Seriál Unbelievable viní všechny, kteří zlehčují znásilnění

Nový seriál Netflixu zpracovává skutečný příběh dívky, které nevěřili znásilnění a ve kterém selhali nejenom policisté. Zároveň ukazuje, jak by se vyšetřování podobných případů měla vést.

Věnovat se dnes v seriálu tématu znásilnění se může zdát jako využívání popularity jiných sérií. Například takových, jako je 13 důvodů proč, Patrick Melrose, Příběh služebnice, Broadchurch a další. Unbelievable z produkce Netflixu má ale jiný cíl. Susannah Grant, jedna z autorek, mimo jiné i scenáristka filmu Erin Brockovich (2000), se spolu se svým týmem rozhodla zpracovat skutečný případ teenagerky Marie, jež byla obviněná ze lži o znásilnění a musela žít s důsledky této nespravedlnosti.

Seriál tak velmi zvolna rozkrývá problémy uvnitř policejního i společenského systému, kde je pro ženy stále problematické získat potřebnou podporu jako oběti, pokud svým chováním představy o obětech nenaplňují.

To, co popisujete, se nestalo

Unbelievable se odehrává ve Spojených státech a sleduje dvě hlavní linie. Tou první je příběh Marie (Kaitlyn Dever), která je od tří let v systému pěstounské péče, kde zažila týrání a odstrkování. V době znásilnění žije v zařízení pro dospívající děti, které se snaží osamostatnit a pracovat za dozoru sociálních pracovníků. Když znásilnění nahlásí, dostává se do rukou dvou policistů a musí opakovaně líčit, co se jí stalo. Její příběh zpochybní dvě bývalé pěstounky, podle nichž se Marie nechová dostatečně zdrceně a zlomeně, což dávají do souvislosti s jejím předchozím chováním. Dívka se podle nich nevhodně předváděla před ostatními, aby získala jejich pozornost. Policisté souhlasí s jejich interpretací a na Marii vyvinou nátlak, aby svou výpověď odvolala a přiznala se k tomu, že lhala.

Oběti se samy obviňují z toho, co se jim stalo, místo aby všechny ostatní složky systému začaly usilovně pracovat na tom, aby se podobné případy neopakovaly.

Ve druhé linii se setkávají dvě policejní vyšetřovatelky (Toni Collette a Merritt Wever), které zjistí, že podobných případů znásilnění se v celých USA odehrálo mnohem víc. Pachatel své oběti svazuje, několik hodin je znásilňuje, používá kondom a pak je nutí, aby se dlouze a pečlivě umývaly, aby odstranil jakékoli stopy. Jediné, co ženy spojuje, je přitom skutečnost, že žijí osaměle – nezajímá ho věk, fyzický vzhled, etnicita ani nic jiného. Nebýt důsledné práce policistek, nikdy by se nepřišlo na to, že případů, za které může stejný pachatel, je celá řada. A že je proto i větší šance najít důkazní materiál a odhalit agresora, který paradoxně postupuje podle veřejně dostupné učebnice pro kriminalisty, odkud čerpá informace, jak důkladně zahladit stopy.

Jak postupovat správně

Seriál plyne velmi pomalu: nejde o dynamické ani napínavé pátrání po tom, kdo znásilnění provádí, což ostatně není tolik důležité. Je spíše jakousi anatomií policejního vyšetřování, kde je rozhodující to, jak se k obětem přistupuje a s jakou citlivostí a empatií se na ně vyšetřovatelky obracejí. To velmi kontrastuje s tím, co zažívá Marie, které nikdo nevěří a od níž se nakonec všichni odvracejí v domnění, že je vodila za nos.

Seriál Unbelievable by tak zdánlivě mohl být příspěvkem k „válce pohlaví“: necitelní jsou tu policejní důstojníci, zatímco ženám se vyšetřování daří. Ve skutečností jde ale o záležitost genderu – sociálních konstrukcí mužství a ženství. Vyšetřovatelky mohou jako ženy jednak získat důvěru obětí, jejich zkušenost ze života v patriarchálním světě s jeho hodnotami jim navíc dává návod k opatrné volbě slov, otázek a přístupu k obětem.

Právě tím je Unbelievable důležitý. Ukazuje, jak se dá jedno a totéž vyšetřování vést citlivě a s dobrými výsledky, a jak špatně, pokud stojí v samém začátku předsudek několika lidí, že znásilnění je možné si vymyslet. Samozřejmě že takové případy existují, ostatně českou veřejnost nedávno pobouřil případ těhotné vezeňkyně Jandákové, která ze znásilnění obvinila dozorce v královéhradecké věznici. To ale není důvodem pro to, aby někdo ženě, která znásilnění nahlásí a priori nevěřil. Právě naopak. Zmiňovaný seriál Broadchurch ve své poslední sérii velmi zdařile ukazuje, jak by měl přístup k oběti znásilnění v britském policejním a sociálním systému ideálně vypadat. Oběť není nikdy znevažována ani s ní není jednáno tak, jako kdyby šlo ve skutečnosti o maličkost.

Co se musí změnit

Byť Netflix v úvodu seriálu upozorňuje na to, že se v něm mohou objevit znepokojivé záběry, vzpomínky na znásilnění se v některých scénách objevují pouze velmi krátce a nepřehledně. Mnohem víc může publikum zasáhnout právě různorodost projevů žen, jež se s traumatickou událostí vypořádávají – od zdánlivého smíření, vzteku, obav či odmítání projevů emocí se dostáváme až k výpovědím v soudní síni, kde zaznívá to, co mají oběti společné a co je všechny trápí – jak zabránit tomu, aby se něco podobného stalo znovu? Co udělaly „špatně“, respektive jak upoutaly násilníkovu pozornost? Jak se tomu vyhnout? To je nesmírně důležité, protože právě v této chvíli se ukazuje největší problém spojený se znásilněním – to, že se oběti samy obviňují z toho, co se jim stalo, místo aby všechny ostatní složky systému začaly usilovně pracovat na tom, aby se podobné případy neopakovaly. A to včetně institucí, jako je škola či rodina, kde se projevy násilí stále z různých důvodů tolerují.

Nemůžeme říct ani to, jak seriál skončí – jestli dobře, nebo špatně. Nejde o to, že se konec neprozrazuje, ale že dopadení násilníka a Mariina rehabilitace nemusí být něčím, co přinese kýžené vydechnutí. Unbelievable nic takového nenabízí. Můžeme a musíme se ptát, proč svět stále není (především) pro ženy bezpečný. Jak se s takovým zážitkem vypořádat? Pomůže začít nový život, nebo je to jenom útěk před něčím, co zůstane hluboko v duši a vlastně i těle oběti? Unbelievable může ukázat na problémy, které se dají změnit relativně snadno – přístup policie a veřejnosti k obětem i k materiálům o vyšetřování sexuálního násilí, nastavení nových postupů, způsob dokazování a podobně. Zůstává ale nejdůležitější otázka – jak znásilnění předcházet, aniž bychom to požadovali od případných budoucích obětí, které se chtějí vyzývavě oblékat nebo žít samy? Tady nás patriarchát stále drží v kleštích. Je na nás, abychom si při sledování podobných seriálů uvědomili, že se z nich musíme dostat.

Autorka je vysokoškolská pedagožka.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies