Jak nečíst Brnox Kateřiny Šedé


Dosavadní kritické recenze na knížku výtvarnice Kateřiny Šedé, mapující „brněnský Bronx“, vycházely především z rasistického čtení této publikace. Možností je ale víc.

Líšeňská výtvarnice Kateřina Šedá dělá na periferiích globální umění. Jako jediná Češka měla samostatnou výstavu v superprestižní londýnské galerii Tate Modern, před kterou vystavila skoro celou vesnici Bedřichovice, kterou sem za peníze ze Západu přivezla z Východu. O rok později v Bedřichovicích snad poprvé u nás do praxe převedla ideu základního příjmu a za minimální mzdu nechala jeden den všechny zúčastněné povinně se zabývat „neproduktivními“ činnostmi, třeba poznáváním svého okolí a sebe navzájem. Proslavila se už svým finálovým projektem pro Cenu Jindřicha Chalupeckého, kdy nechala svoji babičku rekonstruovat po paměti železářství, kde kdysi pracovala. Kateřina Šedá cenu vyhrála.

Kritika její umělecké práce jako manipulace se sice objevila už dřív, zůstávala ale více méně uvnitř umělecké scény. S knižním průvodcem po brněnské vyloučené lokalitě, nazývané místními nelichotivě “bronx”, ale Šedá narazila na nebývalou kritiku i mimo uměleckou scénu. Recenze, které po uvedení knihy vyšly na serveru Romea.cz, autorce vytýkaly především to, že má předsudky a její kniha reprodukuje většinové stereotypy o Romech. Šedá dostatečně nezná prostředí, nerozumí strukturálním příčinám sociálního vyloučení a nechápe, jak těžké je v běžném životě čelit předsudkům. A vůbec celá její motivace je pochybná.

Opravdu horší než Čunek?

Obezřetnost při českém „mluvení o Romech“ je určitě na místě. Obyvatelé vesnice Bedřichovice nebo periferní městské čtvrti Líšně, se kterými Šedá dříve pracovala, na rozdíl od Romů v minulosti nečelili genocidě a v současnosti nejsou cílem neonacistických pochodů „proti nepřizpůsobivým“ ani nezažívají každodenní rasistické ústrky. Jejich perifernost je neodsouvá do pozice diskriminovaných občanů druhé kategorie a jejich „bytí na okraji“ je s tím romským těžko srovnatelné. Porozumění lokalitě „obývané především Romy“ tak vyžaduje vyšší míru citlivosti než práce s lidmi na „normální“ periferii. Z řady mediálních projevů Kateřiny Šedé ovšem není úplně jasné, jestli si tento rozměr tak docela uvědomuje.

Prvoplánovou rasistickou reportáž Šedá rozhodně nesepsala. Snažila se vytvořit komplexní obraz lokality a jejích obyvatel, což – přes řadu problematických pasáží – udělala.

Recenze její knížky si často vystačily s metodou „co by si z Brnoxu vytáhly Parlamentní listy“ a popisováním toho, jak knížce budou rozumět čeští rasisté. Prestiž známé umělkdyně prý jen dodá legitimitu stereotypům. Pro většinu kritiků ve výsledku kniha splynula s tímto předpokládaným typem čtení a sama o sobě jako by přestala existovat. Tento přístup ilustruje například text, který vyšel na H7O.cz, webu literárního časopisu Host, pod názvem Kateřina Šedá a její varieté: jsou to lidi, nebo zvířata? Recenzující sociolog si v tomto textu zapsychologizoval. „Už v úvodní pasáži teatrálně nazvané Račte vstoupit můžeme tušit, že pro Šedou je celý projekt jedním velkým zábavním podnikem – jakousi zoologickou zahradou či varieté, v němž lze z perspektivy osvíceného měšťáka pozorovat a popisovat exotické zvyklosti podivuhodných, člověku blízkých tvorů,“ dává hned ze začátku textu autor najevo, že Šedou sundá jednoduše tím, že u ní bude předpokládat ty nejhorší pohnutky. „Romové jsou takřka divoká zvěř, která, nevědoma si přímých důsledků svého zaostalého počínání, potřebuje patronaci moudré ženy znalé jejích zvyklostí,“ píše sociolog se sugestivní ironií, takže to vytváří dojem, že Šedá sepsala záměrně skandální rasistickou reportáž.

Jenže prvoplánovou rasistickou reportáž Šedá rozhodně nesepsala. Snažila se vytvořit komplexní obraz lokality a jejích obyvatel, což – přes řadu problematických pasáží – udělala. Výsledná knížka je především mozaika obrazů a výjevů. To svádí k rychlému prolistování a stejně rychlému odsouzení celé publikace jako rasistického pamfletu. Prvoplánově rasistická ale kniha není. K problematickým částem se kritici navíc většinou ani nedostali a vystačili s odsudkem autorčina domnělého rasismu. Jan Stejskal v textu na Romea.cz předhodil Šedé i moment, kdy v televizi přiznala, že její rodiče používaly jednu z ulic v lokalitě (Francouzskou) jako synonym pro oblast, kde se dělá bordel. Reflexe vlastních předsudků ze strany Šedé se hbitě proměnila v argument proti ní. Ve stejném textu pak Stejskal popisuje údajný nový sofistikovaný rasismus, jehož představitelkou má být právě Šedá. Týž autor už ve svém dřívějším článku přirovnal Šedou k Jiřímu Čunkovi – Šedá je ale podle něj ještě horší, protože Čunek na rozdíl od ní potřebuje voliče, a jeho vyjádření jsou tak aspoň pochopitelná.

I bílé může být debilní

Za nejproblematičtější pasáž knihy bývá označován „pouliční sběr Kateřiny Šedé“. Jedná se o pasáže napsané způsobem otázka-odpověď, týkající se různých témat jako hádanky, hry nebo trávení vánočních svátků. Tyto sekvence vzbuzují v recenzentech pocit, že autorka jednoduše dělá z lidí debily, když jim pokládá leckdy absurdní otázky, a pak zveřejňuje jejich často ještě absurdnější odpovědi. V mnoha případech jsou to ale naopak dotazovaní, kdo dokáže zesměšnit tazatelku, ať už jí položenou otázku, nebo nějaký jiný „bílý“ předpoklad o tom, jak se věci mají. Šedá dala ve své knížce slovo Romům i Neromům v dané lokalitě. Výsledný obrázek není příliš pěkný – od Čechů v ulicích slyšíme spoustu rasismu, stereotypy o Romech sdílejí často sami Romové a z odpovědí, byť vtipných, až příliš často cítíme tvrdou realitu sociálního vyloučení. V „autentických“ reakcích z ulice se ale objevuje i velký smysl pro humor, který – byť často rezignovaný nebo (auto)stereotypní – je především polidšťující a rozhodně se nedá číst jen směrem shora dolů ve stylu „smějeme se nevzdělaným cigánům“, ale také jako „cigáni se smějou gádžům“, nebo „cigáni se smějou tomu, co si gádžové myslí o cigánech“.

Právě u „pouličního sběru“ kritici Šedé nejvíce vyčítali absenci doplňujícího komentáře, který by vysvětlil strukturální příčiny některých jevů nebo by se aspoň distancoval od možného rasistického čtení textu. U pouličního sběru by ale takový komentář asi už nic moc nezměnil. Čtenáři je navíc poměrně jasné, že autorka na tomto místě vybírala na základě vtipnosti a čtivosti. Stovky lidí a tisíce odpovědí zahrnutých do sběru vytvářejí samy o sobě různé chápání jak prostředí lokality, tak situací, ve kterých vznikly. Zvlášť bolestivě naopak doplňující komentář chybí v kapitole věnované vzdělání. O situaci v místních školách mluví učitelka, která v knížce vystupuje jako expertní autorita, a přitom sama její výpověď vyvolává pochybnosti o její kompetenci pracovat s dětmi ve vyloučené lokalitě. Její jednostranný pohled bohužel není doplněn ničím, co by ho vyvážilo. I s příhlednutím k tomu, v jak nezáviděníhodné situaci se učitelé a učitelky často nacházejí, je absence jiného pohledu, reflektujícího problematiku strukturálního znevýhodňování Romů v českém školství, citelná. Sama Šedá navíc zmíněnou učitelku používala v rozhovorech jako autoritu ohledně toho, jak se věci mají v romských školách.

Politolog Pavel Barša v debatě o knize Brnox v brněnské hospodě u Mikulášků mluvil o pitoresknosti, skrz kterou se dostala do literatury figura obyčejného člověka a kterou spatřuje i v tomto díle Kateřiny Šedé. Mluvil také o nedůvěře, kterou tento – pro někoho exotizující – přístup k obyvatelům brněnského Bronxu vyvolal. Přesto podle něj knížka zejména ukazuje, že ve zkoumané lokalitě žijí různí lidé, a nedá se tedy říct, že by jen potvrzovala stereotypy. Brnox jako rozsáhlejší umělecká akce podle Barši může pomoci vzájemné diskusi: „Čím víc převládne nedůvěra, a budete křičet, že vy urážíte Romy, a ta druhá strana se bude samozřejmě bránit, tak tím hůř.“ Podezření, že se od Kateřiny Šedé nejedná o smích, ale o výsměch bychom se podle politologa měli snažit překonat. Přirovnávat Kateřinu Šedou, která si patrně občas neuvědomuje souvislosti svých výroků, k Jiřímu Čunkovi, který si je uvědomuje velmi dobře, je ale hledání příkopu tam, kde není.

Autor je redaktor Alarmu.

 

A2LARM