Život Elizabeth Warren je příběhem americké střední třídy. Dokáže ji zachránit?

Kandidátka Demokratické strany je vášnivou kritičkou Wall Street a v programu má dostupné bydlení, veřejné zdravotnictví i bezplatné školství. Budou její plány Američanům stačit, i když není úplně charismatická?

Když vyšel 30. dubna 2015 senátor Bernie Sanders na trávník na americkém Kapitolu a zpoza chatrného řečnického pultíku skoro neochotně ohlásil svůj úmysl kandidovat na prezidenta, málokdo tušil, jak moc jeho kampaň ovlivní americkou politiku. Sanders přitom kandidovat nechtěl – neudělal by tak, kdyby kandidovala jeho kolegyně Elizabeth Warren.

Ta se tehdy rozhodla nekandidovat a namísto toho se sešla s Hillary Clinton a dala jí podobné rady, které údajně měla i pro Baracka Obamou před startem jeho kampaně za znovuzvolení v roce 2012. Oběma kandidátům tehdy vysvětlovala, že musí pochopit, kolik hněvu řadový Američani cítí, a že se spíše než lidmi blízkými Wall Streetu mají obklopit takovými poradci, kteří frustraci běžných obyvatel USA rozumějí.

V nadcházejících volbách už ale Warren kandidovat bude. „Tyto volby nebudou o Donaldu Trumpovi. Vím, že to zní trochu zvláštně, protože Trumpovi se dostává hodně pozornosti. Vyhrát ale můžeme, když budeme mluvit o tom, co je rozbité, jak to napravíme, a že je v našich silách opravdu věci změnit,“ řekla Warren pro časopis New Yorker.

Přestože Warren patří mezi levicovější kandidáty demokratů, dostává se jí občas opatrné chvály i z nečekaných míst. Tucker Carlson je Trumpovými příznivci oblíbený hlasatel Fox News a mimoto také jeden z hlavních propagandistů úřadujícího prezidenta. Ačkoliv se stávající prezident do Warren často a rád strefuje, Carlson o senátorčině plánu na udržení pracovních míst ve Spojených státech nedávno prohlásil, že zní jako „Donald Trump v nejlepších momentech“. Carlson je sice demagog s věčně rozrušeným výrazem v obličeji, jeho poznámka ale naznačuje, že by Warren možná mohla najít podporu i mezi některými zklamanými voliči Donalda Trumpa.

Strasti střední třídy

Elizabeth Warren během svých proslovů většinou hodně zdůrazňuje vlastní životní příběh – a není příliš divu. Jestliže je jedním z hlavních témat současné Ameriky mizející střední třída, je to právě Warren, kdo má s tímto problémem osobní zkušenosti. Dnes je senátorka skrze svoji harvardskou profesuru a stát Massachusetts, který reprezentuje v senátu, spojována především s americkým severovýchodem. Narodila se ale v Oklahomě a část mládí prožila v Texasu.

Elizabeth Warren nechce zachránit Ameriku před kapitalismem, spíše kapitalismus a trh samy před sebou. „Lidé po celých Spojených státech chápou, že stát tu dobře funguje pro mocné a bohaté, ale ne pro ně.“

Jako formativní zážitek svého dospívání uvádí moment, kdy její otec po infarktu přišel o práci. Rodina si nemohla dovolit auto a Warren od svých třinácti let musela pracovat jako číšnice. Ve svých projevech se Warren často vrací ke vzpomínce na matku, která si před pohovorem na pozici telefonistky v obchodním řetězci Sears oblékla nejlepší šaty a sama pro sebe si šeptala: „O dům přijít nesmíme, o dům přijít nesmíme…“. Několik dalších let pak za minimální mzdu zvedala telefony. Warren se dodnes podivuje, že i v takto svízelné situaci dokázal jejich rodinu udržet nad vodou jeden minimální příjem. „Ta mzda zachránila náš domov, zachránila naši rodinu. Jestli chcete vědět, kdo jsem, právě jste to slyšeli,“ říká.

Sedmdesátá léta prožila v koloběhu mezi manželstvím, péčí o děti a snahou dostudovat školu. V druhé polovině dekády se rozhodla, že jí role ženy v domácnosti zásadně nevyhovuje. Toto období jejího života bylo v duchu „slaďování“: oscilovala mezi snahou uspat své děti, aby mohla po nocích studovat, a pocitem viny, že se rodině málo věnuje. Často také zdůrazňuje, že kdyby čelila tak vysokému školnému jako dnešní američtí studenti, nikdy by nedostudovala.

