Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Miliony Čechů nemají peníze na důstojný život, varuje expertní skupina

Podle platformy pro minimální důstojnou mzdu bychom měli vydělávat aspoň kolem třiceti tisíc měsíčně. A ani to k důstojnému životu často nestačí.

Jak vysoká by měla být vaše výplata, abyste mohli v Česku důstojně žít? Podle expertní skupiny pro minimální důstojnou mzdu, jejíž členkami a členy jsou výzkumníci z odborů, akademických institucí a neziskových organizací, by mělo jít přinejmenším o necelých třicet tisíc korun měsíčně.

Co nám tohle číslo vlastně ukazuje? Jednak to, že dnešní výše mezd spoustě lidí bohužel nezaručuje v podstatě ani holé přežití – tedy ani pokrytí těch nejzákladnějších životních potřeb, jako je bydlení a jídlo. A také to, že je třeba zajistit, aby lidé z výplat jenom nepřežívali, ale mohli žít plnohodnotný a důstojný život, uživili třeba dalšího člena domácnosti, měli na kvalitní bydlení a mohli si i něco našetřit na horší časy. Základní otázka zní: je lidská důstojnost i třicet let po Listopadu skutečně takové sci-fi?

Ani třicet tisíc není žádný luxus

Z nízkých mezd v Česku se v posledních letech stal široce diskutovaný problém a tak trochu evergreen. Na jedné straně stojí odbory, jejich šéf Josef Středula a kampaň Konec levné práce, která upozorňuje, že Češi dřou za málo a už desítky let těžce zaostávají za západním průměrem. Proti nim jsou tu kapitáni českého průmyslu a strůjci polistopadové transformace, jako je šéf Hospodářské komory Vladimír Dlouhý. Ti zvyšování mezd pro lidi obvykle brzdí, hájí zájmy velkého byznysu a tvrdí, že růst mezd je příliš rychlý, ba nebezpečný, a lidé si v podstatě nemají nač stěžovat.

Je opravdu zvláštní, kolik pozornosti se v médiích věnuje statistikám o přírůstku nebo poklesu HDP, a jak snadno se zároveň smiřujeme s tím, že zaměstnanci, kteří tráví osm (i víc) hodin denně v práci, nemůžou důstojně žít.

Koncept důstojné mzdy však posouvá diskusi jinam – a sice mnohem blíž člověku a společnosti, nikoli neosobním „firmám“ a makroekonomickému tlachání, do kterého se často halí jen partikulární zájmy byznysu. Vezmeme-li totiž v potaz vysoké ceny a životní náklady v Česku, zjistíme, že dobrá polovina obyvatel na pokrytí základních životních potřeb prostě nemá. Na výplatu, která se blíží doporučovaným třiceti tisícům měsíčně (což odpovídá zhruba mediánové mzdě), dosáhne jen necelá půlka Čechů a Češek. S ohledem na to, že žijeme v roce 2019, jsme členy Evropské unie a opakovaně slýcháme, že prý „žijeme v nejlepších časech“, je to prostě skandální.

Expertní platforma vybrala pro výpočet důstojné mzdy šest kategorií – bydlení, jídlo, oblečení a obuv, dopravu, úspory a tzv. „další potřeby“. Výdaje na tyto položky částečně vycházejí z údajů Českého statistického úřadu o českých domácnostech. Tato data ukazují, kolik lidé utrácejí za jídlo, šaty nebo bydlení. Podle expertní skupiny pro minimální důstojnou mzdu by lidé měli mít možnost dovolit si bez potíží všechny zmíněné potřeby, což dnes není vůbec samozřejmé: „Částka třicet tisíc rozhodně není žádný luxus. Taková mzda dnes v podstatě zaručuje jen pokrytí základních potřeb. Třeba u bydlení se nebavíme jen o nájmech, ale i o údržbě nebo opravách bytů a domů,“ říká jedna z koordinátorek expertní skupiny, politoložka Kateřina Smejkalová. U zdraví bychom měli zase připočíst prostředky na zdravotní prevenci, hygienu a osobní péči. Další potřeby zahrnují třeba poplatky za telekomunikaci, internet, možnost zajistit kvalitní život dětem včetně mimoškolních aktivit, jako jsou letní tábory a dětské kroužky.

Důstojný život a bydlení nejen pro vyvolené

Jeden z největších problémů dnes představuje možnost dosáhnout na slušné bydlení. Lidé by totiž měli mít peníze na to, aby bez zbytečných nervů zaplatili nájem či hypotéku a dosáhli na přiměřeně velký byt. Jenže právě tohle je potíž. Hlavně v Praze a větších městech astronomicky vyletěly ceny nemovitostí, a jak nás informují Hospodářské noviny, hrozí, že na vlastní bydlení v budoucnu dosáhnou už jen děti těch nejbohatších. Vzniká nám tu jakýsi elitní „klub vyvolených“ s vlastním bydlením, jejichž počet se bude v příštích letech dál snižovat. Důstojná mzda by proto měla umožnit, aby lidé měli kde žít, získali normální přístup na trh s bydlením, nebáli se, jestli budou mít na nájem a podobně.

Jaké jsou důsledky života za nízkou mzdu? „Lidé žijí v obrovském stresu a jsou pod tlakem, často jsou na tom zdravotně špatně. V práci jim chybí sebevědomí, aby bojovali za svoje práva, bojí se změnit práci a nevěří v instituce. Otevírá se tu před námi otázka nespokojenosti s celkovým společenským vývojem. Naše představy v listopadu 1989 mohly být do jisté míry naivní. Lidé ale rozhodně nečekali, že budou i třicet let po sametové revoluci třít bídu s nouzí,“ vysvětluje Kateřina Smejkalová.

Zmíněné skutečnosti potvrzuje i výzkum o exekucích, který před pár měsíci provedl Alarm ve spolupráci s agenturou Median. Ukazuje, že lidé se často dostali do dluhů a exekucí půjčkami na pokrytí úplně základních potřeb, jako jsou nájmy nebo poplatky za energie a telefon. Anebo za jednorázové výdaje, jako jsou velké spotřebiče a nábytek. A to se zatím nebavíme o tom, že lidé by měli mít také finanční prostředky na společenský život, občanskou participaci a mohli si našetřit dostatečný finanční polštář na horší časy. A ani o tom, že často cítíme stres a pocity bezvýchodnosti z toho, jestli vyjdeme s penězi.

Musíme dát prioritu lidem, ne byznysu

Důstojná mzda by naproti tomu mohla mít pozitivní dopady v mnoha oblastech – na náš každodenní život i chod ekonomiky: „S důstojnou mzdou nemusíte kupovat jen to nejlevnější, ať už jde o potraviny, kosmetické výrobky nebo léky. Nejde o nějakou přehnaně elitářskou kvalitu biopotravin ani luxus pro nejbohatší, ale o kvalitní život přiměřený našim potřebám ve 21. století. Skoro každý má od určitého věku zdravotní problémy. Jenže s nízkou mzdou jim nemůžete adekvátně přizpůsobit svůj život. A když nakupujete jen v laciných nadnárodních řetězcích a rozhodujete se jen podle cen, nemůžete podpořit malé lokální výrobce potravin. Zisky pak odtékají ven ze země,“ dodává odbornice na sociální podnikání a další z koordinátorek platformy Markéta Vinkelhoferová.

Co tedy můžeme udělat? Samozřejmě podporovat zvyšování mezd. Ale nejen to. Dosavadní diskuse o mzdách a životní úrovni v Česku zohledňovaly hlavně perspektivu firem, zisky pro velký byznys a dopady na národní hospodářství. Jenže se nám z toho jaksi vytratily dopady na nás, normální lidi. Je opravdu zvláštní, kolik pozornosti se v médiích věnuje statistikám o dílčím přírůstku nebo poklesu HDP a o tom, co nám zrovna „řekly trhy“. A je zároveň fascinující, jak málo naopak mluvíme o lidech a jak snadno se smiřujeme s tím, že zaměstnanci, kteří tráví osm (nebo i víc) hodin denně v práci, nemůžou důstojně žít.

Jako by skoro nikdo z komentátorů, ekonomů, politiků ani dalších lidí, kteří mají k tématu co říct, nepřemýšlel o tom, co čísla o mzdách reálně znamenají pro život. Málokdo se stará o to, že při stoupajících cenách bytů a potravin je přežití pro spoustu z nás skoro nemožné. A přesně to je třeba změnit. Nejsme totiž lidské zdroje, které mají sloužit k uspokojení hospodářského růstu firem, a po práci někam zalézt a neotravovat. Jsme přece lidé, kteří mají nárok na slušný život i budoucnost. Nezapomněli jsme to náhodou?

Autor je šéfredaktor Alarmu.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image