Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Proč jsem feministkou

Feminismus se na svět nedívá z pozice mocných, ale vnímá společnost z perspektivy lidské křehkosti. Zveřejňujeme reakci na text Bianky Bellové Proč nejsem feministkou.

Jsem feministka. Zní to divně? Mým známým ano. Když na to v debatě přijde řeč a někdo se mě přímo zeptá, nemívám prostor na dlouhé expozice, a proto odpovídám jednoduše: Ano, cítím se být feministkou. Ale to, co říkáš, přece vůbec feministické není! odpovídají oni. V čem tedy spočívá zmatení našich jazyků?

Základní premisou jakéhokoli feminismu je přesvědčení, že lidé jsou si rovni – neexistují lidé první, druhé či třetí kategorie.

Nedělám si legraci. Dějí se mi přesně opačné situace než Biance Bellové, která feministkou není. Odmítá kritiku mužské galantnosti, all-male panelů, rozdílnosti v platech mužů a žen. Skleněný strop. Ženské tělo jako objekt. Nemá s tím osobní zkušenost. Podle ní jsou to pseudoproblémy. Mezi řádky můžeme číst, že feminismus je jakýsi import ze Západu, který není v tuzemsku srozumitelný. Divím se, že tato kritika feminismu z devadesátých let ignorující tuzemskou tradici ženského hnutí sahající do 19. století zůstává ještě po třiceti letech stále platná. Ale ne, vlastně se nedivím. Vím dobře, že feminismus tu je skutečně stále považován za nějaký „úlet“ frustrovaných žen, které prostě řeší pseudoproblémy.

Diskriminace a násilí nejsou pseudoproblémy

Nedávno byl na iRozhlasu publikován článek, v němž bylo uvedeno, že ženy samoživitelky tvoří šedesát procent prostitutek v Česku. Ve světle skutečnosti, že ženy samoživitelky a důchodkyně jsou skupinou nejvíce ohroženou chudobou v ČR, je těžké vnímat otázku postavení ženy ve společnosti jako nepodstatnou nebo jako nějaký „pseudoproblém“. Není stejně důležité pomáhat ženám v Íránu nebo Sýrii, které bezpochyby pomoc potřebují, jako velké skupině žen, které naše společnost nechává doslova na holičkách? Je také těžké pochopit, jak si někdo může myslet, že sexuální násilí je problémem žen, které si nedokázaly zvolit vhodného partnera. Mám hned dvě přítelkyně, které jako děti znásilňoval vlastní příbuzný a které kvůli tomu dodnes psychicky trpí. Současný systém psychiatrie a psychologie jim neumí bohužel moc pomoci. Ojedinělé případy? Špatně si snad vybraly svou rodinu? Těžko. Je pro mne nepochopitelné, že někdo nad vysokými počty lidí postižených sexuálním násilím mávne rukou, že se ho to netýká a že je to jejich problém.

Nehledě na to, že pokud neexistuje společenská a sociální podpora ženám, které se rozhodnou odejít z násilného vztahu, jsou do něj často tlačeny ekonomicky. Ve společnosti, kde je domácí násilí spíše tabu, je navíc i pro ženy z vyšších vrstev obtížné o problému promluvit a požádat své okolí o pomoc. Tím, že řekneme, že si vzaly kretény, obětem domácího násilí opravdu nepomůžeme. Potřebují naopak pocítit, že to není jejich vina, aby sebraly sílu a násilný vztah dokázaly opustit.

Možná, že jsou tu skutečně ženy-cizinky spokojenější než jinde. Když srovnám situaci žen třeba v USA, kde není žádná podpora v mateřství ani běžná zdravotní péče, bydlení a vzdělání jsou těžko dostupné, případně dokonce nedostupné i pro střední třídu, jsme na tom skutečně líp. Ale pro mnoho z nás je tato podpora nedostatečná a je přece důležité o tom mluvit.

Raději než zpochybňovat tvrzení Bianky Bellové bych ale chtěla popsat, čím je feminismus pro mě, a pokusit se ho trochu překódovat. Chtěla bych totiž, aby se lidé už nedivili, když mluvím o feminismu, že skutečně mluvím právě o něm.

Ústřední otázkou mého pojetí feminismu je důležitost péče v lidské společnosti. Bez vzájemné péče nemůžeme existovat, proč si jí tedy vůbec nevážíme? Můžeme hovořit o feminizaci profesí spojených s péčí a jejich nízkém mzdovém ohodnocení, o sebedestruktivním ničení životního prostředí, jemuž nepřikládáme žádnou hodnotu, o neviditelnosti domácí práce a péče o děti a nulové podpoře rodičů samoživitelů nebo o péči o stárnoucí populaci. Můj feminismus se ptá: Jaká by byla společnost založená na péči, a nikoli na hrubém domácím produktu? To není žádná chiméra, o něčem podobném mluví novozélandská premiérka Jacinda Ardern.

Perspektiva zranitelnosti

Feminismus se nedívá na svět z pozice jedince, který je zdravý, schopný, nezávislý, asertivní, sebevědomý. Velkou část života prožijeme v závislosti na druhých: v dětských letech, když jsme nemocní či staří nebo když se sami musíme či chceme starat o své děti, rodiče a prarodiče a stáváme se kvůli tomu najednou pomalí, málo flexibilní, zranitelní. Feminismus vnímá společnost z perspektivy lidské křehkosti, nikoli z perspektivy výkonu někoho výjimečného. Všímá si nerovnosti startovní čáry, nejrůznějších překážek, které může někdo výjimečný zdolat bez ohledu na podmínky, ale u většiny z nás jsou podstatné – ať už je to sociální prostředí, z něhož jsme vyšli, barva pleti nebo pohlaví. Feminismus odmítá řešit, s kým chceme ve společnosti žít, ale ptá se, jak bychom spolu mohli žít a jak by i ta nejkřehčí a nejzranitelnější bytost mohla mít důstojný život. Feminismus odmítá logiku vítězství nejsilnějšího, ale hledá cesty, jak budovat společné platformy navzdory rozdílům, které se jeví nepřekonatelnými.

Feminismus pro mě zosobňují Alexandria Ocasio Cortez, Ilhan Omar nebo zmiňovaná Jacinda Ardern, ženy hovořící novým jazykem a tvořící politiku, která je empatičtější, sociálnější a ekologičtější. Doslova tím mění svět a vrací mu naději. Jsou tak nebojácné, že veřejně mluví o svém strachu. Pokud takové feministické političky jednou budou rozhodovat o našich životech místo Milošů Zemanů a Donaldů Trumpů, bude na světě mnohem líp, o tom jsem přesvědčena.

Můj feminismus samozřejmě není jediný feminismus. Feminismů jsou mraky… Existuje i feminismus, jehož hlavním tématem jsou skleněné stropy, tj. potíže více méně privilegovaných žen. Pro mě to jsou také problémy – na rozdíl od Bianky Bellové s nimi mám osobní zkušenost –, ale nejsou to určitě ty, které hoří. Každopádně základní premisou jakéhokoli feminismu nakonec je přesvědčení, že lidé jsou si rovni – neexistují lidé první, druhé či třetí kategorie. Chápu, když někdo nesouhlasí s tím či oním feminismem. Ale upřímně nerozumím tomu, Bianco Bellová, když ostatní vůbec feministy a feministkami být nechtějí.

Autorka je kurátorka (tranzit.cz) a vyučuje na FAMU.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image