Bankroty nejsou podvod

V osmdesátých letech se Elizabeth Warren začala akademicky zabývat osobními bankroty. Vůbec nepopírá, že její původní motivy byly naprosto odlišné od jejích dnešních postojů. „Chtěla jsem ukázat, že lidé zneužívají institutu bankrotu v momentech, kdy by dluhy mohli splatit,“ říká v jednom rozhovoru. Když se ze dna dokázala vyhrabat její rodina, proč by nemohli ostatní? Studium bankrotů ji ale nakonec přivedlo jinam.

„Při zkoumání statistik jsem si začala uvědomovat, že pro lidi v bankrotu není alternativou trochu víc pracovat a splácet své dluhy. Alternativu představovalo přetrvávající zadlužení a život pod vládou inkas a exekucí až nadosmrti,“ popisuje Warren. „Postupně jsem si začala uvědomovat, že jsou to rodiny přesně jako ta moje. Těžce pracující lidé, kteří něco vybudovali, lidé kteří udělali všechno tak, jak se má.“

S kolegy potom vydala úspěšnou knihu As We Forgive Our Debtors (Když odpouštíme našim dlužníkům, 1989) a v tématu dluhů se z ní postupně stala jedna z nejcitovanějších akademiček. Toto bádání ji navíc postupně dovedlo k levicovějšímu náhledu na svět. Ještě do roku 1996 byla registrována jako volička republikánů – byť velmi pasivní. Sama uvádí, že si třeba ani nepamatuje, koho do té doby volila. V devadesátých letech už viděla bankroty i jako feministické téma. „Pokud si mají ženy vybojovat skutečnou ekonomickou rovnost, musíme vytvořit daleko širší definici ,ženských témat‘,“ psala tehdy.

Proti Bidenovi i Hillary

V této linii pokračovala i její druhá kniha, která vyšla v roce 2004 pod názvem The Two-Income Trap (Past dvou příjmů). Warren v ní mluví o poklesu životní úrovně nejen u nižší, ale i u střední třídy. V uplynulých dekádách ho podle ní trochu zakryl fakt, že většina amerických rodin tehdy začala spoléhat nikoliv na jeden, ale na dva příjmy. V této knize se také pustila do ostré kritiky tehdejšího senátora Joea Bidena: „Senátorům jako Joe Biden by nemělo procházet, že často v ten samý den nejprve zaprodají zájmy žen, a pak jsou vyzdvihováni jako jejich spojenci.“

Hněv si Biden vysloužil kvůli sporům ohledně reformy osobních bankrotů. V roce 1995 byla profesorka dosazena jako poradkyně komise, která měla americkému kongresu s touto reformou pomoci. Změnu se nakonec podařilo prosadit až v roce 2005 a Warren se v rámci bojů o ni dostala do konfliktu nejen s Bidenem, ale i s tehdejší senátorkou Hillary Clinton. Ta soukromě slíbila Warren, že pro kritizovanou reformu hlasovat nebude, své slovo však nedodržela.

Warren kritizovala reformu mimo jiné proto, že podle ní měla mít negativní dopad na svobodné matky. Biden dnes podává svou roli v jejím prosazení jako pomoc střední třídě. „Být vámi, jeho tvrzení bych si srovnala s tehdejšími záznamy,“ kontrovala Warren pro New York Times. Není divu. Spousta bankovních společností, které reformě tvrdě odporovaly, sídlí kvůli nízkým daním a benevolentním regulacím právě v Bidenově domovském státě Delaware. Podle letošní zprávy neziskové organizace National Bureau of Economic Research tato reforma také zpomalila zotavení během hospodářské krize.

Ostrá kritička velkých bank

Když na podzim roku 2008 pořádala Elizabeth Warren grilovací večírek pro svoje studenty, zazvonil jí telefon. „U telefonu je Harry Reid,“ ozvalo se. Chvilku trvalo, než jí došlo, kdo volá. Reid v té době zastával post vůdce demokratů v senátu a profesorce volal, aby jí nabídl účast na panelu, který měl dohlížet na vyplácení masivní finanční výpomoci bankám během finanční krize. Warren nabídku během pár vteřin přijala. „Harry Reid, který nepraktikuje small-talk, v ten moment prostě zavěsil,“ píše ve svoji letošní knize novinář Ryan Grim.

Až časem přišla na to, že i jakožto předsedkyně panelu má v rukou velmi málo reálné moci. Panel jen jednou měsíčně dodával Kongresu zprávu. „Warren ale projevila nebývalou schopnost vytvářet si pro sebe prostor tam, kde předtím žádný nebyl,“ píše Grim.

Mezi pravidelně předvolávané úředníky patřil pochopitelně tehdejší ministr financí Timothy Geithner. Warren využila svůj prostor, aby Obamova ministra zkritizovala za to, že se administrativa soustředí spíše na pomoc bankám než drobným podnikatelům a majitelům domů. Z Geithnera si tak udělala nepřítele na život a na smrt. Výměny si však našly svoje publikum na internetu a katapultovaly profesorku ke slávě.

 
Svoji pozici využila, aby přesvědčila Obamu a demokraty, že by měli vytvořit agenturu na ochranu spotřebitelů zabývající se finančními produkty. „Když během hospodářské krize ve třicátých letech zbankrotovaly banky, spousta lidí přišla o peníze a museli sledovat, jak jejich malá města uvadají. Moje babička vždycky říkala, že Franklin Roosevelt zajistil, že bylo zase bezpečné ukládat do bank peníze,“ vysvětlovala Warren kongresmanovi Barneymu Frankovi, který byl jedním z hlavních hybatelů reformy po hypoteční krizi. Frank a Obama původně chtěli postupovat jinak, Warren je ale přesvědčila, že finanční spotřebitelský úřad je správný krok, aby administrativa přesvědčila Američany, že dělá i něco pro ně, ne jen pro banky. „Buďto vytvoříme nový silný úřad, nebo necháme na půdě Kongresu spoustu krve a vyražených zubů,“ řekla ještě před svým vítězstvím deníku Huffington Post.

Vyhodíš ji dveřmi, vrátí se ti Senátem

Warren se pochopitelně nabízela jako nevhodnější hlava nového úřadu. Její kritika Wall Streetu v rámci komise v Kongresu z ní ale pro Wall Street udělala naprosto nepřijatelnou kandidátku. Na Obamu tlačil i Bernie Sanders, aby přes odpor lidí blízkých Wall Streetu, jako byli Geithner nebo šéf Obamova štábu Rahm Emanuel, Warren na post dosadil. „To je hlavní problém s vámi progresisty,“ odpověděl začínající prezident v Oválné pracovně a pozvedl načatou sklenici vody: „vidíte takovouhle sklenici jako poloprázdnou.“ Sanders prý měl být rád, že nový úřad vůbec vzniká.

Geithnerovská klika ale svého rozhodnutí záhy litovala. Obama kličkou dosadil Warren na místo dočasné poradkyně (u tohoto postu nepotřeboval, aby nominaci potvrdil Senát) a podle New York Times ji nasměroval, aby se v nadcházejících volbách ucházela o křeslo senátorky za svůj domovský stát Massachusetts. Ještě nedlouho předtím tento post zastával Ted Kennedy, který hrál velkou roli v Obamově rodící se reformě zdravotnictví. V roce 2009 ale tento poslední výrazný politik z klanu Kennedyů zemřel na rakovinu. V doplňkových volbách následující rok demokraté zaspali a post připadl republikánovi Scottu Brownovi.

V roce 2012 Elizabeth Warren ve volbách Browna hravě porazila. Od té doby patří v Senátu k nejhlasitějším kritikům vlivu velkého byznysu na americkou politiku. Nikdy příliš neváhala pustit se i do svých kolegů z řad demokratů, Baracka Obamu nevyjímaje. Logickým doplňkem jejích dřívějších politických záměrů se stala antimonopolní politika, na kterou zbytek americké politické reprezentace v posledních dekádách dost pozapomněl. „V dnešní Americe hospodářská soutěž zmírá. Míra konsolidace a koncentrace se zvyšuje napříč všemi sektory průmyslu. Koncentrace ohrožuje trh, ohrožuje naši ekonomiku, ohrožuje naši demokracii,“ vysvětlovala na senátní půdě v roce 2016.

Na to mám taky plán

Přestože si to spousta lidí přála, v roce 2016 na prezidentku nekandidovala. Letos je tomu jinak a málokdo je na boj o Bílý dům tak připravený jako právě Warren – alespoň co se týče konkrétních politických plánů. Senátorka jich má tolik, že si z toho sama začala trochu utahovat. „I have a plan for that“ (na to mám taky plán), říká často. Její kampaň dokonce prodává trika s tímto sloganem.

Mezi nejvýraznější body jejího programu patří příslib všeobecné péče o předškolní děti, seškrtání aktuálních studentských půjček (byť v menší míře, než navrhuje Bernie Sanders) a zavedení bezplatného vysokého školství. Jako jedna z mála kandidátů má detailní plán, jak se vypořádat s opiátovou krizí, která v posledních letech ničí Spojené státy. Na tuto epidemii je Warren připravena utratit sto miliard dolarů během desetiletého období. Dlouhodobě také podporuje Sandersův plán všeobecného zdravotního pojištění. Při nedávných debatách navíc doplnila, že je pro zrušení soukromého zdravotního pojištění.

Její protikorupční plán by donutil uchazeče o vysoké posty povinně zveřejňovat daňová přiznání za posledních osm let a zakázal by jim stát se po konci úřadu lobbisty. Její plán dostupnějšího bydlení by pomohl vystavět tři miliony nových bytových jednotek pro nízko- a středněpříjmové rodiny. Zároveň navrhuje snížení nájmů o 10 procent. Zaměstnancům firem Elizabeth Warren slibuje větší kontrolu nad směřováním firmy (dosazovali by 40 procent členů představenstva) a její plán „ekonomického patriotismu“ slibuje vytvořit a hlavně uchovat množství dobře placených pozic.

Značná pozornost se dostala senátorčiným antimonopolním plánům mířícím na technologické giganty. Warren vidí zákrok proti Silicon Valley mimo jiné jako cestu, jak v sektoru obnovit v poslední době uvadající míru inovace. Trochu opomíjené jsou její plány na podobné antimonopolní kroky v oblasti zemědělského průmyslu. „I bez podpory v kongresu může prezident dosadit silný tým, který by mohl naprosto proměnit podobu antimonopolní politiky v této zemi bez jediné změny zákonů,“ vysvětluje Warren a poukazuje na to, že řadu silných antimonopolních zákonů už Spojené státy mají, jen nejsou dostatečně vymáhány.

Hlavním nástrojem, který by měl velkou část těchto plánů zaplatit, je „daň z bohatství“. Podle senátorčina návrhu by byla uvalena nová dvouprocentní daň na domácnosti s majetkem přesahujícím 50 milionů dolarů, tříprocentní pak na ty se jměním nad miliardu dolarů. „Jestli uvalíme takovouto daň na 75 tisíc nejmajetnějších v této zemi, zaplatí nám to všeobecnou péči pro děti do pěti let, všeobecnou školku, všeobecné vyšší vzdělávání a sražení studentských půjček pro 95 procent vysokoškoláků,“ říká Warren.

Warren není žádná herečka

Franklin Roosevelt slavně přirovnal roli amerického prezidenta k herci. „Vy a já jsme dva nejlepší herci v Americe,“ řekl prý Orsonu Wellesovi. Theodore Roosevelt mluvil o moci prezidentů ovlivnit svým vystupováním veřejný diskurz. V masmediální rovině také tkví největší slabina Elizabeth Warren. Projevila se například v kauze senátorčina původu, která se s ní táhne už skoro dekádu. Během její kampaně do senátu v roce 2012 zjistil deník Boston Herald, že Elizabeth Warren v osmdesátých a devadesátých letech v univerzitní dokumentaci uváděla indiánský původ.

Podle senátorčiných vlastních slov za celou kauzou stojí hovory s její babičkou, která jí vyprávěla o rodinné historii a údajném původu její praprababičky. Zdá se, že uvádění tohoto původu Warren nikdy nezneužila pro pozitivní diskriminaci a mělo pro ni spíš symbolický význam. Není ani jasné, nakolik je tato rodinná mytologie pravdivá. Co ale jasné je, že nehledě na skutečný původ byla senátorčina reakce na celou kauzu tristní.

Během senátních voleb ještě Warren všechno celkem ustála. Svého protivníka ostatně porazila o osm procent. Pod kůži se jí ale zarylo, když se kauzy chytil Donald Trump, který o Warren mluví jako o „falešné Pocahontas“. Vyzval ji, aby si nechala udělat test DNA – pokud se její údajný původ prokáže, daruje prý milion dolarů charitativní organizaci dle její volby. Warren mu skočila na špek a na podzim loňského roku natočila video, ve kterém zveřejňuje výsledky svých DNA testů. Ty prokázaly, že Elizabeth Warren mezi vzdálenými předky skutečně nějaké původní obyvatele severní Ameriky měla. Trump se jí ale okamžitě vysmál, že vyšší poměr „indiánské krve“ má ve Spojených státech kdekdo, prý včetně jeho. Kritiky se ale senátorce dostalo i ze strany zástupců největšího kmene Čerokíů. Těm vadilo, že senátorčin přístup redukuje identitu potomků původních obyvatel severní Ameriky na otázku pokrevnosti. Warren se za svůj přešlap sice omluvila, z potyčky ale vyšla značně pošramocena.

Podobně neobratně se Warren vypořádává s faktem, že byla do půlky devadesátých let registrovanou republikánkou. Pro mnohé je to sice marginální fakt, ale pro část levého spektra demokratů, na jejichž podporu se Warren spoléhá, to může představovat zásadní černou kaňku. Každopádně je to téma, u kterého senátorka musí očekávat, že se na něj budou lidé ptát. Při sledování jejích vysvětlení vám musí být trapno, ať už si o její stranické minulosti myslíte cokoliv.

Důkladně propracované plány bývají podávány jako její největší deviza, ale ani s nimi to není tak snadné. „Amerika se kdysi zamilovala do Warren, která virálně sjížděla ředitele bank a nepozorné regulátory,“ píše Moe Tkacik ve svém textu pro In These Times. Americká levice podle něj potřebuje spíš její pozapomenutý hněv než našprtané plány. Některé z nich podle Tkacika navíc při bližším ohledání zavání clintonismem. Nabízí se otázka, jestli by Warren nebyla lepším senátním spojencem hypotetického budoucího levicového prezidenta než prezidentkou, která se v kampani musí snažit zalíbit všem.

Oválná pracovna ukáže vaši pravou tvář

Senátorčin spravedlivý hněv stále tu a tam probleskne a na rozdíl od masmediálních přešlapů se zdá, že osobní kontakt s voliči jí vychází. „Místo toho, abych trávila čas za zavřenými dveřmi s partou milionářů a pak utratila všechny peníze za televizní reklamy, chci kampaň vést velmi osobně,“ nechala se slyšet. „Prostě budu dál mluvit s lidmi – to dělám ráda,“ řekla Warren pro New York Times. Médii kolují historky o tom, jak se cíleně osobně schází s lidmi, kteří na její kampaň přispěli byť jen pět dolarů, nebo volá těm, kteří poslali třeba jen tři.

Elizabeth Warren ráda zdůrazňuje, že přes mnohé shody je oproti Berniemu Sandersovi kapitalistkou až do morku kostí. To ale neznamená, že by ke stávajícímu systému nebyla kritická: „Kapitalismus bez pravidel je krádež. Lidé říkají, že systém je zmanipulovaný – a mají pravdu.“ Warren nechce zachránit Ameriku před kapitalismem, spíše kapitalismus a trh samy před sebou. „Lidé po celých Spojených státech chápou, že stát tu dobře funguje pro mocné a bohaté, ale nefunguje pro ně. Zorganizujeme se. Budeme bojovat za pracující. Vystavíme hnutí zdola. Tak zvolíme první ženu prezidentkou Spojených států,“ říká Warren.

Tlak a náročnost úřadování z Oválné pracovny mají tendenci odplavit část předvolebních slibů a odhalit prvotní impulzy, které daného prezidenta vedly do politického boje. Vyjevilo by se u prezidentky Elizabeth Warren její dřívější umírněné republikánství, anebo spíš hněv poslední dekády? Zůstaly by technokratické plány, nebo by se znovu rozdmýchal její pichlavý populismus? Na tyto otázky se budou Spojené státy v následujícím roce snažit najít odpověď. Je ale zřejmé, že by si země mohla zvolit daleko horšího kandidáta.

Autor je spolupracovník redakce.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image