Ceny českých filmových kritiků 2020: trpký návrat do minulosti

Jubilejní desátý ročník cen udělovaných lidmi, kteří se v Česku vyjadřují k filmům, vyvolal rozpaky nejen kvůli vyzdvihnutí některých snímků, ale i pojetím večera.

Prvním varováním pro diváky měla být třpytivě zlatá výzdoba pódia, připomínající televizní estrády z devadesátých let. Martin Dušek, bývalý dokumentarista a jeden ze dvou režisérů vítězného filmu Staříci, ji glosoval napůl ironickou poznámkou, že takto třpytivě vypadá svět hraného filmu, a pozval do něj i další dokumentaristy v sále (na což pohotově reagoval Martin Mareček, přebírající o pár minut později za Dálavu cenu pro nejlepší dokument). Dušek ve své děkovné řeči, nebo spíš komediální performanci, zároveň pochválil výkon moderátora Miroslava Hanuše. Právě ten ale večeru dodával punc trapnosti, jež například oproti Českým lvům moderovaným svého času Jaroslavem Duškem zřejmě nebyla záměrná.

Obavu, že sledujeme předávání cen za popularitu, nikoliv za výjimečnou uměleckou kvalitu, naplnily i některé ceny pro nové filmy.

Nešťastná volba moderátora vynikla zpravidla tehdy, došlo-li na ženy. Například na slovenské herečky, kterým Hanuš věnoval jednu z řady historek, jimiž natahoval délku předávání a jejichž vyprávění si dle prostřihů na rozpačité tváře v sálu užíval víc než přítomní. Jenovéfě Bokové, předávající jednu z cen namísto nepřítomného Pavla Lišky, moderátor na rozdíl od všech ostatních nepoložil žádnou otázku. Vandy Hybnerové se pro změnu neptal na nic souvisejícího s její profesí, nýbrž ji „žertovně“ dotlačil do odpovědi, zda se jí líbí muž ve fraku (který měl na sobě). Učebnicový příklad tzv. male gazingu, proměňujícího ženu v sexuální objekt, pak moderátor předvedl, když se na pódiu objevila maďarská herečka Alexandra Borbély. Oplzlosti celé situace moc nepomohla ani omluvná poznámka: „Jsem jenom muž.“

Do navozené atmosféry ležérního sexismu bohužel až nemile hladce zapadlo, když hlavní cenu večera přišel předat držitel ceny Prasák týdne Michal Viewegh. Předávání cen od lidí, kteří by se vůči stereotypům a lacinému humoru v ideálním případě měli vymezovat, se tak neslo v duchu televizní zábavy minulého století.

Vkus průměrného diváka

Pod touto bolestivě křiklavou vrchní vrstvou se ovšem skrývaly další nedostatky svádějící k otázce, zda by se čeští filmoví kritici měli veřejnosti kolektivně představovat zrovna takto. Přestože jedním z vrcholů večera mělo být vyhlášení deseti nejlepších českých filmů posledních třiceti let, jak pro ně hlasovali kritici, třicetiletí české kinematografie nebylo zastřešujícím tématem. Takové téma večeru zcela chybělo.

Kromě obligátního shrnutí české filmové produkce za loňský rok se poněkud krátké, chabě zacílené a povšechné video vsuvky zaměřily na boom kvalitních televizních seriálů nebo na filmové adaptace, k nimž se z nějakého důvodu vázal také výběr předávajících. Možná proto, že u nás vloni vznikly tři adaptace významných zahraničních knih. Dvě z nich kritici rozcupovali (Skleněný pokoj, Pražské orgie) a jedné odmítli jít vstříc tolik, jak by si zasloužila (Nabarvené ptáče).

Informační videa, zpestřující večer a umožňující na chvíli zapomenout, k čemu mezitím dochází na pódiu, nicméně i přes svou stručnost nabídla alespoň matnou představu o tom, kdo čeští filmoví kritici jsou a proč je potřebujeme (třeba aby umění kriticky reflektovali, rozvíjeli jeho myšlenky a zasazovali jej do kontextu). Medailony nominovaných filmů žel žádné obsáhlejší zdůvodnění té které nominace nenabídly. Kategorie Objev roku, kdy každého z nominovaných představil jeden kritik či kritička, přitom ukázala, jak smysluplně by se Cen kritiků dalo využít ke konkrétnějšímu představení kritiků a jejich práce.

Když došlo na vyhlašování nejlepších porevolučních filmů, ukázalo se, že pokud zprůměrujete vkus dvaapadesáti členů Sdružení českých filmových kritiků, dostanete vkus průměrného diváka: nejvíce hlasů získal dokonale vykalkulovaný doják otce a syna Svěrákových Kolja.

Pochyby, zda namísto pořádání podobné ankety diváky neodkázat na Česko-Slovenskou filmovou databázi, vyvolaly také další filmy v Top 10 eastern: Je třeba zabít Sekala nebo Pelíšky patří na ČSFD k nejlépe hodnoceným filmům daného období. Obavu, že sledujeme předávání cen za popularitu, nikoliv za výjimečnou uměleckou kvalitu, naplnily i některé ceny pro nové filmy.

Ani odstup více než dvaceti let nestačil k rozpoznání bravurně zrežírovaného, ale sentimentálního kýče. Foto Česká televize

Královna Mirka

Nejlepší scénář měli podle kritiků přeceňovaní Vlastníci, kdežto Bohdan Karásek, autor mnohem méně tezovitého a svými dialogy nesrovnatelně přirozenějšího scénáře ke komedii Karel, já a ty, se musel spokojit s cenou Objev roku. Je smutné, že byl kritiky „objeven“ až ve svých jednačtyřiceti letech, po několika pozoruhodných krátkých a středometrážních filmech. Také cenu pro Dálavu v kategorii nejlepších dokumentů (které mezi deseti „nejlepšími“ porevolučními filmy mimochodem zcela chyběly) ukázala, že kritici preferují srozumitelné vyprávění a zřetelný dějový vývoj před filmy, které spíš jen ukazují a navozují atmosféru (Sólo), případně se dlouze zamýšlejí (Komunismus a síť), než aby vyprávěly. Film Karla Vachka nadto v prvním kole hlasování dostal jen o jeden hlas víc než tuctová „mramorizace“ Jiřího Suchého od Olgy Sommerové.

Kromě alespoň jedné ceny pro Karáska na druhou stranu potěšilo též uznání práce kameramana Vladimíra Smutného na Nabarveném ptáčeti nebo další ze zasloužených ocenění pro Dceru, pomalu, ale jistě mířící k Oscarovi za nejlepší animovaný kraťas. Také tři vítězství Staříků (herec, režie, film), kteří jsou divácky přístupní, ale ne podbíziví, lze považovat za uspokojivý kompromis.

Cenu za Staříky přebíral producent Jiří Konečný, který ve své děkovné řeči nadnesl téma vyrovnávání se s minulostí (a nepřímo upozornil na naprostou absenci politického přesahu v proslovech moderátora i ostatních děkujících). S tou by se měli vyrovnat také čeští filmoví kritici, kterým ani odstup více než dvaceti let nestačil k rozpoznání bravurně zrežírovaného, ale sentimentálního kýče. Okouzlení trvá, ochota kriticky reflektovat vlastní práci schází. Když Hanuš v jednu chvíli ze všech kritiků zmínil jako svou oblíbenkyni Mirku Spáčilovou a neironicky ji pochválil za poctivý přístup k práci, byl to jeden z nejpříznačnějších momentů večera. Jméno hyperproduktivní publicistky je tím prvním, které mnohým bez dlouhého rozmýšlení naskočí, když dojde na českou filmovou kritiku. Podobně jako s oceňováním Kolji už by možná bylo na čase s tím něco udělat.

Svou letošní příležitost jsme jako kritici promarnili. Předávání cen nejenže nesvědčilo o schopnosti kriticky reflektovat pohyby ve společnosti a kultuře a rozpoznávat skutečnou hodnotu, ale navíc bylo tak nevtipné a nezáživné, že na vnějšího pozorovatele mohlo působit jako povinná, zbytečně dlouhá předehra před rautem. Ten si ovšem užili pouze pozvaní. Televizním divákům zůstala jen hořká pachuť.

Kompletní přehled oceněných i s přehledem, jak jednotliví kritici hlasovali, naleznete zde.

Autor je filmový publicista.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies