Zeman, SPD a strašák extremismu


Možná je načase zbavit se teorie extremismu a nahradit ji vhodnějším konceptem – třeba zločinem z nenávisti.

Foto Michał Józefaciuk, Wikimedia Commons

Hrad požaduje vyškrtnutí SPD ze zprávy ministerstva vnitra o extremismu. Tak se dá ve zkratce popsat situace, ke které v posledních dnech došlo. Co z ní můžeme vyčíst a co nám říká o problematice tzv. extremismu? Celá záležitost v sobě ve skutečnosti ukrývá tři různé roviny sdělení, které se vzájemně částečně ovlivňují a které mohou mít nakonec poněkud překvapivé rozuzlení. Pojďme si je postupně ukázat.

Podpora SPD

První rovina je nejjednodušší. Spočívá v tom, co je na první pohled patrné, tedy ve velmi explicitní snaze o očištění jména SPD skrze její vyškrtnutí ze zprávy o extremismu. Že prezident Zeman chová k SPD určité sympatie, není žádné tajemství, takže ani tato aktivita není příliš překvapující. Překvapující může být otevřenost této snahy a také její zdůvodnění. Během prezidentského mandátu Miloše Zemana jsme měli možnost vidět řadu okamžiků, během nichž prezidentský úřad testoval hranice toho, co si může dovolit. V současné době je ale jeho politická pozice natolik pevná, že není třeba se s čímkoli skrývat.

Politologové zabývající tzv. extremismem dlouhodobě upozorňují, že mnohem šikovnější by bylo „nazývat věci pravými jmény“ a mluvit o neonacismu, neofašismu, rasismu, antisemitismu nebo popírání holocaustu.

Zajímavý je tedy spíš způsob, jakým Hrad vysvětluje svou nevoli nad zařazením SPD do Zprávy o extremismu: „Je nepřijatelné, aby autoři pranýřovali politické a jiné subjekty jen proto, že nesdílejí jejich pohled na určité společenské jevy.“ Jinak řečeno, Hrad tvrdí, že není možné někoho postihovat za jeho názor. To je nepochybně pravda a bylo by velmi nešťastné, kdyby k tomu mělo docházet. V tomto konkrétním případě tomu tak ale není. Ve skutečnosti vnitro nepoukazuje na názory členů SPD (to by v zásadě ani dost dobře nešlo), ale na projevy jejích představitelů. Tedy konkrétní výroky o „neexistujících pseudokoncentrácích“ (Miloslav Rozner), nebo o „plynování židů, homosexuálů a cikánů“ (Jaroslav Staník).

V této situaci se ovšem přímo nabízí otázka, zda by obdobným způsobem Hrad protestoval například proti zařazení islamistické buňky do zprávy o extremismu. Teoreticky by měl. Islamismus lze přece také popsat jako „odlišný pohled na určité společenské jevy“. Pikantní v této souvislosti je fakt, že jediným „islamistickým“ teroristou na našem území je zatím právě přívrženec SPD…

Kdo je extremista?

Druhá rovina je zanořenější a není na první pohled patrná. Najdeme ji až v momentě, kdy si položíme otázku, proč může pro někoho znít požadavek na vyjmutí SPD ze zprávy o extremismu logicky. „SPD přece nejsou žádní neonacisté,“ řekli by nejspíš. A měli by, přinejmenším z pohledu klasické politologie, pravdu. Nálepka extremismu se u nás totiž dlouho používala v podstatě výhradně pro označení marginálních skupin (otevřených neonacistů, squatterů, anarchistů, radikálních antifašistů), které většinou spojovala subkulturní příslušnost a zároveň možnost snadného mediální odsouzení. Obvykle tomu bylo kvůli ochotě akceptovat otevřené násilí nebo zpochybňování stávajícího politického a ekonomického řádu. Neonacista s holou hlavou a vytetovaným hákovým křížem jako by přímo volal: „Udělejte ze mne exemplární příklad, který všichni odsoudí.“ Proto se u veřejnosti vžila představa, že extremismus je něco barvotiskového, asociálního a na první pohled identifikovatelného.

Že tomu nikdy tak docela nebylo, sice mohli specialisté zabývající se touto problematikou upozorňovat, jak chtěli, do mediálního prostoru a k veřejnosti tento pohled příliš nepronikl. A to ani v situaci, kdy nejpozději od roku 2008 (události v litvínovském Janově) bylo zřetelné, že nelze tvrdit, že hlavním pachatelem trestných činů s extremistickým podtextem je příslušník nějaké extremistické skupiny. Právě nastavení chápání extremismu ministerstvem vnitra bylo v zásadě velmi problematické. Vnitro se dlouhodobě zaměřovalo na sledování skupin, které mohlo označit nálepkou „extremista“, zatímco obdobné jednání (podmíněné rasismem, antisemitismem apod.) vycházející z většinové společnosti se do centra zájmu nedostávalo. Proč? Protože samotný pojem extremismus je více než sporný.

Co je to vůbec ten extremismus?

