Pavel Karous: Politické umění je dnes potřeba víc než dříve


Rozhovor se sochařem, pedagogem a výzkumníkem Pavlem Karousem o tom, zda existuje apolitické umění a jaká je u nás tradice angažovaných tvůrců.

Foto Ondřej Tylčer

V rozhovoru s Pavlem Karousem jsme se zaměřili na jeho poslední výzkum, týkající se historie antifašistického umění a s tím související angažovanosti československých tvůrců. Pavel Karous se věnuje místně specifickým instalacím, intervencím do veřejného prostoru i tvorbě objektů. Vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze a poté zde působil jako asistent v ateliéru skla. Ve své tvorbě se zabývá především vztahem mezi geometrií a lidskou společností. Ve svém dlouhodobém projektu Vetřelci a volavky dokumentuje a popularizuje výtvarné umění ve veřejném prostoru z období reálného socialismu.

Ve společnosti se ozývají hlasy, které tvrdí, že umělci nemají být politicky angažovaní. Jak to vidíte vy?

To slýchávám často a byl to koneckonců i postoj mých pedagogů na UMPRUM: „Umění je umění a politiku ať řeší novináři“ nebo „Umění nemůže být politické, protože pak se stává propagandou“ a podobně. U nás to říkává především generace lidí, která zažila normalizaci.

Nepřímým a často neproklamativním způsobem se kvalitní umění podílí na naplňování ideálu vzájemnosti, rovnosti a solidarity, požívá k tomu ovšem jiné nástroje než politika samotná.

Rozumím jejich předpojatosti, vycházející z životní zkušenosti, kdy slova jako „angažované“ nebo „politické umění“ měla velmi nepříjemný zvuk a zůstávala po nich pachuť. Je ale velmi nebezpečné zůstávat u takové ideologie naruby, která o sobě tvrdí, že ideologií není. Současná reálná situace umělců jasně ukazuje, slovy teoretika výtvarného umění Ludvíka Hlaváčka, že „každé umění je politické alespoň v tom smyslu, že otevírá otázku sociálních vztahů“.

Mohl byste tu tezi trochu rozvinout?

I když autor sám bude tvrdit, že jeho tvorba není politická, je vázaná přinejmenším materiálně na hospodářskou, ideologickou a politickou situaci ve společnosti. Umění nevzniká ve stratosféře, ale zde na zemi. Je důležité si všímat toho, kterým lidem a z jakých pozic příběh o apolitičnosti umění vyhovuje. Například, když v současném Maďarsku kritizují prorežimní noviny probíhající výstavu mexické malířky Fridy Kahlo a volají po jejím uzavření s argumentem, že jim samotné obrazy nevadí, ale veřejnost ohrožuje jejich politický kontext. Tady si asi vypomůžu citátem George Orwella: „Názor, že umění nemá mít nic společného s politikou, je sám o sobě politickým postojem.“  Je to názor, který vyhovuje autoritářům, pomáhá jim upevňovat status quo a zavádět cenzuru.

Adolf Hoffmeister: Řím nese černou kulturu Habešanům, 1935

 

Jakou roli hraje umění v kultivaci společnosti? Má potenciál vést lidi k empatii a solidaritě?

Nepřímým a často neproklamativním způsobem se kvalitní umění podílí na naplňování ideálu vzájemnosti, rovnosti a solidarity, požívá k tomu ovšem jiné nástroje než politika samotná. V současné době, kdy zažíváme demontáž nebo sabotáž demokratických institucí, které podporovaly obecnou dovednost společenského soužití, je tato schopnost umění potřeba víc než kdy dříve. Právě proto, že vystupuje z jiných pozic a používá jiné prostředky než ona všemi „nenáviděná politika“. Jenže právě obecný odpor k politice a apolitičnost nás dovedly do situace, ve které v současnosti jsme.

Jakým způsobem umění podporuje demokratické principy v dnešní společnosti?

Podmínkou demokracie je chuť a vůle veřejnosti podílet se na demokratické samosprávě, k čemuž je potřeba schopnost zralého politického soudu. Na přednášce mého oblíbeného Ludvíka Hlaváčka jsem se dozvěděl, že politickým dovednostem je třeba se soustavně učit a metoda takového učení je velmi podobná tomu, jak porozumět současnému umění: v obou případech občané potřebují kritické myšlení, interpretační dovednosti, akty empatie a reflexivní imaginace. Umění je tedy takový trenažer demokracie a nosič emancipačních ideálů. Vím, jak to zní. Na umění to nakládá neuvěřitelné břemeno, ale je třeba si uvědomit, kolik energie na ovládnutí nebo cenzuru kultury věnují současní vůdcové antidemokratických sil. Ti jsou všechno, jenom ne špatní v manipulaci s širokou veřejností. Například se podívejte na povolební projev Viktora Orbána v letošním roce: „Máme mandát k tomu, abychom vybudovali novou éru. Epochu určují kulturní trendy, kolektivní přesvědčení a společenské zvyky. S tímto úkolem se nyní musíme vypořádat: musíme zakotvit politický systém v kulturní éře.“ Oni tedy rozhodně vliv kultury na politiku nepodceňují.

Tím se dostáváme k odvrácené straně funkce umění. Může umění sloužit propagandě?

Slovo propaganda má po zkušenostech z 20. století negativní význam. Umělci, kteří bojovali svojí tvorbou proti nástupu fašismu ve třicátých letech, se ale tomu slovu jako označení vlastní tvorby nebránili. Budeme se však držet významu propaganda v současné zkratce. Autoritářská moc odnepaměti zneužívá kulturních nástrojů – někdy velmi kvalitních kulturních nástrojů. Když se snaží o uchopení a udržení moci, musí veřejnosti něco nabídnout. Nápravu skutečných problémů, vzhledem k tomu, že nechce oslabit vlastní mocenskou pozici, nabídnout nedokáže. Uchopení a udržení moci tedy postaví na tom, že dovolí masám emocionálně se vyjádřit. Ovšem bez skutečné možnosti věci ovlivnit. Dovolí veřejnosti hrát v inscenovaném divadle roli ulice, davu, masy, třídy, národa, společenství a k tomu potřebuje estetizovat jejich politickou agendu. Nejlépe to popsal Adolf Hitler, když přiznal tuto tíhnutí lidu ke kultuře: „Nejen chlebem je člověk živ.“ Fašistická propaganda uměla této potřeby skvěle využít – estetizováním fašistické politiky. Otázkou zůstává, jestli taková, byť i řemeslně kvalitní, produkce může být nazývána uměním, nebo ji spíš definuje slovo kýč.

Funguje při boji proti fašismu humor? Nemůže znevažovat samotnou vážnost nebezpečí a zločinů, které představuje fašismus?

Naopak! Humor je skvělou a účinnou formou boje proti fašismu. Že byl vtip a zesměšňování obávanou zbraní proti náckům a fašounům, je zřejmé ze seznamu gestapa, podle kterých zatýkala hned po okupaci 16. března 1939. V první stovce byli komici Voskovec a Werich, karikaturisté Hoffmeister a Pelc a další „vtipálci“. Byly pro ně mnohem nebezpečnější než lidé z generálního štábu armádní kontrarozvědky. Humor funguje skvěle jako diverzní zbraň, podobně jako když sypete cukr do nádrže nepřátelského tanku.

Jaká je historie angažovanosti umělců proti fašismu v Česku?

Obrovská. Naše antifašistické umění je nejen součástí domácí kultury, zapsalo se i do mezinárodních dějin umění. Například výstava antifašistické karikatury už zmiňovaných malířů Hoffmeistera a Pelce byla první výstavou Čechů v galerii MoMa v New Yorku. Praha ve třicátých letech byla plná emigrantů včetně kulturní elity Německa a posléze i Rakouska. V Praze pracoval na svých revolučních fotomontážích Helmut Herzfeld alias John Heartfield, Oskar Kokoschka maloval protiválečné plakáty a portrét Zvrhlého umělce. V Čechách se vydával německý samizdatový časopis Simplicus a AIZ, který se pašoval do Říše. Všichni se scházeli po „pražských kavárnách“ s bratry Čapky, Poláčkem, E. F. Burianem, Bidlem, Fillou… Musela to být skvělá a úrodná atmosféra pro kulturu. Jejich díla z té doby jsou nesmrtelná a aktuální – od Války s mloky Karla Čapka po obraz Guernica Františka Vojáčka.

Když to srovnáváte s dnešní dobou, jak jsme na tom? Vidíte nějaké podobné procesy?

Děsí mě množství analogií, kterých si musí být každý, kdo sleduje současný politický regres, vědom. Myslím vzestup pravicového populismu, šovinismu, misogynie, xenofobie, rasismu a systémového násilí všude na planetě. Trumpovo USA, Putinovo Rusko, Erdoğanovo Turecko, Módího Indie, Temerova Brazílie, v Evropě Kaczyńského Polsko, Orbánovo Maďarsko a u nás trojice Babiš, Zeman, Okamura… To dohromady s tradičními diktaturami činí dnešní svět místem, kde je demokracie ve strašlivé defenzivě. Je hrozné vědět, jak i ve třicátých letech lidé sledovali světový vzestup fašismu, který ze začátku jako by nikdo nedokázal zastavit, přestože intelektuálové a umělci ve své tvorbě volali na poplach. Nakonec se horroru druhé světové války vyhnout nepodařilo. Většina tvůrců, o kterých jsem předtím mluvil, se nevyhnula zatčení a koncentračnímu táboru. Proto sleduji současnou situaci jako fascinován pohledem do očí kobry.

Jak potom nepodlehnout skepsi a pasivitě?

Před dvěma lety jsem byl v průvodu proti demonstraci podporující politiku Miloše Zemana, nacionalismus a antiimigrační politiku. Naši skupinku „sluníčkářů“ napadli maskovaní neonacističtí hooligens a ten večer stejní náckové stáli za žhářským útokem na sociální a kulturní centrum Klinika. Uvědomil jsem si, že s těmito lidmi, pro které je násilí denní chleba, přeci nemohu a nechci bojovat stejnými zbraněmi. Místo toho jsem se rozhodl, že část svého volného času budu věnovat boji na kulturní frontě. Začal jsem pořádat přednáškové turné Anti-fascist Art. Ve své osobní tvorbě jsem se také začal tématu věnovat.

Vytvořil jste třeba dílo Sousedé, které bylo k vidění na výstavě Strach z neznámého, věnované uprchlickému tématu. V jakých dalších uměleckých projektech jste se věnoval danému tématu?

Pro boskovické muzeum jsem vytvořil Pomník Bruna Zwickera, instalaci zasvěcenou levicovému prvorepublikovému sociologovi, který se věnoval studiu práce a nezaměstnaných. Za války byl internován v Terezíně a nakonec zavražděn v koncentračním táboře v Osvětimi. Dílo bylo inspirováno jeho nadčasovou vědeckou prací a životním osudem. Také jsme s Helenou Sequens a Adamem Stankem ve spolupráci s utečeneckým centrem v Oslo připravili sochařský workshop pro dobrovolníky z řad syrských uprchlíků. Společně s nimi jsme potom měli výstavu v Kulturním domě Lørenskog nazvanou Fašismus a figurace.

Jak to probíhalo?

Spolupráce se syrskými utečenci, kteří se přihlásili do našeho projektu, byla bezproblémová a pro mě velmi inspirativní. Velmi šikovní řemeslníci, kteří ale neměli před tím žádné zkušenosti se současným uměním, vytvořili velice citlivou monumentální abstrahovanou plastiku Světlo naděje nám bude svítit na cestu, která byla vyjádřením jejich stesku po domově. Dílo naistalovali na náměstí symbolicky vedle vánočního stromečku. Pomatuji si, jak na mě silně zapůsobil rozhovor s vedoucí integračního programu v utečeneckém centru: „Promiňte, že se ptám, ale připadá mi, že váš prezident je trochu nácek. To musíte mít velký problém se zvládáním utečenecké krize, když se takoví lidé dostávají k moci. Kolik uprchlíků v Čechách máte?“ „Devadesát dva podle ministerstva vnitra.“ „Devadesát dva tisíc, jo?“ „Ne devadesát dva.“ Její „Cooo?!“ mi ještě dlouho znělo v uších.

Jaké máte další plány?

Nedávno mě oslovila Zuzana Schreiberová, vedoucí Multikulturního centra, které pracuje na dlouhodobém projektu Democracy on the Brink, zaměřeném na vzdělávání a podporu dovedností společenského soužití u mladých. Dohodli jsme se, že bychom přednášky, workshopy, výtvarné soutěže a výstavy na téma antifašistické umění mohli nabízet základním školám. Projekt zahájíme letošní podzim. Říkali jsme si, že v době, kdy prezident pálí umělecké dílo v přímém přenosu, kardinál vyzývá k zákazu divadelní hry a premiér ovládá kulturu přímo vlastněním vlivných novin a lifestylových časopisů, musíme na zneužívání a omezování kultury odpovědět její politizací.

 

A2LARM