Milion obav z ODS a levicové čekání na správný lid

Levice nesmí ustrnout ve své verzi klausovského pohrdání „ulicí“. Je potřeba hledat cesty, jak formulovat své postoje a tvořit jinou politiku.

Zásoba kritických připomínek vůči protibabišovskému hnutí je bezedná a část z nich má svou oprávněnost. Někteří příznivci hnutí pracují s nesmyslnými antikomunistickými argumenty, které zapomínají na strukturální problémy devadesátkové privatizace, ze které Babiš vzešel, ne-li přímo na dynamiku kapitalismu jako takového, který nahrává oligarchii po celém světě. Stejně tak jsou na místě určité obavy z toho, jestli rétorika hnutí nakonec nenahraje opoziční ODS a TOP 09 s jejich asociální politikou. Výstupy konzervativního filosofa Daniela Kroupy, bojovníka proti neomarxismu, nám v tomto ohledu těžko můžou přidat na klidu.

Je ovšem klíčové, z jakých pozic se kritika vyslovuje. Nepřispívají někteří komentátoři a levicoví intelektuálové svými nekonečnými výhradami spíš k trvání babišovského statu quo a další legitimizaci autoritářské, oligarchické, antiklimatické, ale také asociální vládní politiky? A jakou vizi levicové alternativy podobné výtky vlastně obsahují?

Levice jako obránce statu quo

Není třeba si nic nalhávat. Současné rozložení politických sil v parlamentu je z hlediska levice tragické a všichni to víme. Nejenže jsou KSČM a ČSSD levicové spíš podle názvu než čehokoli jiného (a liberální křídlo ČSSD to opravdu nezachrání), ale svou podporou Babiše zároveň delegitimizují parlamentní levicovou politiku jako takovou a nahrávají pravicové opozici. Ano, vláda s ODS může být z mnoha hledisek horší. Ale vinu za to nese především levice, která rezignovala na jakýkoli jasně prosazovaný program a spokojila se s rolí užitečných idiotů.

Lid neleží připravený v lednici, až ho levice vytáhne a uvaří z něj chutnou revoluční polívčičku. Jeho podoba se utváří skrze politické události i demonstrace. A levice by měla být při tom, aspoň symbolicky, když už na víc nemá sílu.

S levicí se v české postkomunistické společnosti vždy táhla trochu podivná pachuť ochránců paternalistického státu. V devadesátých letech jsme to mohli klást za vinu antikomunistické hegemonii, která sociální stát spojovala s kontrolou a starými pořádky. Když ale levice hájí utahování autoritářských šroubů pod taktovkou oligarchy a zdůvodňuje to sociálními jistotami, které téměř neprosazuje, začíná to vypadat, že sociální spravedlnost opravdu není tím, o co by jí šlo.

Radikálně proti ulici?

Každý, kdo v České republice usiloval o pozitivní společenskou změnu, narážel na ideologické dědictví Václava Klause a jeho výrok o nikým nevolených občanech, který dával najevo, že jediná skutečná politika se dělá u uren a v parlamentních lavicích. Stejnou argumentaci dnes používá autoritářská klika Babiše, Zemana a Ovčáčka.

Zdá se mi nicméně, že v některých komentářích se objevuje jakási levicová varianta tohoto přístupu. Buď je podepřena poznámkami, že demonstrace patří jen pražským liberálům,  kteří „rozdělují společnost“, nebo odsuzuje demonstrace jako kýčovitý apolitický produkt pravdoláskařské estetiky, která nemá reálpolitické dopady. Nakonec i argument, že ODS u vlády by byla ještě horší alternativou, odráží představu, že mírou všeho je parlament.

Nepřestává mě překvapovat, že někteří mí levicoví přátelé chápou demonstrace a sociální hnutí jen jako předstupeň „skutečné“ (totiž té stranické) politiky. V té se totiž rozděluje skutečná moc. Chápu se jako levicový radikál, ale radikalita pro mě neznamená radikální oddělení vlastní politické identity od příliš pravicových „pravdoláskařů“ na Václaváku a Letné. Nejde jen o dosažení moci levicí, ale i o způsob, jak je samotná moc ve společnosti distribuovaná – že neleží jen v rukou státu a politických elit, ale je kontrolovaná, demokratizovaná a také atakovaná protimocí zdola, která vzniká v odborech, na demonstracích, ale i v sousedských setkáních a v alternativní kultuře. Chápu skepsi vůči tomuto typu politiky: levicové sociální hnutí je v ČR stejně slabé jako levicové strany, nicméně někdy si říkám, co je vlastně příčina a co důsledek.

Milion Chvilek je třeba podpořit i proto, že se jedná o demonstrace proti utužující se moci oligarchy. Levicové hodnoty nejsou jen sociální dávky, ale i antiautoritářství. Uštěpačnost lidí, kteří vidí v protestujících jen další příznivce Karla Schwarzenberga, podceňuje dynamiku protestů, která může postupně proměňovat politickou subjektivitu účastníků a posouvat i jejich postoje. Jako skvělý tah organizátorů se navíc ukázala vědomá práce s regiony.

Chápat demonstranty jako pouhé agenty pravice zavání normalizační rétorikou. Navíc nejde jen o odvolání Babiše, ale i o nastavení limitů jeho politice – a možná také nastavení limitů pro další vlády, i ty, ve kterých by byla ODS. Jde také o naději, že politika nefunguje prostě jen tak, že stranické aparáty si mezi sebou rozdělí moc, ale že je možné vstoupit do veřejného prostoru a posouvat společnost lepším směrem. S distancem od politiky ulice může ztratit levice i tuto naději.

Společné cíle?

Na moralizující odsudek voličského vzedmutí Babiše a Zemana se naučili levičáci argumentovat citáty z učebnic levicového populismu. Vrátil se vám lid, který jste chtěli vytlačit z rozhodování, drahé liberální elity, tohle je ta demokracie, zvykejte si! Zdá se ale, že tendence předepisovat lidu nejen to, jak má volit, ale také jak má demonstrovat, není cizí ani levici. Nebo možná sama sebe přesvědčila pohádkou, že tím skutečným lidem mohou být jen staří, opuštění voliči Babiše a Zemana a že musíme počkat, až pochopí, že „skutečná levice“ je jinde.

Jenže lid neleží připravený v lednici, až ho levice vytáhne a uvaří z něj chutnou revoluční polívčičku. Jeho podoba se vytváří skrze politické události a demonstrace, posouvá se a kvasí pod vlivem svého okolí. Levice by měla být při tom, aspoň symbolicky, když už na víc nemá sílu.

Přes všechny nesporné politické propasti může mít navíc levice s demonstrujícími některá společná východiska. Samozřejmě je třeba silněji tlačit sociální otázku, což není zcela neprůchodné – sociální témata na demonstracích zaznívají. Zásadní je pochopitelně klimatická politika, kterou mimoparlamentní levice momentálně formuluje nejsilněji a která rezonuje ve stále širší části společnosti. Důležité by ovšem mělo být i téma antiautoritářství a antifašimu. Babiš se jasně přimyká k Orbánovi, Kaczyńskému i Trumpovi a snaha zvolit Semína do rady ČTK byla překročením další hranice možného. Liberální účastníci demonstrací by na toto téma mohli slyšet a navíc by se tak ztížily možnosti ODS, která má v tomto ohledu k ANO a SPD blíže než kdokoli jiný, využít sílu protestů pro sebe. Bez ohledu na výsledek voleb je právě v tomto ohledu možné skrze demonstrace posouvat hranice toho, co je ve společnosti možné říkat a dělat. Příkladem je koneckonců i protiislámské hnutí, které sice ve volbách neuspělo, podařilo se mu ale posunout postoje médií i všech politických stran.

Budoucnost levice se píše teď

Jakkoli si myslím, že je třeba rehabilitovat levicovou politiku sociálních hnutí a sám hodlám upírat svoje síly jednoznačně tímto směrem, zřejmá je i nezbytnost založení nové levicové strany, která by uspěla v parlamentních volbách. Představme si ale, že protestní hnutí vyvrcholí odvoláním Andreje Babiše. Šlo by o jeden z nejvýraznějších úspěchů občanské společnosti od protestů proti Nečasově vládě a možná od roku 1989. Z čeho bude čerpat legitimitu nová levicová strana? Není na čase říct jasně a nahlas, že je tu i levice, která stojí proti Babišovi, a sebevědomě formulovat vlastní důvody?

Chápu všechny, kteří dávají své síly do jiných projektů – klimatického hnutí, feminismu nebo boji za dostupné bydlení – a na další jim nezbývá čas. Jsem na tom ostatně stejně. O to víc si cením levicových pokusů se na kritice Babiše podílet. Zásluhu na nich má Alarm a reportáže Saši Uhlové, ale také klimatický blok, jehož transparent vlál nad celou demonstrací. Iniciativa Socialistické solidarity a jeho antikapitalistického bloku ve mně vyvolává lehké rozpaky. Nikoli kvůli kritice kapitalismu, ale kvůli tomu, že způsob, jakým byl formulovaný („Vyvlastnit Babiše, Horáčka, Kellnera“) zaváněl spíše trollingem než kritickou podporou a hrál na strunu personalizované třídní nenávisti místo podpory systémových antikapitalistických změn.

Autor je spolupracovník redakce.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image