Svoboda v dnešním kapitalismu je fraška, varuje filosof

Podle Martina Hägglunda nesmíme vyplýtvat náš konečný lidský život v závislosti na nekonečné námezdní dřině, nadpozemských chimérách a kapitalismu.

„Vy, Východoevropani, máte jinou představu o člověku. Nechápete, co je lidskost,“ vyčetla mi jednou moje řecká kamarádka. Nemyslela tím, že co Čech, to bezcitná a surová bestie, ale spíš to, že v našem hodnotovém žebříčku je respekt k člověku a citlivost k lidskému životu trestuhodně nízko. Ekologická krize jako by se nás netýkala a místo toho se dál opájíme iluzí o nevyčerpatelných zdrojích a fetišem práce. Jenže proti nabubřelé představě o nekonečnosti zdrojů stojí náš život – konečný, smrtelný a omezený. Švédský filosof Martin Hägglund ve zbrusu nové knize This Life: Secular Faith and Spiritual Freedom (Tento život. Sekulární víra a duchovní svoboda, 2019) právě téma konečnosti otevírá. A ukazuje, že tváří v tvář pracovnímu tlaku, nerovnostem a klimatické změně se náš život o to víc zkracuje.

Svoboda neznamená dřít od nevidím do nevidím

Kdekdo se dnes ohání svobodou. Považujeme ji za posvátnou, máme dokonce stranu „svobodných“. Jenže v postkomunismu spousta z nás uvěřila ideologii, která svobodu zúžila na honbu za ziskem. Všichni máme údajně neomezené šance a záleží čistě na nás, jak se snažíme. Majetek a vliv se jako mávnutím kouzelného proutku chápou čistě jen jako důkaz dobrých nápadů, píle a tvrdé práce jednotlivců. Přestali jsme vnímat instituce, rozdělení bohatství, ekonomické zájmy i to, že každého z nás ovlivňují. A považujeme za normální, že svoboda znamená mít ostré lokty.

Neměli bychom si tváří v tvář nedůvěře v lidi přiznat, že je to právě dnešní ekonomický systém, co selhalo a co neúprosně ničí život na Zemi?

Martin Hägglund však přichází s jinou představou o svobodě. V kapitalismu svobodní nejsme, protože trávíme většinu času v práci, kde žádné svobodné poměry nepanují a která nemá valný smysl. Svoboda neznamená hákovat od nevidím do nevidím. A představa o svobodné volbě těžko může být spojená s tím, že prodáváme sami sebe, abychom přežili. Naše rozhodování se odvíjí hlavně od nutnosti uživit se. A často kvůli tomu popíráme sami sebe a přizpůsobujeme se věcem, kterým nechceme. Většina lidí zkrátka žije v říši ekonomické nutnosti, která má se svobodou společného pramálo.

Ekonomická nesvoboda má dopady na nás všechny. Například polovina Čechů nevidí ve své práci smysl a syndrom vyhoření je denní chleba pro čím dál víc mladých. V říši nutnosti nemůžeme trávit většinu času s těmi, jež máme rádi, ani dělat to, co opravdu chceme. Místo toho nám odpovědi na ty nejdůležitější otázky diktuje ekonomická nutnost. Jak žít dobrý život? A čím ho vyplnit? Bohužel koloběhem levné dřiny a konzumu, které nám brání žít smysluplně. Jenže právě to je plýtvání tím nejcennějším, co máme.

Neřešme posmrtný život

Hägglund si klade radikální otázky. A kritizuje touhu lidstva podléhat chimérám, které nás odvádějí od konečnosti našeho života. Právě proto v knize kritizuje i náboženství. Tvrdí totiž, že světová náboženství s nadějí na posmrtnou spásu nám často slouží jen jako falešné alibi za to, že neumíme zlepšit pozemský svět. Sice nedokážeme vymýtit chudobu, ale můžeme to vykompenzovat nadějí na život v ráji či nirvánu i pro chudé. Představy směřující do posmrtných vod nás však odvádějí od života tady a teď. S Hägglundem jistě nebude souhlasit spousta věřících, kteří se naopak snaží, aby svět zlepšili. Jenže představy s nadpozemským přesahem nutně nenabízejí klíč k vytvoření spravedlivějšího řádu na Zemi. A právě o něj jde v první řadě.

