Foto Dimitri Rodriguez, flickr.com (CC BY 2.0)
V posledních pár letech se mě moji upřímní i méně upřímní přátelé často vyptávali, jestli bych stále ještě volil Donalda Trumpa raději než Hillary Clintonovou. Nedomnívám se snad, že jsem se trestuhodně mýlil? Odpověď není těžké uhádnout: nejenže si neochvějně stojím za tím, co jsem svého času řekl, ale události posledního roku mě v mé preferenci ještě utvrdily. Proč?
Vzkříšení autentické levice
Jak uvádí Yuval Harari ve své knize Homo Deus. Stručné dějiny zítřka, člověk je ochoten podvolit se výsledku demokratických voleb, jen když existuje elementární vazba mezi jím a ostatními voliči. Pokud se životní zkušenosti jiných voličů diametrálně odlišují od těch mých a pokud zastávám přesvědčení, že mým pocitům nerozumí a že jsou jim mé elementární životní priority lhostejné, pak mohu být klidně přehlasován v poměru sto ku jedné, a přesto necítím naprosto žádný důvod, abych se tomuto výsledku podrobil. Demokratické volby mohou sloužit k usmiřování neshod mezi lidmi, kteří se shodnou na základních principech. Pokud se tohoto fundamentálního konsenzu nedostává, zbývá nám už jen vyjednávání nebo (občanská) válka. Proto také nelze blízkovýchodní konflikt vyřešit volbami, ale jen válkou nebo vyjednáváním.
Demokraté uzavírali mezinárodní obchodní smlouvy, které přesouvaly pracovní místa do ciziny a decimovaly americkou průmyslovou základnu.
Jak to však souvisí s prohlubující se absencí konsenzu ohledně elementárních principů v americké politice? Situaci komplikuje skutečnost, že se zde setkáváme s konflikty dvojího druhu: na jedné straně narušil etablovaný řád Trump mobilizací populistické pravice a na druhé straně jej narušili demokraté (Sanders a další) zleva. Tato dvě narušení nejsou symetrická. Zatímco zápolení mezi Trumpem a liberálním establishmentem je kulturně-ideologický střet odehrávající se v rámci kolbiště globálního kapitalismu, levice začala zpochybňovat samotný kapitalistický řád. Z toho důvodu se jediný autentický konflikt dneška odehrává na půdě Demokratické strany.
Liberálové vystrašení Trumpem odmítají názor, že by jeho vítězství v prezidentských volbách mohlo nastartovat proces vedoucí ke vzkříšení autentické levice. Argumentují údajnou podobností s Hitlerovým vzestupem k moci. Mnozí němečtí komunisté přivítali uchopení moci nacisty jako novou šanci pro radikální levici („věci se vyjasnily, demokratické iluze se rozplynuly, konečně jsme konfrontováni s naším skutečným nepřítelem“). My však dnes již víme, že to byl katastrofální omyl.
Nová lidová fronta?
Otázka tedy zní: Je tomu s Trumpem podobně? Představuje Trump nebezpečí, které by mělo zmobilizovat širokou frontu podobající se protifašistickým lidovým frontám, v jejichž rámci by slušní konzervativci bojovali bok po boku s progresivními mainstreamovými liberály a radikální levicí (nebo s tím, co z ní ještě zbylo)? Podle mě je přesvědčení o nezbytnosti ustavit takto širokou frontu proti Trumpovi nebezpečnou iluzí: výsledkem by byla kapitulace nové levice, její asimilace liberálním establishmentem. Obavy, že by Trumpovo volební vítězství mohlo vést k triumfu fašistického státu, jsou absurdní nadsázkou: USA disponují bohatou sítí občanských a politických institucí, takže jejich bezprostřední fašistické „zglajchšaltování“ není pravděpodobné (v protikladu k Francii, kde by vítězství Marine Le Penové představovalo daleko nebezpečnější konstelaci).
V USA naproti tomu Trumpovo volební vítězství nastartovalo proces postupné radikalizace Demokratické strany. Právě tento proces je podle všeho momentálně naší jedinou nadějí. V této souvislosti stojí za to obšírně zacitovat z komentáře Sarithy Prabhu, uveřejněného nedávno na webu Tennessean. Tento text mi svou přímočarou upřímností takřka vehnal slzy do očí: „Připravte se na to, že uvnitř Demokratické strany co nevidět vypukne nelítostná občanská válka. Demokratickou stranou otřásá krize identity a ideologická válka. Jinak řečeno, je Demokratická strana stanou bohatých elit, nebo stranou obyčejného člověka? Dlouhá léta to byla strana bohatých, kteří předstírali, že bojují za práva obyčejných lidí. Demokratický establishment k tomu používal sice důmyslný, avšak jinak dosti průhledný trik: ‚Podporujeme utlačované v jejich boji za rasovou, genderovou a sexuální rovnoprávnost, protože tato válka zas až tak moc nezatíží naše kapsy ani kapsy našich zámožných sponzorů.‘
V zásadních ekonomických otázkách to však průměrný demokratický volič z pracující třídy pěkně odnesl. Demokraté uzavírali mezinárodní obchodní smlouvy, které přesouvaly pracovní místa do ciziny a decimovaly americkou průmyslovou základnu. A když nelegální přistěhovalci snižovali mzdy amerických pracujících, tak se raději dívali jinam. Myslí si, že když budou stále dokola mluvit o právu na potrat, o právech genderových menšin a o rasismu (a já vůbec netvrdím, že to nejsou důležitá témata), tak se stejně jako v minulosti vlk nažere a koza zůstane celá. Tohle fungovalo ještě v roce 2016, ale teď už to nezabírá. Stranickému křídlu reprezentovanému demokratickým establishmentem to buď ještě nedochází, nebo si to odmítá přiznat a sní o tom, že povolá starého dobrého Joea Bidena, aby znovu učinil oligarchickou Ameriku velikou.
Když jim strhnete masku, naskytne se vám nepěkný obrázek: strana reprezentující zájmy delegátů ekonomického fóra v Davosu se maskuje jako strana hájící zájmy prostých obyvatel Scrantonu v Pensylvánii, přičemž tímto převlekem se jí daří ošálit podstatnou část svých voličů.“
Vnitrostranický třídní boj
Nemylme se: tuto „občanskou válku“ uvnitř Demokratické strany vyvolal vzestup Donalda Trumpa k moci, a máme-li nazývat věci pravými jmény, pak pravým jménem této vnitrostranické občanské války je „třídní boj“. Neztrácejme tedy nervy a raději využijme příležitosti, která se nám bezděčně naskytla díky Trumpovu triumfu. Trumpa lze definitivně porazit jen tak, že v této občanské válce zvítězí levice.
Autor je filosof.
Z anglického originálu Was I right to back Donald Trump over Hillary Clinton? Absolutely, publikovaného na webu The Independent, přeložil Radovan Baroš. Přeloženo se svolením autora. Redakčně upraveno.