Růst pro růst je ideologie rakovinotvorné buňky

V éře globálního kapitalismu nic jako státní suverenita neexistuje. Odpovědí na neregulovaný trh a jeho negativní dopady na svět musí být jedině jeho globální regulace.

Ekologická katastrofa přímo souvisí se selháním trhu (popsaným v předchozím textu), protože právě neregulovaný trh stojí za tím, že negativní náklady za jednání úzkých skupin neseme všichni. Svůj zásadní podíl na klimatické změně však nemají pouze negativní externality, ale i další vlastnosti trhu a potažmo celého kapitalismu. Jde konkrétně o nutnost neustálého zvyšování celkové spotřeby a soukromé vlastnictví statků, jejichž užívání neovlivňuje pouze jejich vlastníky či obyvatele dané země, ale doslova celé lidstvo a planetu.

Nekonečná spotřeba na konečné planetě?

Zásadním problémem tržních ekonomik je nedostatečná poptávka, která způsobuje, že veškeré potenciální zdroje (práce, stroje atd.) nejsou využívány a vzniká nezaměstnanost. Za tímto poznáním stojí britský ekonom John M. Keynes, který navrhoval řešení v podobě veřejných investic, které by doplnily výdaje domácností a firem, do ekonomiky by napumpovaly další peníze a zvedly celkovou poptávku a spotřebu. Tržní kapitalismus tak zkrátka potřebuje neustále zvyšovat spotřebu, jinak se propadají ekonomiky do recese. To je však zásadní problém ve světě, kde spotřeba vyvolává jako svůj vedlejší produkt ohřívání planety, protože naše hospodářství je závislé na fosilních palivech.

Odmítnutí bolsonarovské Brazílie řešit požáry pustošící Amazonský prales je dokladem, že rozhodnutí jednoho státu má zákonité dopady na ostatní státy, aniž by se „ti druzí“ vůbec účastnili nějakého rozhodování.

Tato vlastnost tržního kapitalismu protiřečí potřebě trvale udržitelného růstu. Vysoké zisky korporací předpokládají neustálou spotřebu a růst konzumu, v čemž jim nepomáhá pouze průmysl na vytváření potřeb (marketing), ale také zkracování životnosti zboží. Čím dříve po době minimální trvanlivosti nebo záruční lhůtě bude zboží nepoužitelné, tím dříve bude dosaženo dalšího zisku. To je podstata fenomenu „kazítek“, která představují různé technologie a postupy zkracující životnost zboží. Jinou stránkou posilování konzumerismu je zrychlování módy, kdy už obchodní domy nevystačí pouze s klasickými čtyřmi sezónami (jaro, léto, podzim, zima), ale přicházejí s novými sezónami uvnitř starých anebo s mezisezónami. Takto se chová a ze své podstaty také musí chovat ekonomický systém, jehož jediným motivem fungování je zisk a jeho předpokladem růst spotřeby. Tržní imperativy velí jasně – a pokud chtějí producenti v konkurenci přežít, nezbývá jim než je poslouchat. Současný ekonomický systém přitom zároveň vede k likvidaci přírody jako jednoho ze zdrojů veškerého bohatství lidstva.

Soukromé vlastnictví, státní suverenita a životní prostředí

Soukromé vlastnictví stojí na předpokladu, že užívání statků, na které se vztahuje, neovlivňuje nijak další lidi, což legitimuje právo jedince rozhodovat o majetku suverénně. Existence negativních externalit je ale důkazem, že tento předpoklad je od základu mylný. Z obdobných ideových východisek jako soukromé vlastnictví vychází také tzv. státní suverenita, pod níž se rozumí, že stát dokáže regulovat a kontrolovat společenské procesy na svém území. Jenže v době globálního kapitalismu nemůže být o státní suverenitě vůbec řeč. Žádný stát není suverénem v éře světového trhu o nic více, než byly regiony či velká města v době národních ekonomik. Současné státy nejsou suverénní, protože nedokáží zkrotit ekonomiku a přinutit ji, aby je na slovo poslouchala.

Tuto suverenitu neprolomila nějaká supermocnost, ale dnes a denně ji eroduje světový trh a jeho působení. Zároveň ale žádný stát nemůže být pokládán za suveréna, pokud nedokáže ochránit vlastní občany před negativními důsledky rozhodnutí jiných států – tehdy totiž přestává mít kontrolu nad procesy v rámci svých hranic. Odmítnutí bolsonarovské Brazílie řešit požáry pustošící Amazonský prales odhaluje ve svých důsledcích mizící státní suverenitu a dokládá, že rozhodnutí jednoho státu má zákonité dopady na ostatní státy, aniž by se „ti druzí“ vůbec účastnili nějakého rozhodování.

Úplně absurdní je v tomto světle představa nacionalistů, že opuštěním EU mohu státy získat více suverenity. Opak je ve skutečností pravdou: jejím opuštěním přijdou o možnost podílet se na rozhodování o věcech, které je budou ovlivňovat, takže se bude jednat bez nich o nich. (Ukázkovým příkladem je hospodářská politika EU ovlivňující svými důsledky i nečleny).

Týká se to všech

Zbytky takzvané státní suverenity národních států nyní zabraňují obnovit suverenitu občanů při rozhodování a ovlivňování všeho, co na naše životy dopadá. Většina takových vlivů totiž přichází zpoza hranic, takže prakticky nemáme vůbec žádnou šanci je ovlivnit. V éře globálního trhu může být občan suverénem jenom tehdy, pokud vznikne jako protiváha trhu globální demokracie a z ní vycházející globální regulace. Ale to se neděje.

Nejedná se přitom jen o regulaci trhu jako takového, ale i o regulaci a kontrolu planetárních zdrojů, na kterých jsme všichni životně závislí. Příkladem můžou být třeba lesy jako zdroje kyslíků a reducenti CO2. Předpokladem zvládnutí veškerých globálních výzev – a klimatické katastrofy zvláště – je sdílená suverenita a sdílené rozhodování ve věcech celosvětového dosahu. Rozhodování o takových věcech není a ani nemůže být privilegiem supervelmocí či elitních klubů vyspělých zemí. Dopady tohoto jednání totiž zasáhnou všechny obyvatele planety a jejich náklady poneseme všichni. Svoboda totiž neznamená právo jedné země přijímat opatření, která se dotýkají ostatních zemí. Státní hranice už nesmí občanům světa zabraňovat řešit společně problémy a výzvy, které se dnes tak naléhavě týkají nás všech.

Autor studuje veřejnou politiku.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies