Takový normální sexismus na Harvardu

Univerzitní fotbalisté si vedli seznam hráček ženského fotbalového týmu s hodnocením jejich vzhledu, doprovázený sexistickými urážkami.

Minulý týden zakázalo vedení Harvardu dohrát svému mužskému univerzitnímu fotbalovému týmu zbytek sezóny kvůli dokumentu, jejž koncem října zveřejnily studentské noviny The Harvard Crimson. Jednalo se o seznam, který si od roku 2012 fotbalisté vedli. Čísly v něm hodnotili vzhled hráček ženského klubu z prvního ročníku, psali odstavce plné sexuálního fantazírování a přidělovali jim hypotetické sexuální pozice podle toho, na jakém postu hráčky v týmu hrály. Po čtyři roky tak hráči do této „průzkumné zprávy“, jak ji nazvali, metodicky přispívali a sdíleli ji mezi sebou. Tým v současnosti vedl v prestižní Ivy League a rozhodnutí univerzity mu tak odepřelo šanci na vítězství v šampionátu a rovněž možnost zúčastnit se příští rok turnaje NCAA (National Collegiate Athletic Association).

Činy a slova členů mužského týmu byly necitlivé, nechutné a otřesné, ale tato příšerná misogynie neodráží prostředí, které harvardský sport vytváří.

Drew Faustová, prezidentka univerzity, nazvala chování týmu „otřesným“ a vedení se rozhodlo spojit s kanceláří pro prevenci sexuálního obtěžování a poučit fotbalisty a ostatní sportovce o vážnosti celé situace. Tým v pátek na stránkách novin zveřejnil omluvu, v níž hráči píší, že udělají vše pro to, aby zmírnili bolest, kterou způsobili: „Abychom toho dosáhli, musíme vyřešit problémy sexismu a misogynie v našich vlastních šatnách. (…) Musíme začít sami se sebou. Všichni jsme nyní odhodláni usilovat o nezbytnou kulturní změnu, nejen v našem týmu, ale i ve společnosti.“ Podle harvardské zprávy o sexuálním násilí zažilo 31 procent žen v roce 2015 sexuální obtěžování na univerzitě.

Šest hráček se následně rozhodlo na celou situaci reagovat otevřeným dopisem:

„Smutná realita je, že už nás takové chování nepřekvapuje. Je to pro nás už ‚normální‘ a často se radši rozhodneme nevěnovat tomu čas a energii. (­…) Je ale frustrující, že toto je realita, které ženy v minulosti čelily a budou čelit nadále po celý svůj život. Cítíme se beznadějně, protože muži, kteří mají být našimi bratry, nás takhle ponižují. Jsme znechucené, že sportovkyně, od nichž se očekává, že budou silné a hrdé na své schopnosti, jsou často posuzovány pouze podle fyzického vzhledu. Je otřesné, že téměř půlstoletí po zrovnoprávnění se musíme zabývat mužským nárokováním těl, která jim nepatří. Znepokojuje nás budoucnost, protože víme, že jediná možnost, jak se skutečně pohnout dál, spočívá v tom, aby sami muži tuto kulturu narušili a zabránili jí.

Velice nás bolí to, že jedinci, kteří podporovali, tiše pozorovali nebo se účastnili tohoto jednání v posledních čtyřech letech, byli naši blízcí přátelé. (­­…) Ten seznam nás mezi sebou srovnává, jako by soud pár mužů stačil na to, aby určil naši hodnotu. Ale, pánové, to nestačí, my jsme lepší. Osmnáct let fotbalu nás to naučilo. Osmnáct let v roli úspěšných, silných a vynikajících sportovkyň nás to naučilo. (…) Jako tým nás to neraní, chopíme se příležitosti a budeme ještě silnější a nebudeme tolerovat nic menšího než respekt, který chováme k ženám, jež obdivujeme víc než sami sebe. (­…)

Činy a slova členů mužského týmu byly necitlivé, nechutné a otřesné, ale tato příšerná misogynie neodráží prostředí, které harvardský sport vytváří. Harvardský ženský fotbal je úspěšný proto, že i přes vzájemnou soutěživost víme, jak být tým – jak se podporovat a pomáhat těm kolem nás k dosažení svých cílů. Události posledních dnů ukázaly, že se umíme vzájemně podpořit a soucítit spolu.

‚Hovory ze šatny‘ nejsou žádnou výmluvou, protože nejde jen o sportovní týmy. Celý svět je šatna. Přesto jsme šťastné, že známe tolik mužů, kteří by se nikdy takového chování nezúčastnili z respektu, který k nám, ženám, chovají. (…) Jako ženy harvardského fotbalu a světa chceme využít této zkušenosti coby příležitosti a povzbudit ostatní ženy, aby se sjednotily v boji proti tomuto chování. Jsme tým a jsme silnější, když jsme spolu.

Zveme tím i fotbalisty z Harvardu a muže z celého světa, aby se přidali, protože nakonec jsme všichni členy jednoho týmu. Jsme lidské bytosti a zasloužíme si úctu. Chceme vaši pomoc ve společném boji. Potřebujeme vás, abychom tomu zabránili. Nezměníme minulost, ale žádáme vás, abyste nám pomohli nyní a v budoucnu. (…)

Závěrem chceme vzkázat mužům harvardského fotbalu  a ostatním, kteří si v budoucnu budou nárokovat naše těla a dělat z nás sexuální objekty: „Můžeme vám nabídnout naše odpuštění, ale to je – a vždy bude – to jediné, co můžete považovat za své.“

Brooke Dickensová, Kelsey Claymanová, Alika Keeneová, Emily Mosbacherová, Lauren Varelaová a Haley Washburnová, hráčky harvardského ženského týmu a studentky prvního ročníku v roce 2012.

Novinám The Harvard Crimson se mezitím podařilo získat další dokumenty, tentokrát od běžeckého univerzitního týmu, který si každoročně vytvářel tabulky, kde byly ženy hodnoceny na základě vizáže a nechyběly zde sexuálně explicitní komentáře.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies