Svoboda v dnešním kapitalismu je fraška, varuje filosof

Podle Martina Hägglunda nesmíme vyplýtvat náš konečný lidský život v závislosti na nekonečné námezdní dřině, nadpozemských chimérách a kapitalismu.

„Vy, Východoevropani, máte jinou představu o člověku. Nechápete, co je lidskost,“ vyčetla mi jednou moje řecká kamarádka. Nemyslela tím, že co Čech, to bezcitná a surová bestie, ale spíš to, že v našem hodnotovém žebříčku je respekt k člověku a citlivost k lidskému životu trestuhodně nízko. Ekologická krize jako by se nás netýkala a místo toho se dál opájíme iluzí o nevyčerpatelných zdrojích a fetišem práce. Jenže proti nabubřelé představě o nekonečnosti zdrojů stojí náš život – konečný, smrtelný a omezený. Švédský filosof Martin Hägglund ve zbrusu nové knize This Life: Secular Faith and Spiritual Freedom (Tento život. Sekulární víra a duchovní svoboda, 2019) právě téma konečnosti otevírá. A ukazuje, že tváří v tvář pracovnímu tlaku, nerovnostem a klimatické změně se náš život o to víc zkracuje.

Svoboda neznamená dřít od nevidím do nevidím

Kdekdo se dnes ohání svobodou. Považujeme ji za posvátnou, máme dokonce stranu „svobodných“. Jenže v postkomunismu spousta z nás uvěřila ideologii, která svobodu zúžila na honbu za ziskem. Všichni máme údajně neomezené šance a záleží čistě na nás, jak se snažíme. Majetek a vliv se jako mávnutím kouzelného proutku chápou čistě jen jako důkaz dobrých nápadů, píle a tvrdé práce jednotlivců. Přestali jsme vnímat instituce, rozdělení bohatství, ekonomické zájmy i to, že každého z nás ovlivňují. A považujeme za normální, že svoboda znamená mít ostré lokty.

Neměli bychom si tváří v tvář nedůvěře v lidi přiznat, že je to právě dnešní ekonomický systém, co selhalo a co neúprosně ničí život na Zemi?

Martin Hägglund však přichází s jinou představou o svobodě. V kapitalismu svobodní nejsme, protože trávíme většinu času v práci, kde žádné svobodné poměry nepanují a která nemá valný smysl. Svoboda neznamená hákovat od nevidím do nevidím. A představa o svobodné volbě těžko může být spojená s tím, že prodáváme sami sebe, abychom přežili. Naše rozhodování se odvíjí hlavně od nutnosti uživit se. A často kvůli tomu popíráme sami sebe a přizpůsobujeme se věcem, kterým nechceme. Většina lidí zkrátka žije v říši ekonomické nutnosti, která má se svobodou společného pramálo.

Ekonomická nesvoboda má dopady na nás všechny. Například polovina Čechů nevidí ve své práci smysl a syndrom vyhoření je denní chleba pro čím dál víc mladých. V říši nutnosti nemůžeme trávit většinu času s těmi, jež máme rádi, ani dělat to, co opravdu chceme. Místo toho nám odpovědi na ty nejdůležitější otázky diktuje ekonomická nutnost. Jak žít dobrý život? A čím ho vyplnit? Bohužel koloběhem levné dřiny a konzumu, které nám brání žít smysluplně. Jenže právě to je plýtvání tím nejcennějším, co máme.

Neřešme posmrtný život

Hägglund si klade radikální otázky. A kritizuje touhu lidstva podléhat chimérám, které nás odvádějí od konečnosti našeho života. Právě proto v knize kritizuje i náboženství. Tvrdí totiž, že světová náboženství s nadějí na posmrtnou spásu nám často slouží jen jako falešné alibi za to, že neumíme zlepšit pozemský svět. Sice nedokážeme vymýtit chudobu, ale můžeme to vykompenzovat nadějí na život v ráji či nirvánu i pro chudé. Představy směřující do posmrtných vod nás však odvádějí od života tady a teď. S Hägglundem jistě nebude souhlasit spousta věřících, kteří se naopak snaží, aby svět zlepšili. Jenže představy s nadpozemským přesahem nutně nenabízejí klíč k vytvoření spravedlivějšího řádu na Zemi. A právě o něj jde v první řadě.

Hledání něčeho, co nás přesahuje, má různé podoby – a nejen náboženské. Pro někoho to může být i nacionalismus a „návrat k tradicím“. Problém však je, že nacionalismus klidně ospravedlní život v bídě výměnou za pocit národní hrdosti. Hägglund právě tohle kritizuje a tvrdí, že naši politiku musíme podřídit tomu, abychom jako lidé mohli žít co nejlépe. Připadá vám naděje na odstranění nerovností a klimatické změny naivní? Jenže pořád jde o představy, které se týkají tohoto světa, a ne nějakých fantazií mimo něj.

Žijeme krátce – berme to vážně

Náš život končí smrtí a nic lepšího ani žádné „potom“ nemáme. Život je krátký a nejhorší, co můžeme udělat, je to, že ho vyplýtváme. Proto musíme vytvořit takové podmínky, abychom ho mohli prožít společně co nejlépe a nejdůstojněji. Jenže v systému, kde je hlavním cílem makat a nekonečně maximalizovat zisk, to moc nejde. Ve společnosti, kde odpověď na otázku „Jak trávit čas?“ zní: dřít a investovat do našeho „lidského kapitálu“, je svoboda dost děravá. A to platí jak pro chudáky, tak i pro ty bohatší.

Filosof otevírá klíčové téma naší doby – konečnost. Lidé totiž vždy propadali touze po nekonečnu. Dobývali nebe a vesmír. Vedli války, které počítaly s nekonečností „lidských zdrojů“, a nehleděli na miliony mrtvých. A vymysleli si kapitalismus, který potřebuje k životu neomezený „růst růstu“, nekonečné přírodní zdroje i bohatství. Jenže snaha maximálně vytěžit člověka a planetu dnes naráží na svoje limity. Znovu se střetáváme s konečností – zažíváme kolaps biodiverzity, vymírání druhů a devastaci společnosti.

Zkusme proto vzít vážně naši konečnost. Tím nejvzácnějším zdrojem, který v takovém případě máme, je totiž podle Hägglunda čas. A jestli ho nechceme promarnit, měli bychom k tomu vytvořit vhodné podmínky. Lidé musí dostat šanci k rozvoji „duchovní svobody“, jak zní podtitul knihy, a prostor k lepší organizaci práce a společnosti. Jsme totiž víc než jen lidské zdroje, jak nám namlouvají ekonomové. Člověk má velkou hodnotu, i když svoji prací zrovna negeneruje soukromý zisk, ale veřejný užitek a pečuje o lidi. Vyplývá z toho požadavek omezit námezdní práci na minimum a vykročit ven z kapitalismu – jinak vyměníme jen jednu nesvobodu za jinou.

Demokratický socialismus jako odpověď

Hägglundova vize má však jedno „ale“. Lidé přece odjakživa prahli po nekonečnu kvůli strachu z vlastního konce. A vymýšlejí spoustu blbin, které jim potřebu nekonečna naplní. Když zrovna netěží fosilní zdroje, vrhají se třeba do vln internetu a snaží se vydělat na hromadění nekonečných virtuálních dat. A co takhle drogy a jejich schopnost dostat nás mimo realitu? Anebo prachsprostá touha po moci, slávě a úspěchu? Náš střet s konečností bohužel obvykle ústí v hledání dalšího nekonečna. A často bez ohledu na následky.

Autor nás přesto vybízí, abychom se z toho poučili. Neměli bychom si tváří v tvář nedůvěře v lidi přiznat, že je to právě dnešní ekonomický systém, co selhalo a co neúprosně ničí život na Zemi? A že místo nekonečným možnostem se ve zhoubné spirále nebezpečně přibližujeme vlastnímu konci? Kdo ví – třeba nás právě střet s konečností planety a klimatu přiměje, abychom výrazně změnili systém i sebe. Existuje totiž i cosi jako lidská podstata. A v kapitalismu se jí podle všeho vede čím dál hůř. Co s tím? Odpověď je podle Hägglunda nasnadě: jmenuje se demokratický socialismus. Dokážeme si ale vůbec něco takového představit? Anebo čekáme, až nás probere další katastrofa?

Autor je šéfredaktor Alarmu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies