Foto HBO
Klára Vlasáková (dramaturgyně, scenáristka)
Pátý díl představuje přirozený doplněk ke strhující třetí části. Zatímco v té byla zásadní bitva zasazena do mrazu a sněhu, tady jde hlavně o oheň a žár. Je to pochopitelný protiklad; ostatně název celé Martinovy knižní série zní Píseň ledu a ohně. Zatímco ve třetím díle byly jasně rozvrženy strany dobra a zla (armáda nemrtvých vedená Nočním králem proti živým), tady je situace komplikovanější. Daenerys propadající se stále strměji do hlubin stihomamu hodlá zaútočit na Královo přístaviště a je ochotna jít přes mrtvoly nevinných lidí – tedy těch, které se snažila ochraňovat. Taky královnu Cersei poddaní nezajímají; jde jí jen o přežití dosud nenarozeného dítěte. Arya je zas vedená slepou touhou po pomstě a teprve utrpení lidí kolem ji dovede přesměrovat. Jediný Jon Sníh společně s Tyrionem si zachovávají empatii celou dobu. Jon rychle prohlédne, že nejde o bitvu, ale krvežíznivý masakr, zatímco Tyrion nevěřícně prochází sežehlým zmrtvělým městem. Tedy městem, jež se zdálo neporazitelné.
Pátý díl se daleko víc než předcházející bitvy zaměřuje na nesmyslnost a nahodilost utrpení a bolesti nevinných. Tady už nejde o rozumné politické kroky spojené s nutnými oběťmi – tady vidíme sežehlé lidské maso, opuštěné děti, chaos. Do bitvy jsou zavlečeni ti, kteří o to ani v nejmenším nestáli. A není nikdo, kdo by jim mohl pomoct.
Předposlední díl nechává otevřenou otázku, kdo usedne na Železný trůn – pokud tedy vůbec někdo. Cersei s Jaimem zemřeli společně (během dojemné scény, jež mimo jiné ukazuje, že jim na nikom jiném kromě sebe samých nikdy doopravdy nezáleželo) a Daenerys je pak zjevně mimo hru. Zbývá tak přirozená volba: Jon Sníh. Jenže ten o trůn podle svých slov nestojí. Potenciální možností by mohli být taky Tyrion a Sansa, kteří by vytvořili obnovený pár. Jenže bylo by něco takového vůbec uvěřitelné?
Nakonec je tedy celkem možné, že celé hledání legitimního panovníka skončí tím, že Železný trůn zůstane prázdný. Tahle fanouškovská teorie se ukazuje jako celkem funkční, a to už jen proto, že nikdo z potenciálních králů a královen neváhal pro své účely zmařit životy nevinných lidí. A o ty – jak ukazuje pátý díl – šlo celou dobu.
Antonín Tesař (filmový redaktor A2)
O tom, že je Miguel Sapochnik mistr v disciplíně zvané „režie extrémně dlouhých bitevních scén“, jsem psal už v komentáři ke třetímu dílu. V páté epizodě to jen potvrdil. I když je zkáza Králova přístaviště pojatá hodně jinak než bitva o Zimohrad, která měla podobu mytické války živlů, platí i pro pátou epizodu, že Sapochnikovy bitvy jsou spíš expresivní než realistické. Stejně jako Bitva bastardů má i zničení hlavního města Západozemí své téma a svůj příběh, který vychází z hlavních postav, jejich pocitů a rozhodnutí.
Tentokrát je to v podstatě tragédie, jejímž hlavním tématem je zrada. Zrazená je Daenerys Targaryen, kterou Varysovo rozhodnutí upřednostnit nárok Jona Sněha na trůn přesvědčilo, že ji Západozemí bude vždycky vnímat jako labilní, nejistou figuru, která je příliš „jiná“ na to, aby mohla stanout v čele království. Je to žena, pochází ze stejného rodu jako „šílený král“ Aerys a přivedla do země hordu cizinců a jejich exotické zvyky. Tyriona a Jona zase zradí Daenerys. Jako jedni z mála do ní vkládali důvěru, že by mohla být osvícenou panovnicí. Cersei zradila její sebedůvěra ohledně odhadu soupeře. Bratři Cleganeové si v hroutících se troskách města vyříkávají dávnou zradu z dětství, kdy starší Gregor popálil mladšího Sandora. A lid je zrazen nadvakrát, protože obě adeptky na pozici vládkyně ho bezohledně zatáhly přímo do svých válečných akcí.
Postupné hroucení města je odrazem hroutících se jistot. Krev a trosky Králova přístaviště se zase přímo otiskují do tváře Aryi Starkové, z níž se v poslední sezóně stala asi nejsymboličtější hrdinka seriálu. Sapochnik se opět suverénně vyhýbá monotónnosti tím, že střídá různé perspektivy, různá prostředí a různé typy bitevních scén. Nápadité je mimo jiné i to, jak nám Sapochnik v celé dlouhé sekvenci skoro neukáže Daenerys, přestože je celá bitva víceméně především jejím tažením. Vidíme jen draka, většinou někde na horizontu, jak rozsévá zkázu.
Tvůrci série už od některých komentátorů sklidili kritiku, že z Daenerys udělali zcela nesmyslně anděla zkázy. Zničení Králova přístaviště by se snadno dalo interpretovat jako hrozivá vize „invaze barbarů“ z ciziny, kteří rozvrátí pořádek v domácí civilizaci. To by ale bylo zjednodušení. Daenerys je příliš komplikovaná postava na to, abychom ji redukovali na vůdkyni hordy cizáků. Její vražedné tažení v poslední epizodě nám připomíná, jak nejednoznačná figura, ovlivněná hned několika různými kulturami, to je. I její vztah k Západozemí, které považuje za svou trofej, jež je jí neustále odpírána, proto není jednoznačný. Že svůj postoj vyjadřuje pomocí ohně, není tak nezvyklé pro seriál, kde násilí je jedním ze základních vyjadřovacích prostředků a hrdinové a zejména hrdinky zocelují svůj charakter především prostřednictvím brutálního fyzického i psychického ponížení. Stejně jako pro Sapochnikovy bojové scény i pro celý seriál ale platí, že násilí tu má spíš expresivní než realistický smysl.
Jan Bělíček (redaktor Alarmu)
Přerod Daenerys Targaryen v jejího otce byl dokončen. Pokud snad někdy působila jako humanistická revolucionářka, v posledním díle rozpoutala totální vyhlazovací válku v nacistickém střihu. Od samého začátku utváří její postavu dva základní protiklady. Pohybuje se mezi šílenstvím, touhou po pomstě a absolutní destrukcí, které se v ní usídlily vinou genofondu jejího otce, Šíleného krále, a snahou toto své skryté, sadistické Já překonat a budovat spravedlivější a mírumilovnější svět. Těžko si představit, že by po masakru v Králově přístavišti mohla ještě někdy najít svou lidštější tvář.
Pokud poslední díl něco přinesl, tak absolutně zbytečnou a v podstatě i zbabělou orgii nesmyslného násilí. Lordu Varysovi se zkrátka říši ochránit nepodařilo a zaplatil za to životem. Jeho intuice však byla správná. Později to pochopily i dvě hlavní postavy, které ho přivedly na popraviště z plamenů – Jon Sníh a Tyrion Lannister. Režie si užívala detaily na jejich vyděšené tváře, když kolem sebe pozorovali zkázu a utrpení nevinných civilistů. Speciálně na Tyriona teď není vůbec hezký pohled. Přestože nás skoro v každém díle alespoň jedna postava ujišťuje, že se jedná o nejchytřejší a nejmazanější postavu v celém fikčním světě, ve skutečnosti má teď za sebou jeden zpackaný nápad za druhým. Jeho tragikomická řeč k Cersei z minulého dílu už se stala terčem vtípků a memů. Druhý marný a trochu zbytečný pokus o promluvu do duše proběhl i v tomto díle. Tentokrát chtěl obměkčit Daenerys, ale Tyrionova hra na city moc neuspěla. Částečně mu ale vyšel druhý plán, když vyslal bratra Jaimeho zachránit Cersei. Krveprolití sice stejně nezabránil, ale romantická scéna dvou incestních milenců za to stála. Nechť zůstanou zavaleni cihlami až navěky.
