pestrou nabídku volebních témat? A konečně, zvítězí antikomunista, ředitel gymnázia, tanečník nebo filosof?
Autor je zastupitel za Stranu zelených na Praze 6.