Tím se dostáváme ke třetí rovině problému. Jak je onen „extremismus“ vlastně definován a co si pod tímto pojmem máme představit. Odpověď není tak jednoduchá, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Pojem extremismus se poprvé významněji objevuje v politické literatuře v padesátých letech v pracích teoretiků totalitarismu. Nicméně až americký politolog Martin S. Lipset postuloval extremismus jako protipól liberální demokracie. V šedesátých a sedmdesátých letech 20. století byl pojem extremismus popularizován, neboť vytvářel jednotnou kategorii, kam bylo možné zařadit jak fašismus, tak i komunismus, který tehdy pro část západní společnosti nepostrádal jistou přitažlivost.

Skutečné rozšíření tohoto pojmu je pak spojeno se jmény německých politologů Uweho Backese a Eckharda Jesseho, kteří bývají pokládáni za hlavní postavy tzv. teorie extremismu (Extremismustheorie). Ti v zásadě v kooperaci se Spolkovým úřadem pro ochranu ústavy (Bundesamt für Verfassungsschutz, BfV) začali formovat základní prvky této teorie, která bývá pravidelně kritizována za to, že z pohledu akademické praxe o žádnou teorii nejde. Spíše jde o určitý metodický rámec, v němž jde o hledání bodů, které by zkoumanou skupinu mohly identifikovat jako protiústavní (což je ve zkratce hlavní rozlišovací moment této teorie).

Teorie extremismu tak redukuje svou činnost na pouhou deskripci, přičemž jejím druhým poznávacím znamením je snaha o symetrizaci všech proudů „extremismu“ (krajní pravice, krajní levice, terorismu­…­­­). Tím podle svých kritiků vytváří falešný dojem, že jde o dvě strany téže mince, přestože rozdíly mezi jednotlivými přístupy jsou zcela zásadní a různé směry uvnitř tzv. extremismu mají výrazně odlišné ideové kořeny, ale také například sociální zázemí a je nutné je studovat odděleně. Jádrem zkoumání extremismu není ani tak snaha o jeho definici, jako spíše tendence identifikovat a onálepkovat případné nebezpečí pro stát. Proto se také zkoumání extremismu často kryje s požadavky kriminalistů, respektive institucí ministerstva vnitra. Neexistuje-li však jasná definice extremismu, je velmi obtížné hodnotit, zda je nějaká ideologie extremistická, či nikoli.

Proti teorii extremismu jakožto analytickému nástroji odborného zkoumání existuje řada výtek a kritik, které lze ve stručnosti shrnout do čtyř základních bodů:

1. Termín extremismus nemá všeobecně přijímanou definici.

2. Absence definice znamená, že termín sám o sobě nemá větší analytickou hodnotu a je třeba ho v rámci odborné práce zpřesnit (pravicový extremismus, levicový extremismus atd.).

3. Termín extremismus není hodnotově neutrální a nemusí sloužit k odborné činnosti, ale také například k diskvalifikaci politického protivníka.

4. Termín extremismus vytváří příliš širokou kategorii, do které jsou řazeny ideologie, které sice mají určité společné znaky, ale je jich méně než diferencí.

Jednoduše řečeno, termín extremismus nepřináší žádané jasné vymezení, naopak spíše zamlžuje realitu spojováním nespojitelného a vytváří aparát, který může velmi dobře sloužit spíše k denunciaci než k analýze. Politologové zabývající se touto problematikou přitom dlouhodobě upozorňují, že mnohem šikovnější by bylo „nazývat věci pravými jmény“ a mluvit o neonacismu, neofašismu, rasismu, antisemitismu nebo popírání holocaustu. To jsou ostatně pojmy, které by se daly použít i na většinu výroků zmíněných v návrhu zprávy ministerstva vnitra. Pokud bychom se tedy zbavili pojmu extremismus, neztratili bychom schopnost pojmenovávat agresivní ideologické konstrukty. Jen bychom museli být přesnější ve svém zkoumání i pojmenovávání. A to je z mého pohledu více než vhodné.

Samotné zavedení teorie (která se v zásadě mimo Německo a ČR nepoužívá) do repertoáru ministerstva vnitra v devadesátých letech tak nebylo patrně nejšikovnější, což v zásadě reflektuje i odborná debata k tomuto pojmu. Ostatně již první ucelené zpracování této problematiky z roku 1998 v kolektivní monografii Politický extremismus a radikalismus v České republice přineslo víc textů, které použití pojmu extremismus kritizovalo, než těch, jež by tento termín doporučovaly.

Pokud tedy nyní řeší vnitro problém, naráží tak v podstatě jen na limity vlastní metodiky, o níž ví, že byla v posledních letech stabilně kritizována akademickými pracovníky. A pokud hovoříme o tom, že žijeme v době, kdy dochází k přeformátovávání společenských pravidel, bylo by namístě zamyslet se nad tím, zda konečně nepřišel čas se této „teorie“ zbavit a nahradit ji výkonnějším konceptem, například koncepcí hate crime (zločin z nenávisti), která – když nic jiného – vtahuje do celé problematiky i osobu oběti.

Autor bývá v médiích označován za „experta na politický extremismus“.

 

A2LARM