Foto pabianice.tv
V neděli 13. října půjdou Poláci k urnám. Jde o první parlamentní volby po vítězství Práva a spravedlnosti (PiS) v roce 2015, kdy u vlády tato strana vystřídala koalici liberální Občanské platformy s lidovci. Za ty čtyři roky se výrazně změnilo politické klima v Polsku. Strana ovládla veřejnoprávní média, ze kterých se de facto stala média státní, otevřeně se hlásící k politice PiS. Mezinárodní pobouření a varování ze strany Evropské unie způsobila kontroverzní reforma justice, která podle kritiků zásadně omezila její nezávislost a podřídila ústavní soud vládní kontrole. Liberální opozice zorganizovala řadu masových protestů proti oklešťování demokracie a začalo se hovořit o „iliberální demokracii“ podle maďarského vzoru. V zájmu světové veřejnosti se Polsku ocitlo i v roce 2016, kdy návrh na úplný zákaz potratů vyvolal sérii tzv. černých protestů. Legislativa nakonec neprošla. Mezinárodní skandál pak způsobila v minulém roce i diplomatická potyčka s Izraelem o to, zda je možné označovat Poláky za spoluviníky na nacistických zločinech za druhé světové války. Zkrátka, o Polsku bylo v posledních letech slyšet, i když ne příliš lichotivě. Změní se něco s nadcházejícími volbami?
Kdo se utká ve volebním klání?
Poláci budou volit jak nový parlament, tak senát. Zatímco 460 křesel v dolní komoře – Sejmu – se volí stejně jako v Česku proporčním volebním systémem, senátoři své posty získávají prostřednictvím většinového volebního systému, kdy v každém volebním okrsku připadne křeslo jednomu kandidátovi či kandidátce s největším počtem hlasů.
Strana Jarosława Kaczyńského nepochybně pošilhává po ústavní většině a nelze zcela vyloučit, že by ji mohla získat.
Ve volbách se utká pět stran a volebních koalic. Zdaleka nejlépe si vede vládní PiS – poslední průzkumy straně připisují až 45procentní podporu. Výrazně za PiS zaostává druhá nejsilnější formace – Občanská koalice (KO), v níž se spojily největší opoziční strana Občanská platforma a dvě menší liberální strany. Koalici, která se prezentuje především jako obránce liberální demokracie a evropských hodnot, průzkumy přičítají 26 procent. Na třetím místě je pak Levice – nově vzniklé uskupení tří levicových stran. Ta by mohla získat až jedenáct procent. Poněkud překvapivá je pak koalice lidovců, kteří dříve vládli s Občanskou platformou, s nacionalistickou pravicovou formací rockového zpěváka Pawła Kukize. Ti nejspíše budou bojovat o překročení volebního prahu. Do parlamentu se pravděpodobně nedostane extrémní pravice a národovci, kandidující společně pod názvem „Konfederace“.
Má někdo šanci PiS porazit?
Ve zkratce: ne. Jedinou možností je, že by Občanská koalice získala nečekaně dobrý výsledek a poté se jí podařilo dohodnout na velké koalici se všemi zbývajícími stranami ve stylu „všichni proti PiS“. Aktuální čísla ani rozložení sil na opozici ale tomuto scénáři nenahrávají.
Proč má Právo a spravedlnost tak vysokou podporu?
Nad tím, proč populistická pravice zažívá po celém světě momentálně renesanci, si již řadu let lámou hlavu nejpřednější světoví politologové. V případě PiS, kromě určité globální konjuktury pro antielitářské politické projekty, můžeme hovořit o několika konkrétních faktorech. Díky rozsáhlým vládním sociálním programům se hmatatelně zlepšila životní úroveň zejména nižší střední třídy. „Spojení reálných peněžních transferů, hospodářské konjunktury a masové propagandy znamená, že lidé uvěřili, že politika se počítá,“ píše socioložka a komentátorka Kinga Dunin. Strana Polkám a Polákům nabídla konkrétní opatření. Asi nejviditelněji to zosobňuje program přídavků na děti 500+, ale i navýšení minimální mzdy či snížení důchodového věku. Podle nového sociologického výzkumu Sławomira Sierakowského a Przemysława Sadury voliči PiS hlasují především ve vlastním zájmu – vědí, že tato strana skutečně zlepší jejich životní úroveň. Podle tohoto výzkumu nejsou ideologická sdělení vládnoucí strany – ostrý nacionalismus, úzké propojení s kostelem či důraz na „tradiční“ rodinu – až tak důležitá, i když samozřejmě nelze jejich podíl na volebním chování voličů podceňovat.
Liberální strany a levice mají značně ztížené podmínky, jelikož voličům nabízejí především abstraktní ideje: ohranou písničku o obraně demokracie a funkčním právním státu, případně pak sociální spravedlnost a rovnost. Voliči se mohou oprávněně ptát, kde jsou konkrétní řešení. V tomto ohledu drží v ruce trumfy PiS.
