David Ost: Nebavme se o roce 1989, ale o tom, co následovalo

S americkým politologem Davidem Ostem jsme hovořili o dnešním významu roku 1989 ve středovýchodní Evropě, selháních transformace a nutnosti znovu mluvit o společenských třídách.

Foto Jacek Awakumowski, Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0

David Ost je profesor politologie na Hobart and William Smith Colleges v americkém státě New York. Ve své práci se věnuje zejména střední a východní Evropě a je autorem řady publikací zabývajících se problémy práce, třídní společnosti, demokracie či nové pravice. Ve své nejznámější knize The Defeat of Solidarity (Porážka solidarity) z roku 2005 představil analýzu polské postkomunistické společnosti a úspěchu pravice v této zemi. Hovořili jsme o významu třicátého výročí roku 1989, následné ekonomické transformaci a kořenech dnešního populismu v zemích bývalého východního bloku.

V zemích středovýchodní Evropy stále častěji vidíme, že se rok 1989 stává ve společnosti dělící čárou. V Polsku či Maďarsku se vládnoucí populistické strany staví do role „skutečných“ dědiců roku 1989, v Německu se pravicová hnutí jako Pegida nebo AfD také snaží přivlastnit si odkaz tohoto roku. Proč je tato paměť třicet let po pádu Berlínské zdi tak sporná?

Skutečně teď o roce 1989 hodně slýcháme. Debata se odehrává hlavně mezi liberály, kteří tvrdí, že se jednalo o velký zlomový bod, a pravicovými nacionalisty, kteří naopak říkají, že v roce 1989 proběhlo všechno špatně, i když bylo dobré zbavit se starých komunistických struktur. V Polsku pravice dokonce ani neuznává, že se podařilo komunistů zbavit – tvrdí, že komunismus byl překonán, až když se k moci dostalo Kaczyńského Právo a spravedlnost (PiS).

Osobně nemám rád ani jednu stranu tohoto sporu. Pro mě znamenal rok 1989 budování nového společenského systému a je to povaha tohoto nového systému, na kterou bychom se měli zaměřit. Ve východní Evropě rok 1989 umožnil transformaci podobnou té, jíž západní země prošly po roce 1968: profesionální skupiny a vzdělaní pracovníci ve službách pro sebe dokázali vydobýt zasloužený prostor. Komunistické země se původně soustředily na vytváření průmyslové pracující třídy a byly v tom úspěšné. Časem ale díky rozsáhlému přístupu k vyššímu i odbornému a profesnímu vzdělání vytvořily „novou pracující třídu“ (kterou někteří nazývají „novou střední třídou“), s jinými zájmy a ambicemi, než měla původní průmyslová pracující třída.

Není nic špatného na tom, že tyto nové skupiny dostaly po roce 1989 uznání a politickou reprezentaci. Problém je, že rychle dostaly veškeré uznání a politickou reprezentaci, zatímco stará, méně kvalifikovaná, ale stále početná pracující třída (v menších městech často představující většinu ekonomicky aktivní populace) byla záhy ignorována, marginalizována, či dokonce stigmatizována. Z pracujících se stala „nebezpečná třída“, která by mohla, kdyby dostala šanci, ohrozit stávající řád. To přitom nebyla pravda. Pracující sice mohli být skeptičtí vůči vznikajícímu systému, ale nikde proti pádu toho předchozího neprotestovali. Zato očekávali, že v novém řádu najdou důstojnost. Ale to se nestalo. Vyšli z transformace jako třída bez důstojnosti, práv a příslibu, že jejich hlas bude slyšet. To časem způsobilo obrovskou nespokojenost, kterou pravice dokázala mobilizovat.

Poučení z období po roce 1989 je jasné: příliš mnoho ekonomického liberalismu ohrožuje politický liberalismus, příliš mnoho kapitalismu ohrožuje demokracii.

Dalo by se tedy říct, že když politici nebo různé sociální skupiny hovoří o paměti roku 1989, mluví vlastně o interpretaci toho, co následovalo? Vidí to buď jako úspěch, nebo selhání, a to si zpětně promítají na toto datum?

Ano, problém je, že většina lidí hodnotí rok 1989 z vlastní pozdější specifické perspektivy, a ne jako okamžik, který dal do pohybu vytváření nové, nerovné třídní struktury. Liberálové neradi mluví o „třídě“, zdůrazňují hlavně „demokracii“. Na druhé straně pravice klidně mluví i o nerovnostech, ale prezentuje nerovnosti po roce 1989 jako útok nikoli na pracující třídu, ale na „národ“. Tvrdí, že jen ona jej dokáže reprezentovat.

Ale například Právo a spravedlnost v Polsku nabídlo chudším částem společnosti rozsáhlé přídavky…

Pravicová vláda v Polsku skutečně poskytuje určité univerzální sociální benefity a ty evidentně pomohly chudším více než bohatším. A to je dobře. Problém je, že si vláda přivlastňuje veškeré zásluhy. Místo toho, aby posilovali odbory a nabádali pracující, aby se postavili za svá práva, oslabují občanská hnutí a snaží se o to, aby občané měli důvěru jen ve stát. Vezměte si třeba tripartitu, která se během liberálních vlád stala zcela nepodstatnou a byla částečně vzkříšena, teprve když se k moci dostalo PiS. Zaměstnavatelé a odbory vyjednaly navýšení minimální mzdy a představily své argumenty vládě – ta řekla, „díky, my to teď ještě trochu navýšíme.“ Tímto způsobem se PiS snažilo vytvořit dojem, že oni jsou jediní, na koho se lidé mohou spolehnout. Odbory, neziskové organizace, občanská společnost – pro PiS je to všechno irelevantní. Důsledkem je samozřejmě i to, že když vláda dává, může také odebírat. A když nyní oslabuje občanskou společnost, oslabuje tím i jakoukoliv opozici, která by mohla povstat.

Lze to chápat tak, že opomíjení třídního myšlení a lhostejnost vůči pracujícím byly hlavními selháními transformace?

Ti, kdo se dostali po roce 1989 k moci, často říkali, že cílem je, aby se všichni stali střední třídou, a že toho lze dosáhnout neoliberální politikou. Ukazovali na široké vrstvy pracujících na Západě, kteří se svou kupní sílou v zásadě stali střední třídou, a říkali: „Podívejte, tohle vám přinese kapitalismus.“ To ale bylo naprosté neporozumění skutečnosti! Pracující na Západě se po válce stali střední třídou nikoliv proto, že akceptovali kapitalismus, ale tím, že se stavěli proti němu. Odbory a socialistické strany se organizovaly a získaly masivní podporu, když trvaly na tom, že se nelze vrátit k liberálnímu kapitalismu meziválečného období a že zájmy pracujících musejí být hlavní prioritou. To byla velká transformace po roce 1945 – posun k sociální demokracii.

Málokdo si ve východní Evropě po roce 1989 uvědomoval, že kapitalismus nevytváří střední třídu sám od sebe. Jsou k tomu potřeba autonomní odbory, které budou bojovat za lepší podmínky a zajistí, aby veškeré bohatství nezůstalo jen v rukou malé vrstvy. Velkou chybou v roce 1989 bylo, že místo abychom si vzali poučení z toho, jak bylo prosperity dosaženo na Západě, byla sociální hnutí odepsána ve víře, že nám kapitalismus vše poskytne. Fakt, že někdo jako Andrej Babiš může tvrdit, že reprezentuje obyčejné lidi, je smutným, ale asi trefným komentářem k tomu, jak byl třídní systém budován – a nepochopen – po roce 1989. Tvrdí, že je někým, kdo umí dělat kapitalismus, a tak může přinést bohatství všem. Ale historie nám ukazuje, že pouze silná hnutí vymezující se vůči kapitalismu mohou přinést prosperitu všem.

Co je tedy řešení? Znovu zavést pojem třídy jako funkční kategorie? Přeci jen se definice třídy v Evropě a severní Americe zásadně změnila s postupným oslabováním těžkého průmyslu. Má vůbec ještě smysl mluvit o pracující třídě?

Myslím, že by určitě bylo užitečné se více bavit o třídní struktuře a o tom, jaký druh třídní společnosti chceme vytvořit – obzvláště proto, že demokracie není v ohrožení, když jsou nerovnosti ve společnosti nízké, ale když stoupají. V meziválečném období měly evropské státy často velmi liberální ústavy s různými institucionálními pojistkami demokracie, ale tváří v tvář masové nerovnosti se tyto systémy rychle propadly do autoritářství a fašismu. Politická demokracie na Západě se stabilizovala až v poválečném období, kdy se státy aktivně zasadily o reformu třídní struktury, snížení nerovností, a posílily odbory, aby vyvažovaly síly kapitálu.

David Ost. Foto z osobního archivu

 

Hovořit o třídě tedy znamená hovořit o demokracii, jelikož demokracie nepřežije, pokud se nepostavíme nerovnostem čelem. Dnes je demokracie ohrožena radikální pravicí, která sice mluví o nerovnostech, ale ne o třídních nerovnostech. Slibuje „víc“ pro pracující třídu ne tím, že bude vymáhat ústupky od dominantní třídy, ale tím, že útočí na lidi s jinou etnickou příslušností, náboženstvím nebo národností. Poučením z poválečného období by mělo být, že třída představuje politický rozpor, který nejvíce prospívá demokracii. A pokud chceme stabilní demokracii, konflikty by se měly odehrávat okolo třídy, nikoliv identity. Má tedy ještě smysl mluvit o pracující třídě? Pokud nás zajímá demokracie, pak určitě ano.

Neopomíjíte ale kulturní problémy? Není to jen ekonomická marginalizace, která voliče tlačí doprava, ale také otázky jako třeba migrace…

Určitě – a tady je zřejmé, že ani liberálové, ani levice nemají dobré odpovědi. Měli bychom ovšem podotknout, že v západní Evropě v šedesátých a sedmdesátých letech, tedy období ekonomického růstu a zmenšování nerovností, nastal masivní příliv „gastarbeiterů“ z neevropských, nekřesťanských zemí, aniž by to způsobilo zásadní reakci. Migrace, zdá se, neprovokuje rozsáhlý politický hněv, pokud se pracující z dominantní etnické skupiny sami cítí ekonomicky zabezpečeni. Pokud se tak necítí, stává se z migrace problém. Samozřejmě zde také hraje klíčovou roli radikální islám, který zaséval teror, aby vyvolal strach z muslimů. Ten měl vzbudit protiislámská opatření, která, jak doufali radikálové, poženou obyčejné muslimy radikálům do náruče. Takže třída určitě není jedinou otázkou, ale všechny klíčové otázky dnešní doby mají důležitý třídní rozměr.

Co by podle vás mohlo populistickou pravici ve středovýchodní Evropě oslabit?

Největším nebezpečím pro Kaczyńského nebo Orbána by paradoxně bylo vítězství nacionalistického populismu na Západě. Kdyby v Německu, Francii, nebo i v Británii po Brexitu vznikl skutečný tlak stáhnout přímé zahraniční investice z východní Evropy, aby se „pracovní příležitosti vrátily na domácí půdu“, Polsko a Maďarsko by měly opravdový problém. Východoevropští populisté sice mohou zatracovat cizince a cizí kapitál, ale jejich ekonomiky a populistická sociální opatření by bez nich přežily jen těžko. Je to jen část pokrytectví těchto takzvaných nacionalistických hnutí, že jsou tak závislá na západních investicích.

Co říkáte na výsledky nedávných parlamentních voleb v Polsku a komunálních voleb v Maďarsku? V obou zemích opozice posílila. Nastává změna?

Můžeme přidat i Istanbul. Jedná se určitě o pozitivní vývoj. Skutečnost, že se liberální a levicové síly dokázaly sjednotit, aby zastavily nástup autoritářství, je zásadní. Pokud jde o mě, osobně podporuji „starolevicovou“ taktiku lidové fronty. Zdá se, že došlo k určitému zpomalení postupu pravice. V Polsku je teď dokonce skutečná levice v parlamentu, získala 12,6 procenta, i když je také pravdou, že Konfederacja, koalice nepokrytých fašistů, antisemitů a radikálních libertariánů, se také dostala do parlamentu, a to s téměř sedmi procenty. V příštím roce čekají Polsko prezidentské volby a je možné, že opoziční kandidát lidové fronty by mohl zvítězit. Nebezpečím ovšem je, že opozice zvítězí, ale pak se vrátí ke stejnému druhu liberální ekonomické politiky, která ji přivedla do problémů. Pokud se tak stane, můžeme v reakci ještě silnější, radikálnější a více fašistickou pravici, která bude tvrdit, že lidé jako Kaczyński, Orbán nebo Trump byli příliš umírnění, nevypořádali se dostatečně s opozicí a nyní je čas jít dál. To je situace, které se obávám za deset, patnáct let. Jediným způsobem, jak tomu zabránit, je, aby opozice, až získá moc, opustila ekonomický liberalismus minulosti.

Poučení z období po roce 1989 je jasné: příliš mnoho ekonomického liberalismu ohrožuje politický liberalismus, příliš mnoho kapitalismu ohrožuje demokracii. Dnes pravice do jisté míry potlačuje ekonomický liberalismus ve snaze podkopat demokracii. Levice ale musí tlačit ještě víc, aby demokracii zachránila a oživila.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies