Poslední řada seriálu Hra o trůny vyvolala masovou nevoli, která vyústila v protestní petici, pod níž se podepsal téměř milion nespokojených diváků. Ti požadují, aby byla celá seriálová řada stažena a přetočena. Už jen samotná intenzita této reakce dává cosi tušit o výši ideologických investic, které jsou tu v sázce.
Nesnesitelný konec seriálu
Nespokojenost se soustřeďuje do několika výtek: špatný scénář (kdy se může zdát, že příběh byl zjednodušen pod tlakem, aby seriál rychle skončil) či nedotažená psychologie postav, jak je tomu v případě nenadálé proměny Daenerys v „šílenou královnu“, která prý nenachází oporu v předchozím vývoji jejího charakteru. Jeden z mála inteligentních postřehů v této debatě pochází od spisovatele Stephena Kinga. Ten konstatoval, že hlavním důvodem nespokojenosti není ani tak špatný závěr jako spíše samotná nezbytnost sérii ukončit. V éře potenciálně nekonečných seriálů se skutečnost, že nějaký příběh jednoho dne skončí, stává nesnesitelnou.
Je sice pravda, že v rychlém rozuzlení seriálu získává navrch podivná logika. Ta se však neprohřešuje ani tak proti věrohodnosti psychologických motivů postav, ale je spíše v rozporu s našimi očekáváními ohledně typického vývoje seriálového děje. V poslední řadě ztělesňují tento nesoulad přípravy k bitvě, následné truchlení i její destruktivní dopady, jakož i znázornění samotné bitvy v celé její nesmyslnosti, které jsou ve svém celku daleko realističtější, než by člověk od melodramatické zápletky gotického fantasy románu očekával.
Daenerys, která letí na drakovi se zběsilým výrazem v očích a zapaluje domy a lidi, je výrazem patriarchální ideologie s jejími obavami ze silné ženy v politice.
Osmá řada Hry o trůny se soustřeďuje na tři souběžně probíhající konflikty. V prvním se střetává lidstvo a jeho „jiní“, ztělesňovaní armádou nemrtvých ze severu pod vedením Nočního krále; ve druhém proti sobě zápolí dvě znepřátelené skupiny lidí představované proradnými Lannistery na jedné straně a koalicí bojující proti nim pod vedením Daenerys a rodu Starků; a konečně ve třetím, vnitřním konfliktu proti sobě stojí Daenerys a Starkové.
Proto také konflikty v osmé řadě sledují trajektorii vedoucí od vnější hrozby k vnitřnímu rozkolu: porážka armády nemrtvých, porážka Lannisterů a zničení králova přístaviště, po nichž následuje poslední bitva mezi Starky a Daenerys. Tato bitva představuje souboj mezi „dobrou“ tradiční šlechtou, která chrání své poddané před zlými tyrany, a Daenerys jakožto novým typem silné vůdkyně, jež vyznává jakýsi druh progresivního bonapartismu hájícího zájmy neprivilegovaných vrstev.
Prokletí ženské politiky
V závěrečném střetu je tedy v sázce následující otázka: Má se vzpoura proti tyranii omezit pouze na boj za návrat umírněné podoby téhož hierarchického uspořádání, nebo má vykrystalizovat do hledání nového, naléhavě potřebného řádu? Ve finále se odmítnutí radikální změny snoubí s tradičním antifeministickým motivem, s nímž se setkáváme v operách Richarda Wagnera. Ve světě wagnerovských oper neexistuje větší pohroma nežli žena, která se v touze po moci plete do politiky. V protikladu k politickým ambicím mužů prahne totiž žena po moci jen proto, aby posílila zájmy svého nejbližšího rodinného okolí nebo – ještě hůře – z pouhopouhého rozmaru. Uniká jí totiž univerzální rozměr politiky státu.
Tentýž druh „ženskosti“, která je v úzkém rodinném kruhu zdrojem starostlivé péče, se ve sféře veřejného a politického života mění v obscénní explozi nespoutaných vášní. Vzpomeňme na asi nejpokleslejší dialog v celém seriálu, v němž Daenerys říká Jonovi, že když ji nedokáže milovat jako ženu, bude napříště vládnout strach. Zde máme zjevně co do činění s vulgárním, otřepaným motivem sexuálně neukojené ženy, kterou ovládne záchvat destruktivní zlosti.
V této souvislosti se však nebojme kousnout do kyselého jablíčka a zeptejme se, jak si na tom se svými výbuchy vražedného hněvu stojí samotná Daenerys. Dá se bezhlavé vraždění tisíců nevinných lidí v Králově přístavišti obhájit jako nezbytný krok k nastolení univerzální svobody? Na tomto místě možná není od věci připomenout si, že autorem scénáře jsou dva muži.
Daenerys v roli „šílené královny“ je ryze mužská fantazie, takže kritici, kteří se domnívají, že její pád do šílenství není psychologicky ospravedlnitelný, mají pravdu. Daenerys, která letí na drakovi se zběsilým výrazem v očích a zapaluje domy a lidi, je výrazem patriarchální ideologie s jejími obavami ze silné ženy v politice. Finální úděl žen ze Hry o trůny do tohoto schématu bezezbytku zapadá. I když dobrá Daenerys vítězí a zahubí zlou Cersei, moc ji nakonec zkazí. Araya, která všechny zachrání, když sama zabije nočního krále, rovněž zmizí ze scény, když odplouvá na západ od Západozemí (jako by se chystala kolonizovat Ameriku).
Zbývá pouze Sansa coby vládkyně autonomního království Severu, která je typem ženy zbožňované současným kapitalismem: ženská poddajnost a pronikavý úsudek se u ní snoubí s notnou dávkou intrikářství, což ideálně vyhovuje novým mocenským poměrům. Tato marginalizace žen je klíčovým elementem liberálně-konzervativního poselství finále: revoluce končívají špatně, vedou k novým tyraniím. Nebo jak říká Jon v jednu chvíli Daenerys: „Lidé, kteří tě následují, dobře vědí, že jsi dokázala něco nemožného. Možná jim to pomáhá věřit, že dokážeš i další nemožné věci: vybudovat svět, který se liší od toho svinstva, co znali doteď. Jenže když budeš spalovat hrady a města, nejsi jiná.“
Návrat do normálu
Jon tedy ve snaze zachránit v duchu prastaré sexistické formulky zlovolnou ženu před sebou samou zabíjí z lásky jediného aktéra celého seriálu, který skutečně bojoval za něco nového – za nový svět, jenž by učinil přítrž starým nespravedlnostem.
Spravedlnost tedy údajně triumfuje. Jenže jaká je to spravedlnost? Novým králem se stane Bran. Je to chromý, vševědoucí panovník, jenž po ničem netouží – jakoby v duchu anemické poučky, že nejlepšími vládci jsou ti, kteří neprahnou po moci. Pobavený smích, jenž se rozezní, když jeden z příslušníků nových elit navrhne, aby volba krále probíhala demokratičtějším způsobem, je v této souvislosti dostatečně výmluvným signálem. Zde se nelze ubránit konstatování, že ti, kdo zůstali věrní Daenerys až do konce, všeobecně tvoří neskonale pestřejší sbírku individualit – například její vojenský velitel je černé pleti –, kdežto noví vládcové jsou viditelně příslušníky bílé nordické rasy. Radikální královna, která chtěla dát větší svobodu všem bez ohledu na jejich sociální postavení a rasovou příslušnost, je odstraněna a věci se můžou vrátit do normálu.
Autor je filosof.
Z anglického originálu Game of Thrones tapped into fears of revolution and political women – and left us no better off than before, publikovaného v deníku The Independent, přeložil se souhlasem autora Radovan Baroš. Redakčně upraveno.