Jak je na tom levice?
O volebních nadějích levice jsme na Alarmu už psali. Volební formace Levice, skládající se z postkomunistického Svazu demokratické levice, nové liberální levicové strany Wiosna a projektu nové levice Razem, má šanci získat něco přes deset procent. Že to není mnoho? V Polsku by i takovýto výsledek znamenal zásadní změnu. V minulém parlamentu totiž žádná levicová síla vůbec nezasedla a parlamentní politické spektrum se tak dělilo jen na konzervativní a liberální pravici. V zemi silně poznamenané antikomunismem, který vládnoucí PiS nadále cíleně rozdmýchává, je levice – ostatně stejně jako v Česku – stále nahlížena s podezřením. Skutečnost, že má levice nyní reálnou šanci být relativně solidně reprezentována v Sejmu, tak může přinejmenším ovlivnit polskou politickou debatu a navrátit levicové politice legitimitu.
A co krajní pravice?
Do světových médií se pravidelně dostávají dramatické obrázky z pochodů polských nacionalistů, zejména v den výročí polské nezávislosti 11. listopadu. Ačkoli ultrapravicová scéna je v Polsku nepochybně živá, svou parlamentní reprezentaci zřejmě mít nebude. V podstatě není proč. PiS se svou často vyhrocenou nacionalistkou rétorikou se krajní pravici v zásadě podbízí. Například pochodu nezávislosti 11. listopadu se politici vládní strany sice oficiálně neúčastní, ale rozhodně se od něj nedistancují a za vlády PiS se z této extremistické akce stala akceptovaná oslava státního svátku. Vládní strana se činí i na poli historické politiky, jejímž cílem je především propagovat polskou národní hrdost.
Pokud je jasné, že PiS vyhraje, o co v těchto volbách vlastně jde?
Strana Jarosława Kaczyńského nepochybně pošilhává po ústavní většině a nelze zcela vyloučit, že by ji mohla získat. To by vládě umožnilo zavést rozsáhlé ústavně-právní změny, které by polskou politiku změnily na dlouhá léta. Budeme-li ale počítat s tím, že podpora PiS přece jen není až tak silná, půjde především o povahu polské politické scény. Liberální strany oslabují, jak ukázaly eurovolby, ve kterých se sjednocené opozici nepodařilo ohrozit pozici PiS. Naopak šance se otevírá levici. Levicová koalice, zahrnující dvě nové strany, zatím není, na rozdíl od Občanské platformy, zkompromitovaná vládou. Je tedy na ní, aby si vybudovala svou pozici. Bude-li efektivní, může díky své přítomnosti v parlamentní debatě nabízet reálná levicová řešení a přesvědčit další voliče, že skutečně představuje alternativu.
Může ještě něco zamíchat kartami?
Příští rok si Poláci zvolí nového prezidenta. Je jisté, že jakýkoli opoziční kandidát se v zemi, kde veřejnoprávní média ovládá PiS, vystaví nebývale tvrdým útokům na svou osobu. Kdo tímto kandidátem nakonec bude a zda má šanci zvítězit, zatím není jasné – a zatím nic nenapovídá tomu, že by se jím měl stát končící předseda Evropské rady Donald Tusk, jak by si jistě mnozí přívrženci liberální opozice přáli. Jedinou nadějí opozice je ale najít opravdu silnou kandidátku či kandidáta, který bude moct skutečně vyzvat Andrzeje Dudu. Ačkoli role prezidenta je spíše formální, má právo vetovat zákony předložené Sejmem – a to by mohlo PiS kazit plány.
Možnost změny představují ještě dva, byť poněkud spekulativní scénáře. Jedním je možná hospodářská krize – dobrá ekonomická situace zákonitě nebude trvat věčně. Velké sociální programy PiS jsou možné díky období mimořádného hospodářského růstu. Nastane-li krize, není jasné, z čeho budou tyto sociální transfery financovány a racionálně kalkulující voliči, kteří od PiS očekávají především materiální zajištění, se mohou začít od strany odvracet.
Druhým faktorem je pak pozice Jarosława Kaczyńského. Ač není premiérem ani nezastává žádnou vládní funkci, je obecně známo, že právě předseda strany ve skutečnosti řídí polskou politiku. PiS stojí a padá se svým předsedou, a pokud by nebyl schopen tuto funkci zastávat – o stavu jeho zdraví se spekuluje delší dobu –, je pravděpodobné, že by se strana začala hroutit pod tlakem vnitřních bojů. Prozatím ale ani jeden z těchto scénářů v krátkodobém horizontu nejspíše nehrozí. Můžeme tak počítat s dalšími čtyřmi lety s Právem a spravedlností.
Autorka je redaktorka Alarmu.