Podvody na elitních amerických univerzitách a šaráda meritokracie

Skandál Varsity Blues nám ukazuje, na jakých základech stojí myšlenka meritokracie. Připomíná totiž afirmativní akci pro ty nejbohatší.

V březnu se ve Spojených státech provalil univerzitní skandál Operation Varsity Blues, který vedl k zadržení padesáti lidí. Přes třicet rodičů, mezi nimiž jsou vrcholní manažeři, podnikatelé, investoři nebo celebrity, mělo v letech 2011 až 2018 zaplatit přes 25 milionů dolarů, aby dostali své nekvalifikované děti na elitní univerzity Yale, Stanford, Georgetown či UCLA. V centru dění stál William Rick Singer, zakladatel nadací Key Wordlwide Foundation a The Edge College & Career Network, skrze něž přijímal úplatky například v podobě charitativních darů. Následně se postaral o to, aby za studenty napsal testy někdo jiný, nebo aby profesoři testy sami opravili, případně falšoval profily studentů (například úpravou fotografií), aby vypadali jako sportovci. Osmapadesátiletý Singer, jemuž hrozí až 65 let vězení, celkově otevřel univerzitní dveře teenagerům z více než 750 rodin.

Mocní se snaží „měnit svět“ tak, aby v zásadě zůstal stejný, a „vracejí to společnosti“ takovým způsobem, aby si zajistili neospravedlnitelný přísun vlivu a zdrojů.

Podle agenta Josepha Bonavolonty odhalila FBI „zkorumpovaný systém, který znemožňoval vzdělávání na univerzitách studentům z celé země“, protože někteří rodiče chtěli „pro své děti doslova to nejlepší vzdělání, které si lze za peníze koupit“. Řada komentátorů ale poukázala na to, že americký vzdělávací systém je už legálně nastaven tak, že v praxi nezřídka zvýhodňuje děti z vysokopříjmových rodin. Na řadě škol  stále například platí tzv. legacy admissions, století trvající kontroverzní praxe, kdy škola vnímá jako relevantní faktor při přijímání studenta, zda má někdo z jeho rodiny vazby na univerzitu. Jedná se o jakési dědičné právo na studium na nejprestižnějších školách. Kritici zdůrazňují, že tento zvyk v důsledku upřednostňuje bělošské studenty z bohatých rodin.

Financování veřejných škol závisí na lokálních daních z příjmu a z nemovitostí. V praxi to znamená, že čím chudší oblast, tím horší financování škol. Podle organizace EdBuild dostávají bělošské školní distrikty o 23 miliard více dotací než ty, kde studují převážně nebělošští studenti a děti z nízkopříjmových rodin. Řada studií pak dokazuje korelaci mezi úrovní zafinancování a úspěšností absolventů. Dobře dotované školy například nabízejí kvalitní přípravné kurzy na studium na univerzitě. „Čím lepší dům maminky nebo tatínka, tím lepší dostanete školu. Bohatí už to mají v Americe jednodušší dávno,“ říká v Democracy Now Anand Giridharadas, novinář a autor loňského bestselleru Winners Take All: The Elite Charade of Changing the World (Vítězové berou vše. Šaráda elit o proměně světa).

Iluze zásluhovosti

Skandál by mohl vést mnohé k přehodnocování vztahu mezi bohatstvím a osobními zásluhami, píše Anna North pro Vox. Cituje psychologa Michaela W. Krause, podle nějž jsou lidé z vyšší socioekonomické třídy mnohem častěji přesvědčeni, že je jejich společenské postavení zasloužené a spravedlivé. Dostat děti na elitní školu, statusový symbol, na který drtivá většina lidí v životě nedosáhne, jim pak pomáhá udržovat tuto iluzi při životě. „Teď jste možná bohatí, ale pokud vaše děti nedosáhnou stejného úspěchu, může jít o důkaz, že jste měli jen štěstí,“ říká Kraus. „Toto ohrožení vás pak může motivovat i k podvodům.“

Zasloužený úspěch a vydřené bohatství jsou fundamentální součásti americké kultury. „Jsou vetkány do amerického snu,“ říká Paul Piff z Kalifornské univerzity. Vedlejší, ale přitom možná důležitější dopad má pak tato víra i na veřejnost. Pokud společnost věří, že si bohatí své astronomické majetky zasloužili, bude více tolerovat nerovnost. Řada rodičů spolupracujících se Singerem držela před dětmi celou záležitost v tajnosti. Děti z bohatých rodin pak ve výsledku mohly skončit na školách bez vědomí toho, že tam nejsou jen díky svým schopnostem. Není těžké si představit, že právě oni budou později ostatní rádi poučovat o tom, že k úspěchu stačí nebýt líný a makat.

„Musíme si uvědomit, že po vypuknutí takovéhoto skandálu vidíme jen zanedbatelný zlomek celého problému. Děje se toho mnohem víc. Tohle je jen ochutnávka světa, ve kterém všichni žijeme,“ říká Giridharadas. Podle něj je „zásluhovost“ mezi bohatými asi nejomílanějším slovem. I přesto, že si někteří odepisují úplatky z daní coby charitativní dary falešné nadaci, která je rovněž osvobozena od daní, a vše tak doplácejí běžní občané, jsou schopni opakovat fráze o osobních zásluhách, těžké dřině, odpírání a tvrdé, ale spravedlivé soutěži na volném trhu.

Satira, z níž se stala realita

Jedním z obviněných je také impaktový investor a filantrop Bill McGlashan, který v roce 2017 založil se zpěvákem U2 Bonem Voxem The Rise Fund v hodnotě dvou miliard dolarů. Cílem fondu je rozvíjení pozitivních sociálních a environmentálních změn ve formě etického investování. Právě psychologii a racionalizacím lidí, kteří razí tento „woke kapitalismus“, se věnuje kniha už zmiňovaného Giridharadase. Autor v ní provokativně argumentuje, že performativní štědrost a filantropie horního jednoho procenta v zásadě maskují svět plný nerovností, který jim umožnil takto zbohatnout: „Mocní se snaží ‚měnit svět‘ tak, aby v zásadě zůstal stejný, a ‚vracejí to společnosti‘ takovým způsobem, aby si zajistili neospravedlnitelný přísun vlivu a zdrojů.“ Případ progresivního, sociálně a ekologicky cítícího investora McGlashana, který se na zkorumpovaném systému přijímání na prestižní univerzity přímo účastnil, to pěkně ilustruje.

Giridharadas má v knize spoustu trefných postřehů. Obzvlášť zajímavé jsou ale strategie, jimiž se ti nejbohatší vyrovnávají s vědomím toho, jak privilegované pozice zastávají v systému, který vytváří tak masivní nerovnosti. Jednak je to filantropie, v níž exceluje například rodina Sacklerů, která své bohatství vydělala na agresivní a lživé kampani vedoucí až k americké opioidové krizi. Podobně i takový Goldman Sachs investuje miliony dolarů na podporu ženských manažerek nebo revitalizaci městských částí, přestože se zasloužil o finanční krizi, která zničila životy lidem na celém světě.

Nejmocnější oběti na světě

Oblíbené je rovněž popírání vlastní moci. Mark Zuckerberg prezentuje Facebook jako komunitu, jíž je sám členem, třebaže je výkonným ředitelem s více než šedesáti miliardami dolarů na kontě. Shervin Pishevar, jeden z prvních investorů Uberu a Airbnb, v jedné bizarní scéně z Giridharadasovy knihy hovoří na norské výletní lodi o odborech jako o kartelech, vykresluje se jako protiestablishmentový rebel, kterého vydírají taxikářští „mafiáni“ a protesty za vyšší mzdy jsou pro něj „válečné zóny“. Investoři patří mezi nejmocnější lidi na světě, ale často se cítí být oběťmi.

Stále bohatší americká elita si dnes může dovolit prakticky vše. Proto se velká část z ní vrací do školy, resp. platí za to, jak píše novinář Daniel Drezner, „aby se škola vrátila k nim“. Na konference TED, South by Southwest nebo festival Aspen Ideas si zvou akademické myslitele, kteří jim poskytnou „jazyk, který je ospravedlní před ostatními i sebou samými“. Terminologie je důležitá, protože určuje podobu diagnózy. Takzvaní „thought lídři“ (opak kritiků, pozitivně naladění myslitelé nekritizující status quo) například hovoří o tom, jak by řešili chudobu, ale nehovoří o nerovnostech. I když spolu obojí souvisí, koncept chudoby neukazuje na viníky, zatímco v termínu „nerovnost“ je už strukturální nespravedlnost obsažena. Chudoba se dá adresovat charitou, nerovnost ne. Bojovat proti nerovnostem znamená žádat změnu systému, bojovat proti chudobě znamená nafotit se s vypsaným šekem.

Proto se na podobných konferencích tolik neobjevují sociální kritici, a proto se velké oblibě mezi obchodníky s hedge fondy a v Silicon Valley těší třeba Steven Pinker. Jeho řeči o tom, že přes veškerou nespravedlnost je svět z dlouhodobého hlediska lepší, chudých ubývá (což není pravda) a že se musíme jen dívat z té správné perspektivy, abychom si uvědomili, jak dobře se máme, se zde staly obrovským hitem. Jeden z hlavních kurátorů konference TED Bruno Giussani zavedl pojem „pinkering“, protože tyto argumenty prý mezi bohatými slýchal extrémně často.

Bohatí se podle Giridharadase snaží působit soucitně – protože investují do pozitivních projektů a dávají peníze na charitu – a v zásadě bezmocně. Kauza Varsity Blues k tomu přidává i snahu zachovat si auru výjimečnosti, protože za jejich úspěchem přece musí stát nějaké zásluhy a vlastní výjimečné schopnosti. Je zajímavé, že pojem „meritokracie“ pochází ze satiry. Britský sociolog Michael Young v knize The Rise of the Meritocracy z roku 1958 popsal dystopickou společnost, v níž možnosti vzdělávání a v zásadě i celý následující život občanů určují testy IQ. V roce 2001 ale neskrýval v Guardianu zklamání nad tím, že jeho koncept byl pochopen úplně opačně, než sám zamýšlel. Kniha totiž měla být především varováním. „Je rozumné jednotlivcům zajistit práci podle jejich zásluh. Ale nedává smysl, aby ti, které považujeme za výjimečné, vytvářeli novou sociální vrstvu, v níž pro ostatní není místo,“ píše Young v osmnáct let starém článku. Jeho slova by se dala aplikovat i na kauzu Varsity Blues. Výjimečnost ale v tomto případě znamenala především miliony poslané na účet člověka, který vám na fotce trochu zvětší svaly.

Autor je spolupracovník redakce.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies