Podle některých komentářů je tu největší krize římskokatolické církve od dob reformace. Stále četnější kauzy ukazují, že sexuální zneužívání (nejen) mladistvých duchovními je strukturální problém a není možné před ním nadále zavírat oči. Pensylvánská zpráva, kterou v srpnu tohoto roku zveřejnil státní úřad generálního prokurátora, mluví přibližně o tisícovce sexuálně motivovaných trestných činů (za období od čtyřicátých let 20. století do současnosti), kterých se dopustilo přibližně tři sta kněží. Je přitom pravděpodobné, že reálná čísla budou ještě větší. Před soud se za celou dobu dostali pouze dva kněží, jeden se přiznal. Klíčová se zdá být role církevní hierarchie a přímých nadřízených těchto duchovních — podle zprávy „nejenže zůstali nečinní, ale všechny jejich skutky kryli“.
O neschopnosti (nebo neochotě) církevní hierarchie sexuální násilí páchané duchovními reálně řešit se na různých úrovních mluví dlouhodobě. Zatímco se ale dosud dostávaly na světlo víceméně izolované případy, pensylvánská zpráva ukazuje biskupy zatajující zločiny, jejich pachatele pokradmu přesouvající na nová působiště a přeživší usilující umlčet nebo zdiskreditovat jako neproniknutelnou strukturu. Zjevnou prioritou je vyhnout se skandálu a nedovolit, aby bylo poškozeno dobré jméno církve. I když to znamená jít přes traumata a umožňovat predátorským duchovním pokračovat v páchání sexuálního násilí někde jinde.
Zamlčované zlo
Strukturální problém vyžaduje strukturální řešení. Kromě samotných duchovních, kteří přímo ubližují dětem a mladistvým, musí čelit spravedlnosti také biskupové, představení řádů a další lidé, kterým se kněží zodpovídají. Otázka, zda skutečně poctivá snaha o řešení sexuálního násilí v římskokatolické církvi neotřese celou její strukturou a nepovede třeba k radikálním změnám v jejím fungování, je zcela na místě – třeba i včetně přehodnocení neotřesitelné autority kněží a biskupů ve vztahu k laikům.
Ultrakonzervativní církevní hodnostáři se ale v krizové situaci rozhodli pro v něčem poměrně paradoxní strategii – chtějí totiž sesadit papeže Františka. Konkrétním iniciátorem těchto snah je arcibiskup Carlo Maria Viganò, bývalý velvyslanec Vatikánu ve Spojených státech a známý představitel tradicionalistického křídla církve. Ten v otevřeném dopise vyzval papeže Františka k rezignaci. První, kdo dopis veřejně podpořil, byl jeden z Františkových nejvýraznějších otevřených nepřátel v církvi – ultrakonzervativní kardinál Raymond Burke.
Když konzervativci volají po změnách
Samotný dopis se věnuje především případu bývalého washingtonského arcibiskupa Theodora McCarricka, obviněného z celé řady sexuálně motivovaných trestných činů na seminaristech a mladých duchovních. Viganò tvrdí, že o McCarrickových činech Vatikán opakovaně informoval, a papež František je v tomto případě aktivní součástí struktur, které toto zlo v církvi zamlčují a skrývají.
Viganův dopis je ale hned na první pohled značně osobně zaujatý a především směšuje témata sexuálního zneužívání a homosexuality v církvi. Františkovi se tak mimo jiné vytýká otevřenost vůči LGBTQ lidem, která podle Vigana a některých dalších tradicionalistů se sexuálním násilím souvisí. Římskokatolická církev je tak v paradoxní situaci, kdy tradicionalistické křídlo, které má navíc na skrývání a popírání sexuálního násilí v církvi lví podíl, volá po radikálních změnách. To liberální (včetně samotného papeže) se tak dostává do nelehké situace: na jedné straně musí čelit demagogickým a tendenčním útokům založeným na účelovém spojování sexuálního násilí s homosexualitou, na straně druhé ale jednoznačně musí hledat cesty ke skutečně potřebné změně. Liberálové by tak jinými slovy především neměli připustit, aby se z traumatické reality sexuálního násilí stalo zástupné téma v gradujícím politickém konfliktu uvnitř římskokatolické církve.
Autor je básník, publicista a člen ekumenického společenství LOGOS.