Moje tělo, moje zodpovědnost


Při snaze zakázat interrupce se zapomíná, že i legální interrupce ženu výrazně poznamená.

V pondělí 26. září jsme se sešly před polskou ambasádou, abychom vyjádřily podporu polským ženám. Parlament v Polsku se totiž pokouší schválit protipotratový zákon, který patří k nejvíce restriktivním na světě. Snaží se postavit mimo zákon nejen potraty samotné, ale jakoukoli podporu a pomoc ženám, které potrat podstoupily, včetně odborné péče. Když jsme se shlukovaly ke společné fotografii, chtěla jsem se zeptat, kolik z nás potratilo, ať už dobrovolně nebo samovolně. Ale neměla jsem odvahu. Mezitím policista udělil ženě pokutu za vhození krvavého tampónu na zahradu ambasády. Do ruky by ho ale nevzal.

Legální neznamená legitimní

I když je u nás potrat legální a ročně ho podstupují desetitisíce žen, stejně je někde ve mně zakořeněno, že to „není správně“. Pokaždé, když mluvím o svém potratu, mám strach z předsudků. Mám pocit, že jsem udělala něco špatného, něco odsouzeníhodného. Ale byla to moje volba i volba člověka, který mě oplodnil. A chtěli bychom, abyste to respektovali. Potrat je složitou volbou. Protože smrt si nikdo dobrovolně nevybírá. Jen podmínky určují, že nějaký život musí skončit, aby jiný mohl důstojně pokračovat. A někdy je tato rovina „ty, nebo já“ rozhodující. Někdy je mnoho důvodů, proč se nemůže odehrát „my“. Protože ono „my“ klade na člověka velké požadavky a já nechci přivést dítě na svět, ve kterém ho čeká finanční nouze, neúplná rodina nebo perspektiva neplnohodnotného života.

Žádná z nás se z potratu neraduje, žádná z nás to necítí tak, že „je to legální, a tak je to v pohodě“.

Zdá se, jako by legalita potratu umenšovala věci, které s takovým zážitkem souvisejí. Je ale omyl myslet si, že zákonnost interrupcí ulehčuje rozhodnutí k jejich provedení. Pouhé vědomí toho, že je potrat legální, nepřenese zodpovědnost z nás na instituci, na stát. Mimo to společnost stále vnímá potrat jako prohřešek. A to přesto, že desetitisíce lidí ročně mají v Česku podle statistik s potratem zkušenost. Legální tedy neznamená legitimní. Zatímco jiné věci považujeme za legitimní, přestože jsou nelegální, u potratu je to naopak. Lidé obvykle jen těžko přijímají, že jsem šla na potrat – navíc dobrovolně, v situaci, kdy jsem nebyla v ohrožení života ani znásilněná.

V zajetí ideologie

Je však třeba přestat argumentovat znásilněnými ženami, argumentovat postiženými plody, a redukovat tak diskusi na extrémní případy. Nosit v sobě dítě počaté násilím může působit obrovské trauma, stejně jako vidina ztráty dítěte, které se narodí s malou šancí dožít se dospělého věku. Jenže i když se rozhodnu přerušit těhotenství jen z vlastního rozhodnutí, moje děloha bude stejně vědět, že v ní byl plod. Moje tělo to bude vědět a určité trauma si v sobě ponesu i tak.

Netajím se tím, že je pro mě potrat z velké části záležitostí ideologie. Tam, kde podmínky nedovolují vést důstojný život, nechci přivést na svět dítě. Přemýšlím, jak může stát, který odmítá potraty, nechávat umírat lidi na ulicích. Jak může mít měsíční zárodek větší váhu než život uprchlíka nebo uprchlice? Protože lidé, kteří chtějí v Polsku brát samopaly na muslimy a muslimky jsou často také nejvěrnější obhájci pro-life ideologie. Jsou to lidé, kteří se v rámci facebookové kampaně hrdě fotí se zbraněmi pod transparentem „Jsem křesťan“. Nerozumím tomu. Copak si opravdu myslíte, že se nová generace hrdých Poláků a Polek dá vychovat tím, že se zakážou potraty? Že díky tomu přijde příliv nové polské krve? Přijde, ale ta krev poteče z vašich rukou a našich děloh. Žádná z nás se z potratu neraduje, žádná z nás to necítí tak, že „je to legální, a tak je to v pohodě“. Jenže právě proto je nutné ctít heslo „Moje tělo, moje volba, moje zodpovědnost“.

Autorka je dokumentaristka.

 

A2LARM