Zadostiučinění dosáhl konečně i Sandor Clegane, když konečně uskutečnil jediné, na čem mu ještě v životě záleželo, a společně se svým bratrem zahynul v plamenech hořící Červené pevnosti. Jeho chráněnkyně Arya Stark navíc dojemně odcválala na bílém oři a Ohař tak konečně může odpočívat v pokoji. Jak tedy celý seriál za týden skončí? Na happy end to moc nevypadá. To by se asi musel Jon Sníh konečně odhodlat k nějakému radikálnímu činu a postoji. Ale i poněkud natvrdlému, byť hodnému Jonovi už nejspíš docvaklo, co by Daenerys na Železném trůnu pro Západozemí znamenala. Přijde tedy nakonec chvíle pro Sansu Stark? A nebo se zbídačelí a zdecimovaní poddaní konečně rozhodnou, že bude nejlepší, když si budou vládnout sami?
Boris Hokr (zástupce šéfredaktora magazínu o fantastice Pevnost)
„Museli jsme tu vesnici zničit, abychom ji zachránili.“ Už nevím, kdo to řekl, ale určitě to byl někdo moudrý, asi pobočník nějaké královny. Vůně dračího ohně po ránu, i když bez Rolling Stones, se vznáší nad celou pátou epizodou závěrečné řady Hry o trůny. Nebo purpury na plotně, kde plotnou je celé Královo přístaviště? Oslími můstky ke svátkům klidu, míru a pospolitosti jsem se chtěl dostat k tomu, že tahle epizoda je vlastně v rámci řady zatím nejlidštější. Jistě, Daenerys – a nejen jí – prostě ruplo v bedně, ale pokud byla většina osmé série zatím jen co nejrychlejší kvapík ke konci prokládaný fanservisem, tady se zvolnilo a servis se naopak poskytuje postavám, které si konečně mohou začít plnit svoje sny.
V prvé řadě starý dobrý Ohař, který zase jednou ukazuje, co znamená rčení „Já na bráchu, brácha na mě“. Jejich střet na schodech je jedním z vrcholů epizody i čistě vizuálně. Euron Greyjoy, který je něco jako Billy the Kid Západozemí, si zase odškrtne přátelské setkání se svým idolem a Jaime, dlouhodobě deprimovaný ztracenou packou (ten chlap fakt není Jedi), si konečně střihne zachraňování životní lásky. Tyrion ukáže svoje dobré srdce (je mu to k ničemu), Arya zkusí pro změnu nezabíjet, ale zachraňovat a Daenerys konečně odpovídá na otázku „A co děti, mají si kde hrát?“. Pochopitelně, když je tím dítětem drak, má to jisté vedlejší účinky, ale to nic nemění na tom, že celá pátá epizoda je plná nádherně hřejivých lidských minipříběhů, které mají dost prostoru a poetiky. Tady se opravdu nikam nespěchá.
Čistě mezi námi, jasně, že se zase hraje na efekt. Třeba z Tyriona by měla logicky být od půlky epizody flambovaná jednohubka, ale protože ho potřebujeme vidět procházet se skrze apokalypsu (to totiž pobočníci královen dělají – procházejí se ještě před skončením bitvy bez stráží po bojišti, kde jsou sice ošklivě popálení, ale pořád ještě živí nepřátelští vojáci), musí scenáristé předstírat, že vězni se po návštěvě význačné osoby aspoň dva dny nekontrolují. A než Arya vyskočí na koníčka, má za sebou taky slušnou přehlídku nepravděpodobných přežití. Na druhou stranu, zrovna její závěrečné scény, jako vystřižené ze Silent Hillu, v záběrech, které asi v HBO rovnou šoupli se slevou do aktuálního Černobylu, opravdu za obětování logiky stojí.