Hledání něčeho, co nás přesahuje, má různé podoby – a nejen náboženské. Pro někoho to může být i nacionalismus a „návrat k tradicím“. Problém však je, že nacionalismus klidně ospravedlní život v bídě výměnou za pocit národní hrdosti. Hägglund právě tohle kritizuje a tvrdí, že naši politiku musíme podřídit tomu, abychom jako lidé mohli žít co nejlépe. Připadá vám naděje na odstranění nerovností a klimatické změny naivní? Jenže pořád jde o představy, které se týkají tohoto světa, a ne nějakých fantazií mimo něj.

Žijeme krátce – berme to vážně

Náš život končí smrtí a nic lepšího ani žádné „potom“ nemáme. Život je krátký a nejhorší, co můžeme udělat, je to, že ho vyplýtváme. Proto musíme vytvořit takové podmínky, abychom ho mohli prožít společně co nejlépe a nejdůstojněji. Jenže v systému, kde je hlavním cílem makat a nekonečně maximalizovat zisk, to moc nejde. Ve společnosti, kde odpověď na otázku „Jak trávit čas?“ zní: dřít a investovat do našeho „lidského kapitálu“, je svoboda dost děravá. A to platí jak pro chudáky, tak i pro ty bohatší.

Filosof otevírá klíčové téma naší doby – konečnost. Lidé totiž vždy propadali touze po nekonečnu. Dobývali nebe a vesmír. Vedli války, které počítaly s nekonečností „lidských zdrojů“, a nehleděli na miliony mrtvých. A vymysleli si kapitalismus, který potřebuje k životu neomezený „růst růstu“, nekonečné přírodní zdroje i bohatství. Jenže snaha maximálně vytěžit člověka a planetu dnes naráží na svoje limity. Znovu se střetáváme s konečností – zažíváme kolaps biodiverzity, vymírání druhů a devastaci společnosti.

Zkusme proto vzít vážně naši konečnost. Tím nejvzácnějším zdrojem, který v takovém případě máme, je totiž podle Hägglunda čas. A jestli ho nechceme promarnit, měli bychom k tomu vytvořit vhodné podmínky. Lidé musí dostat šanci k rozvoji „duchovní svobody“, jak zní podtitul knihy, a prostor k lepší organizaci práce a společnosti. Jsme totiž víc než jen lidské zdroje, jak nám namlouvají ekonomové. Člověk má velkou hodnotu, i když svoji prací zrovna negeneruje soukromý zisk, ale veřejný užitek a pečuje o lidi. Vyplývá z toho požadavek omezit námezdní práci na minimum a vykročit ven z kapitalismu – jinak vyměníme jen jednu nesvobodu za jinou.

Demokratický socialismus jako odpověď

Hägglundova vize má však jedno „ale“. Lidé přece odjakživa prahli po nekonečnu kvůli strachu z vlastního konce. A vymýšlejí spoustu blbin, které jim potřebu nekonečna naplní. Když zrovna netěží fosilní zdroje, vrhají se třeba do vln internetu a snaží se vydělat na hromadění nekonečných virtuálních dat. A co takhle drogy a jejich schopnost dostat nás mimo realitu? Anebo prachsprostá touha po moci, slávě a úspěchu? Náš střet s konečností bohužel obvykle ústí v hledání dalšího nekonečna. A často bez ohledu na následky.

Autor nás přesto vybízí, abychom se z toho poučili. Neměli bychom si tváří v tvář nedůvěře v lidi přiznat, že je to právě dnešní ekonomický systém, co selhalo a co neúprosně ničí život na Zemi? A že místo nekonečným možnostem se ve zhoubné spirále nebezpečně přibližujeme vlastnímu konci? Kdo ví – třeba nás právě střet s konečností planety a klimatu přiměje, abychom výrazně změnili systém i sebe. Existuje totiž i cosi jako lidská podstata. A v kapitalismu se jí podle všeho vede čím dál hůř. Co s tím? Odpověď je podle Hägglunda nasnadě: jmenuje se demokratický socialismus. Dokážeme si ale vůbec něco takového představit? Anebo čekáme, až nás probere další katastrofa?

Autor je šéfredaktor Alarmu.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image