Komoří Lang zasahuje aneb „Daně jak za komunistů“


Hysterické komentáře, které doprovázejí Sobotkův předvolební návrh progresivní daně, vyjadřují především zájem úzké skupiny bohatých.

Českem obchází strašidlo komunismu. „ČSSD chce změnit daně jako komunisté,“ křičí titulek Mladé fronty Dnes, nástroje už zcela nepokryté propagandy vlastníka Andreje Babiše. „Prudký obrat ČSSD doleva,“ hlásí Seznam.cz. „Je to návrat do normalizace,“ prohlašuje ve vysílání Českého rozhlasu pravicový ekonom Pavel Holub. Neznalý čtenář by téměř nabyl dojmu, že sociální demokraté hodlají zavádět stoprocentní daň, zestátňovat soukromý majetek a posílat lidi do gulagů. Co se tedy vlastně stalo?

Ve skutečnosti se neděje nic jiného, než že Česká strana sociálně demokratická přišla s novým předvolebním návrhem na zdanění příjmu fyzických a právních osob.  Mediální hysterie dala ovšem vzpomenout na raná devadesátá léta, kdy vše, co jen zavánělo rovností a solidaritou, dostávalo nálepku bolševismu. Ponechme teď stranou otázku, zda k navrhovaným změnám může skutečně dojít. Zda sociální demokracie může vyhrát volby a zda vůbec dané změny prosazovat chce, nebo se jedná jen o předvolební vějičku pro důvěřivé a mnohdy snad i zoufalé voliče. Podívejme se raději, co vlastně sociální demokraté navrhují.

Pokrok v mezích mírné levicovosti

Kupodivu se nejedná o žádný radikální návrat ke komunismu, ale o mírnou verzi progresivního zdanění, která u nás v trochu jiné podobě platila ještě před deseti lety. ČSSD navrhuje poměrně nízkou 12% daň pro lidi s příjmem do 30 tisíc, následně 15% daň pro ty, kdo mají mezi 30 a 40 tisíci, 25% daň pro příjmy mezi 40 a 50 tisíci a 32% daň pro ty nad 50 tisíc korun. V praxi to znamená, že každému kdo bere méně než 50 tisíc, zůstane o něco málo peněz víc než dnes, od 50 tisíc výš o něco málo méně.

Je snad něco skandálního a komunistického na tom, že Albertem vykořisťovaná prodavačka nebude ze svých 13 tisíc hrubého odvádět stejné procento daně jako manažer beroucí 100 tisíc?

Je bezpochyby správné debatovat o tom, zda jsou zvolené hranice nastavené ideálně. Můžeme se dohadovat, zda není vzestup daně mezi 40 a více jak 50 tisíci příliš prudký. Stejně tak se nabízí otázka, proč není ještě jedno pásmo pro skutečně vysokopříjmové osoby. Připomeňme, že i dnes platí tzv. solidární daň ve výši sedmi procent, kterou platí lidé s příjmem přesahujícím 106 tisíc korun.

Je pochopitelné, že ti, kdo by si měli pohoršit oproti současnému stavu, zrovna nevýskají nadšením. Stejně tak je jasné, že pokud se v rodině jeden z partnerů stará o děti a vydělávat může jen jeden, nezajišťuje ani plat přes 50 tisíc žádný závratný luxus. Nicméně návrh ČSSD neznamená žádné dramatické skoky, jen mírné – v pravdě blairovské – vychýlení ve prospěch lidí s nízkými a středními příjmy. V zemi, kde nejvíce lidí bere plat kolem 23 tisíc hrubého, taková změna prospěje, byť nijak závratně, více než 80 procentům obyvatel. Je snad něco skandálního a komunistického na tom, že Albertem vykořisťovaná prodavačka nebude ze svých 13 tisíc hrubého odvádět stejné procento daně jako manažer beroucí 100 tisíc?

Západ, nebo východ?

V Česku stále platí rovná daň zavedená za Topolánkovy vlády. Tato 15% daň patří stále mezi nejnižší v Evropské unii. Spolu s námi mají nízké daně z příjmu fyzických osob ještě Bulharsko, Rumunsko a Litva. Naopak prakticky všechny západní státy mají daně výrazně vyšší. Díky tomu mohou jejich země fungovat mnohem kvalitněji. Zámožnější si zde více než u nás uvědomují, že jejich blahobyt nestojí jen na jejich bezbřehé píli a talentu, ale také na podmínkách, které jim je schopen stát vytvořit. Je tedy současný návrh ČSSD skutečně návratem ke komunismu, nebo naopak spíš alespoň symbolickým vykročením z postkomunistického marasmu?

Zajímavý je v této souvislosti pohled na horní sazbu daně z příjmu fyzických osob. Ve většině západních zemí se totiž pohybuje kolem 50 procent. ČSSD přitom navrhuje pouhých 32 procent. I taková výše ale připadá našim pravicovým ekonomům příliš vysoká. Ekonom Pavel Kohout například tvrdí, že to povede k odchodu kvalifikovaných lidí do zahraničí. Člověka ovšem napadne, jestli by kvalifikované lidi neudrželo spíše zvýšení platů na slušnou evropskou míru, tedy to, za co poslední dobou horují odbory. Kupodivu i tomu se Kohout a spol. usilovně brání a mermomocí se zde snaží udržet levnou montovnu. Příjmy na hlavu jsou v České republice mimochodem tak směšně nízké, že nás banka J. P. Morgan ve středu vyřadila z kategorie vyspělých zemí a přeřadila k zemím rozvíjejícím se. Pravicoví ekonomové mohou jásat. Zdá se, že v jejich očích jsme odsouzeni k práci za pakatel, zatímco o pár kilometrů dál mohou naši sousedé pracovat za platy násobně větší.

Tíhu daňového zatížení z našich obecně velmi podprůměrných platů pak mají pochopitelně nést především ti nejchudší. Že to celé nedává smysl? Že by ekonomové měli volat po progresivní dani? Schválně si ale zkuste tipnout, do které příjmové kategorie patří pánové Kohout, Kovanda, Vejmělek, Marek a mnozí další bojovníci proti progresi. A kampak spadají majitelé mainstreamových médií? A kampak šéfredaktoři a hlavní editoři těchto médií? Západoevropský model mezitřídní solidarity mezi nimi zjevně příliš nerezonuje. Jednodušší bude vše odstřelit skandalizujícími titulky, prohlášeními o návratu komunismu a varováním před zhroucením ekonomiky. Jak říká komoří Lang v legendárním Werichově Pekařově císaři, když s kumpány osnuje Rudolfovu vraždu: „Víte pánové, ono se dá leccos prominout, ale jakmile se někomu z nás sáhne na majetek, tak to se prosím nedá trpět!“

Autor je publicista a historik.

 

A2LARM