Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Žádná země s McDonaldem nemůže zůstat demokracií

Nejlepší odpovědí na Trumpa, Putina, Orbána, Erdoğana, Le Penovou, Farage a politiku, kterou reprezentují, je vysvobodit demokracii ze spárů nadnárodních korporací.

Světem se valí vlna zhnusení. Důvěra v politiky se všude hroutí. Symboly, slogany a senzace trumfují fakta a argumenty. Každý šestý Američan věří, že vojenská vláda by byl celkem dobrý nápad. Z toho všeho vyvozuji tento podivný závěr: žádná země s McDonaldem nemůže zůstat demokracií.

Skomírající demokracie

Před dvaceti lety sloupkař New York Times Thomas Friedman předložil „teorii mírotvorných zlatých oblouků“. Ta říká, že „žádné dvě země, které mají svého McDonalda, spolu nikdy nevedly válku, dokud si svého McDonaldy ponechaly“. Friedman byl jeden z těch vypravěčů příběhu o konci dějin, který nám říkal, že globální kapitalismus povede k věčnému míru. Tvrdil, že dojdeme do „bodu, kdy se země integrují do globální ekonomiky, otevřou se zahraničním investicím a emancipují své konzumenty; ruku v ruce s tím půjde omezení možností jednotlivých zemí, aby dělaly problémy spolu s postupnou demokratizací a rozšiřováním míru“. Nemyslel tím, že McDonald’s ukončí všechny války, ale že jeho příchod do konkrétního národa je symbolem této proměny.

Korporace se uvolnily ze sevření demokratických omezení a táhnou nás směrem ke zhroucení klimatu, což je vážná hrozba pro globální mír.

Stejně tak já používám McDonald’s jako zkratku pro síly, které trhají demokracii na kusy. Nemám tím na mysli to, že by přítomnost jednoho hamburgerového řetězce byla příčinou rozpadu otevřených, demokratických společností. Stejně tak tím nechci říct, že by země, které si k sobě pozvou McDonald’s, musely nutně skončit jako diktatury. Mám tím na mysli to, že pod náporem vykořeněného nadnárodního kapitálu, jehož je McDonald’s ztělesněním, demokracie jako živý systém chřadne a umírá. Staré formy a tribuny zůstávají – parlamenty a kongresy stále stojí – ale moc, kterou kdysi měly, jim protéká mezi prsty a přelévá se do míst, kde je mimo náš dosah.

Politická moc, která by měla patřit nám, se přenesla do důvěrných setkání s lobbisty a sponzory, kteří rámují hranice debaty a politického jednání. Získala podobu diktátů Mezinárodního měnového fondu a Evropské centrální banky, což jsou instituce, které se nezodpovídají lidem, ale finančnímu sektoru. Za pomocí ozbrojené eskorty ji převezli do chladnokrevného Davosu, kde se právě vzpomínanému Friedmanovi dostalo vřelého přijetí.

Aby to nebylo málo, moc, které měla patřit lidem, dostává na frak mezinárodními dohodami. Smlouvy, jako je Nafta, CETA, Transpacifické partnerství nebo kolabující TTIP, jsou sestavovány za zavřenými dveřmi v debatách, kterým dominují korporátní lobbisté. A tito lobbisté jsou schopni podstrčit do těchto smluv dodatky, se kterými by žádný informovaný volič nikdy nesouhlasil, jako například ustavení neprůhledných offshoreových tribunálů, díky nimž nadnárodní korporace mohou obejít jednotlivé národní soudy, ohrožovat národní zákony a požadovat kompenzace za výsledky demokratických rozhodnutí.

Tyto dohody omezují prostor politiky, brání státům v jejich sociální politice a znehodnocují práva zaměstnanců. Snižují standardy ochrany spotřebitelů, finanční regulace a kvalitu sousedství. Suverenitě se vysmívají. Když někdo zapomene na to, že Donald Trump slíbil, že s těmito korporacemi zatočí, nikdy nepochopí, proč byli lidé ochotni podstoupit takové riziko a zvolit si jej za prezidenta.

McDonaldizace vytěsňuje politiku

I na národní úrovni zničil model McDonaldu jakoukoli smysluplnou demokracii. Ta totiž závisí na vzájemné důvěře a pocitu sounáležitosti: přesvědčení, že patříme k určitému národu a ten zas patří k nám. Model McDonaldu, který vykořeňuje všechny naše vazby, mohl být stěží navržen lépe, aby toto vědomí vymazal.

Jak pozoruje spisovatel Tom Wolfe ve svém románu Muž na vrcholu, „jediným způsobem, jak jste mohli zjistit, že opouštíte jednu komunitu a dostáváte se do jiné, byly právě tyhle franšízy. Ty se začaly opakovat, a tak jste mohli vidět zase další kousky od 7-eleven, Wendy’s, Costco, nebo Home Depot“. Odcizení a anomie, kterou tato destrukce vytváří, jsou ještě zesíleny prekarizací práce a ubíjejícím režimem všudypřítomného monitoringu, kvantifikace a hodnocení (ve kterém McDonald’s exceluje). Podlamování zdraví jen přispívá k pocitu jakéhosi rozkolu. Po desetiletí se snižoval počet úmrtí lidí ve středním věku, teď jsou tahle čísla na vzestupu. Mezi hlavními příčinami je obezita a diabetes, drogová závislost nebo selhání jater. Všechno to jsou nemoci, jejichž hlavními přenašeči jsou korporace.

Tyto korporace se uvolnily ze sevření demokratických omezení a táhnou nás směrem ke zhroucení klimatu, což je vážná hrozba pro globální mír. McDonald’s k tomu přispěl více než dost: produkce hovězího je jednou z největších příčin klimatických změn.

Ve své knize Paradox globalizace popisuje harvardský ekonom Dani Rodrik politické „trilema“. Tvrdí, že demokracie, národní suverenita a hyperglobalizace nejsou kompatibilní. Nemůžete mít všechny tři najednou. McDonaldizace vytěsňuje domácí politiku. Jakkoli nekonzistentní a nebezpečné to většinou je, celosvětový odpor proti mainstreamovým politikům je ve svém jádru právě snahou znovu získat národní suverenitu proti silám nedemokratické globalizace.

Korporátní fašismus?

Například článek o dějinách Demokratické strany v USA z pera Matta Stolera nám připomíná, že o podobné volbě mluvil už významný americký právník Louis Brandeis. „Můžeme mít demokracii, nebo bohatství, koncentrované v rukou pár lidí, ale nemůžeme mít obojí.“ V roce 1936 prosadil kongresman Wright Patman legislativní balíček proti koncentraci korporátní moci. Mezi jeho hlavními cíli bylo omezit A&P, což byl tehdy obrovský distribuční řetězec, který vykuchával celá města, ničil lokální prodejce a dělal z „nezávislých prodejců prodavače u přepážky“.

V roce 1938 prezident Roosevelt varoval, že „demokratická svoboda nebude v bezpečí, pokud budou lidé tolerovat růst soukromé moci až do bodu, kdy se stane silnější než demokratický stát samotný. To je ze své podstaty fašismus.“ Demokraté vnímali korporátní koncentraci moci jako formu diktatury. Zlomili vliv velkých bank a byznysů a spoutali velké řetězce. Co lidé jako Roosevelt, Brandeis nebo Patman věděli, dnes ti, kteří jsou u moci zapomněli, a to včetně většiny novinářů. Oběti systému si toho jsou ale vědomy neustále.

Jednou z odpovědí na Trumpa, Putina, Orbána, Erdoğana, Duterteho, Le Penovou, Farage a politiku, kterou reprezentují, je vysvobodit demokracii ze sevření nadnárodních korporací. Touto odpovědí je obrana komunity jako základní politické jednotky, jež je pod útokem bank, monopolů a velkých řetězců. Spočívá v rozpoznání toho, že neexistuje větší ohrožení míru než korporátní model, který ničí demokratickou volbu.

Autor je novinář.

Z anglického originálu No country with a McDonald’s can remain a democracy, publikovaného deníkem The Guardian, přeložil Martin Vrba.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image