Foto Ben Skála / Benfoto (CC BY-SA 4.0)
Éra předsedy Petra Fialy trvá už šest let a profesor politologie získal za tu dobu sebevědomí. ODS v posledních letech vsadila všechno na něj a na směr, který ve straně reprezentuje, a víkendový kongres to potvrdil. Prozápadní, středostavovská a kultivovaná konzervativní strana. Pod Fialou ale získala ODS zpátky nejspíš už všechny voliče, které mohla, a ze sedmi procent se vytáhla na třináct. Na této úrovni podle většiny výzkumů ustrnula. Fialovi tak nezbývá nic jiného než zaklínat se úspěchem a dodávat si pořád dokola sebevědomí. Způsob, jakým chce staronový předseda vyhrát ve volbách, nechtěně vystihl nový první místopředseda Zbyněk Stanjura, který k delegátům promluvil jako školitel podomních prodejců: „Nejdřív tomu musíme věřit my sami. Až my tomu uvěříme, tak tomu uvěří i naši voliči. A já tomu věřím a udělám pro to všechno, aby to byla pravda.“
Současnou ODS tak už několik let poráží představitel praktik, které vedly k brutálnímu růstu nerovností, převodu majetku do rukou několika málo lidí a ztrátě sociálních jistot, tedy k tomu, co v devadesátých a nultých letech nemuseli muži ve vedení strany ze svých privilegovaných pozic vnímat jako příliš palčivé.
Perspektiva padesátiletých pánů, kteří ovládli vedení ODS, může být nyní pro ODS limitem. Prakticky všichni členové předsednictva patří ke generačně i sociálně nejúspěšnější skupině Čechů. Tito muži stihli většinou vystudovat ještě za normalizace, případně krátce po jejím skončení. Po listopadu 1989 měli jako vysokoškoláci jedinečné kariérní a životní možnosti a naplno jich využili. Sociální negativa ekonomické transformace – krachy či zavírání továren – se jich vůbec nedotkla, „blbé náladě“ nemuseli rozumět a tunelování a korupce devadesátých let pro ně mohly být jen projevy postkomunistického klopýtání při jinak nezpochybnitelné české cestě směrem k demokracii a tržnímu hospodářství. A tuto cestu tehdy určovala ODS.
Boj s polokomunistickou vládou
Místopředseda Zbyněk Stanjura vstoupil do ODS v roce 1991, stejně jako další nový místopředseda Miloš Vystrčil, Martin Baxa v roce 1999 a Alexandr Vondra, po již bohaté politické kariéře v pravicových vládách, v roce 2006. Jejich životopisy se sice mohou navzájem lišit, ale spojuje je příslušnost k elitě, která se zformovala v devadesátých letech. Sám předseda Petr Fiala měl v době svého vstupu do ODS za sebou veleúspěšnou akademickou kariéru, za kterou vděčil právě i tomu, že náležel k té správné generaci. Nejedná se o byznysmeny ani opěvované drobné podnikatele, ale lidi z médií, akademické sféry a politiky. Že v novém vedení ODS není jediná žena, je v tomto ohledu příznačné. Přestože se ODS tváří, že by byla ráda stranou pro všechny a opět hrála v české politice významnější roli, stává se stranou jedné generace a jedné perspektivy, stranou spokojenosti vítězů, která sama sobě dodává na důležitosti tím, že údajně bojuje s „polokomunistickou vládou“.
Stylizace do jediného vážného soupeře a vyzyvatele polokomunisty Babiše je tak největší zbraní, kterou se může Fiala se svým týmem v této chvíli ohánět. K tomu se hodí i jeho takřka skautská image. Alexandra Udženija se na pozici první místopředsedkyně nedostala nikoli proto, že je žena, ale právě kvůli určité otevřenosti k Babišovi, vazbám na Jaroslava Soukupa a spojení s kmotrovskou minulostí ODS. A toho všeho se chce fialovská ODS zbavit. Její osobní politická mobilizace proti Pirátům a „progresivistům“ sice může u části členů i voličů ODS rezonovat, ale premiérem je Andrej Babiš a ODS chce vystupovat především proti němu. Udženija po odchodu Václava Klause mladšího patřila k nejvýznamnějším tvářím té části ODS, která vnímala jako hlavní úkol pravicové politiky chránit český národ před progresivismem, „homosexualismem“ a podobnými fenomény, ať už se k nám vkrádají z Bruselu nebo ze squatů, a především pak obhajovat automobilismus na všech frontách, třeba i jízdou elektromobilem po cyklostezce. Toto vidění světa z ODS nikam nezmizelo a v současnosti ho reprezentuje například Alexandr Vondra.
Zachránci demokracie
Klausova i Topolánkova ODS měla image strany pro úspěšné i nejúspěšnější, byt vždy s akcentem na lidový kapitalismus pro střední třídu. Ódéesáci nadávající na miliardáře se tak dostávají do paradoxní situace, kdy musí kritizovat nejvyšší vrstvu jindy milovaného kapitalismu. Chytře svého soupeře překřtili na polokomunistu a s pomocí tohoto rétorického obratu dál bojují s „levicí“. Nemusí tak bojovat s miliardářem, který vzešel z devadesátých let, ke kterým se padesátníci ve vedení ODS hlásí jako ke ztracenému ráji.
Současnou ODS tak už několik let poráží představitel praktik, které vedly k brutálnímu růstu nerovnosti, převodu majetku do rukou několika málo lidí a ztrátě sociálních jistot, tedy k tomu, co v devadesátých a nultých letech nemuseli muži ve vedení strany ze svých privilegovaných pozic vnímat jako příliš palčivé. Když dnes Fiala táhne do boje za záchranu demokracie proti oligarchickému uchvatiteli a polokomunistům, už nedodává, ve jménu jakých ideálů se u nás rozděloval majetek.
Autor je redaktor Alarmu.