Foto Facebook strany Razem
Polské parlamentní volby se uskuteční v nejbližším možném termínu, tedy 13. října, oznámil nedávno prezident Andrzej Duda. Blízký termín hraje ve prospěch vládnoucí strany Právo a spravedlnost (PiS), která si vede dobře, zatímco ostatním stranám nezbývá příliš času na kampaň. Podle průzkumů má vládnoucí strana Jarosława Kaczyńského podporu až 44 procent. Poláci tak mohou téměř s jistotou počítat s dalšími čtyřmi lety vlády katolické, protievropské, konzervativní pravice, které se za uplynulé volební období podařilo demontovat systém nezávislého soudnictví, a ohrozit tak základní prvek právního státu.
Spojení tří stran, jež se zastřešují společným názvem Lewica (Levice), má reálnou šanci rozbít už zažité rozdělení polské politiky na PiS a liberální opozici.
PiS úspěšně těží z kulturní války mezi městskými liberály a obyvateli venkova. Zejména těm druhým se přitom v posledních čtyřech letech viditelně zvedla životní úroveň díky štědrým přídavkům na děti a zvýšení minimální mzdy. Musíme zkrátka uznat, že sociální politika PiS funguje, i když je evidentně zaměřena na tradiční, katolickou rodinu. To ale značné části polské společnosti vyhovuje a Jarosław Kaczyński momentálně slaví velké úspěchy na turné po polských městečkách a vesnicích. V nadcházejících volbách se tak nebude hrát o to, kdo porazí Právo a spravedlnost, ale spíše o rozložení sil na opozici. Zatímco v minulých volbách se do parlamentu nedostala žádná levicová strana, tentokrát mají podle průzkumů spojené síly tří levicových subjektů šanci získat i více než 10 procent hlasů. Mezi levicovými voliči tak panuje naděje, že konečně bude někdo v polském parlamentě nastolovat levicová témata.
Poučení z eurovoleb
PiS se sice v současnosti potýká se dvěma skandály jeho vysokých představitelů, na podporu strany to ale, zdá se, vliv nemá. Může za to i neschopnost opozice, která v nedávných eurovolbách zvolila nefunkční taktiku. Širokou koalici prakticky všech, často velmi rozličných, opozičních stran spojovalo jen naladění „anti-PiS“, z čehož nemohl vzejít žádný jasný politický program. Ačkoliv tato koalice nedostala celkově málo hlasů, překvapující byl spíše nečekaně silný výsledek PiS (přes 45 procent). Následný rozpad koalice vytvořil prostor pro novou, levicovou alianci. Neshody mezi liberálními stranami vedly k tomu, že postkomunistická SLD začala hledat nové partnery. Těmi se staly Wiosna (Jaro), relativně nový liberálně levicový projekt bývalého starosty Słupsku a nyní europoslance Roberta Biedroně, a menší strana nové levice Razem.
Spojení tří stran, jež se zastřešují společným názvem Lewica, má reálnou šanci rozbít už zažité rozdělení polské politiky na PiS a liberální opozici. Jak ale napsala členka Razem Marta Tycner v analýze pro server OpenDemocracy, jde o nelehký úkol. Politický duopol je podporován systémem „identitárních médií“, náležejících k jedné či druhé straně, což značně ztěžuje vnášení nových témat do veřejné debaty. Nicméně spojení tří stran činí z levice seriózního hráče, kterého nebude možné zcela ignorovat. Kromě vládního PiS, opoziční liberální koalice vedené Občanskou platformou a Levice budou polští voliči moci své hlasy odevzdat ještě koalici lidovců s pravicovou stranou zpěváka Pawła Kukiza a takzvané Konfederaci – tedy sdružení několika menších subjektů krajní pravice.
Nelehká spolupráce
Nemá ovšem smysl spolupráci levice vykreslovat příliš růžově. Do voleb spolu jdou tři subjekty, které si donedávna nemohly přijít na jméno. Strana Razem do značné míry vznikla proto, aby levicový prostor v polské politice konečně vyplnil někdo jiný než bývalí komunističtí funkcionáři z SLD, a nikdy vůči postkomunistům nešetřila ostrou rétorikou. Pro spíše liberálně laděnou Wiosnu také neměla mnoho pochopení. Wiosna se navíc ukázala jako nepříliš důvěryhodný politický projekt. Po deklamovaných velkých nadějích před evropskými volbami získala pouhých šest procent. Robert Biedroń následně přijal mandát v Evropském parlamentu, ačkoliv předtím prohlašoval, že se funkce vzdá, aby mohl kandidovat v parlamentních volbách. Navíc ačkoliv se Wiosna na počátku prezentovala jako „třetí cesta“ oproti PiS a liberální opozici, nejprve se snažila dohodnout na koalici s liberály. Otazníky také visí nad ne zcela transparentním financováním kampaně. Proslýchá se navíc, že strana po volbách zanikne a spojí se s SLD.
Rovněž SLD usilovala o koalici s liberály, po krachu jednání se ale obrátila na levicové partnery. Všechny tři strany nakonec uznaly, že bude-li se levice štěpit, do parlamentu se nedostane žádná, i když zejména v Razem to způsobilo obrovské vnitřní napětí, jež vyústilo v demonstrativní odchod asi čtyřiceti členů. Nepochybně si zachovají morální čistotu a vyhnou se kompromisům, ztratí ale možnost konečně získat reálný vliv na polskou politiku.
Koalice se tak rodila ve velkých bolestech a s množstvím kompromisů na všech stranách. De facto se o koalici ani nejedná – aby se levice vyhnula osmiprocentnímu volebnímu prahu pro koalice, rozhodla se vystartovat do voleb formálně jako jedna strana pod hlavičkou SLD, která jakožto největší ze tří subjektů „nabídla“ své kandidátní listiny Wiosně a Razem. Velký spor se pak vedl o název projektu. Zatímco původně se SLD pro společný start mělo přejmenovat na Levici, kvůli nesplnění administrativních termínů se změna jména nakonec nepodařila. Zlé jazyky tvrdí, že SLD zažádání o oficiální změnu názvu úmyslně protahovala, aby k ní nakonec nedošlo. Nicméně levicový projekt má alespoň společné logo s názvem Levice, a tak o sobě i mluví. Pro nezasvěcené voliče tak vzniká dost nepřehledná situace: když budou chtít hlasovat pro Levici, žádný takový hlasovací lístek u voleb nenaleznou. Své kandidáty najdou na lístku SLD, na němž zároveň bude i logo Levice. Z marketingového hlediska to určitě není povedený kousek – až volby ale ukážou, nakolik to bude pro voliče matoucí.
Na levici panuje optimismus
Dalším zklamáním je, že ve volbách nebude startovat populární lídr Wiosny Robert Biedroń. Otevřeně homosexuální politik, jehož partner je také prominentním členem Wiosny, se těší značným voličským sympatiím. V rámci Levice bude zastávat pouze funkci šéfa volebního štábu. Někteří ovšem spekulují, že Levice si Biedroně „schovává“ jako kandidáta na prezidenta v roce 2020.
Na prvních místech svých kandidátních listin nabízí Levice řadu známých a silných kandidátů. Na místo v parlamentu se tak může těšit například charismatický Adrian Zandberg z Razem či sociolog Maciej Gdula z Wiosny. Mezi levicovými komentátory tedy převažuje optimismus. Podle historika a publicisty Adama Leszczyńského, píšícího pro deník Krytyka Polityczna, ale opravdovou výzvou bude sjednotit se i po volbách a být něčím více než skupinou tří rozdílných subjektů, které by samy zanikly. Jisté je, že takto široké levicové uskupení má šanci oslovit celé spektrum voličů, což vystihují i tři generace zastoupené jednotlivými stranami: průměrný věk členů SLD je přes padesát let, zatímco Wiosna je stranou čtyřicátníků a Razem stranou třicátníků a mladších.
Vládu PiS asi nic reálně neohrozí, ale Levice jakožto velice pravděpodobná část parlamentární opozice bude moci vykonávat potřebnou práci ve státě, kde vládnoucí strana přeci jen ještě nestačila zničit mechanismy demokratického parlamentarismu – bude mít možnost účastnit se interpelací, předkládat zákony a zvedat hlas proti nejvíce ničivým plánům PiS. Nezanedbatelné také je, že se levice dohodla s liberální opozicí na společné kandidátce do senátu. Ten se volí ve stejném termínu jako parlament, ovšem většinovým volebním systémem. Reprezentace silného opozičního bloku v senátu tak zvyšuje možnost zadržet některé antidemokratické kroky PiS. Nabízí se také řada kulturních témat, k nimž byla liberální opozice spíše vlažná a jež si levice bude moci vzít za své, například důrazné odmítnutí současných rétorických útoků Práva a spravedlnosti vůči sexuálním menšinám. Levici tak jde v těchto parlamentních volbách o nejvíc – může znovu získat reálný vliv.
Autorka je redaktorka Alarmu.