Do třetice izraelská Fauda. I tentokrát jen utvrzuje zažité stereotypy

Ve třetí sérii seriálu Fauda se děj přenáší do Gazy a hrdinové nás zavádějí na novou půdu – geograficky i obrazně. Bohužel se ale mění pouze kulisy.

Na začátku ledna se izraelské publikum dočkalo třetí série seriálu Fauda. Během prvních 48 hodin po odvysílání kanálem YES v Izraeli dosáha rekordního milionu zhlédnutí. Třetí série, která je od 14. dubna na Netflixu dostupná mezinárodnímu publiku, tak opakuje úspěch těch předchozích.

Izraelská protiteroristická jednotka mistaraavim, agentů, kteří díky znalosti arabštiny a reálií dokonale splývají s palestinským prostředím, tentokrát neinfiltruje pouze Západní břeh, ale pouští se na půdu mnohem nejistější – do pásma Gazy. Přivádí je tam hned několik motivů, nadosobních i zcela osobních. Ty nadosobní, jako je snaha zamezit pronikání radikálů z Hamásem ovládané Gazy na Západní břeh a pokus osvobodit izraelské civilní rukojmí, osvěží sérii celou řadou témat, která nedají izraelské společnosti spát. Ty osobní pak tvoří páteř seriálu.

Třetí série není zdaleka tak napínavá jako ta předchozí. Pokud je v něčem nová, pak ve způsobu, jakým pracuje s palestinskými postavami. Jenže právě zde přichází největší zklamání.

Je to opět hlavní postava Doron Kavilio, kdo žene jednotku do nebezpečí v Gaze, aby se vyrovnal s démony, jež mu jeho práce přináší. Jakožto Abú Faudí, trenér boxu, proniká do rodiny radikála Fauzího, který se snaží z Gazy radikalizovat Západní břeh. Sbližuje se s Fauzího nic netušícím bratrancem Bašírem, jemuž nahrazuje figuru chybějícího otce, který si odpykává trest v izraelském vězení. Jakmile je Doron odhalen, Bašír je označen za kolaboranta a udavače a ocitá se kvůli Doronovi na okraji palestinské společnosti. Po zbytek seriálu pak sledujeme cestu Bašírovy radikalizace. Třetí série tak nepřekročí pouze geografické hranice, ale pouští se i do vnitřních témat druhé, palestinské strany.

Na chudobu se dívá špatně

Zobrazováním vnitřních tlaků a opresí v rámci palestinské společnosti, které vyvěrají ze stavu okupace a vedou k radikalizaci, tak Fauda odkazuje na kinematografii palestinských exilových autorů, jako je Hany Abu Assad ve filmu Omar či Ráj hned teď. Obdobnou analýzu ale seriál rozhodně neposkytuje. Problematika je v podání Faudy spíše ornamentem sloužícím k oživení akční podívané. Zcela například opomíjí životní podmínky v Gaze. Toto území s třetí nejvyšší hustotou osídlení na planetě, kde jsou tři čtvrtiny obyvatel závislé na potravinové pomoci a 38 procent žije v chudobě, se ve vizuálním zpracování seriálu nijak neliší od mnohem bohatšího Západního břehu.

I ten byl ale v předchozích sériích podán blahobytněji, než jak jej známe z dokumentární tvorby. Pravda, dvakrát jsou v sérii vyobrazeny výpadky proudu jako symbolu každodenní reality obyvatel Gazy a izraelské kontroly. Izrael totiž dodává do pásma vodu a elektřinu, kanalizační systém je také napojený na ten izraelský. Jakoukoliv politickou nestabilitu proto na sobě obyvatelé Gazy okamžitě pocítí právě přerušením poskytování těchto základních služeb. Jinak ale divák nahlíží zejména do honosných sídel operativců Hamásu. Denní realitou, kterou právě Hany Abu Asad vidí jako zcela zásadní pro zrod radikalismu, zůstává nedotčen. Na chudobu se totiž špatně dívá a Fauda má zejména prodávat.

Život civilisty, to je, oč tu běží

Pomineme-li ale tyto „detaily“ materiálního světa a řadu nepřesností v popisu reálií, vzbuzuje třetí série aspoň zpočátku naději, že černobílé vidění světa akčních podívaných bude nahrazeno odstíněnějšími obrazy. Bašír je obyčejný kluk, jehož jediným cílem je prorazit v boxu. Všechno, co činí, je následkem bezvýchodné situace, do které jej zatlačil Doron, jeho rodina a struktura palestinské společnosti. Do poslední chvíle si zachovává lidskou tvář. I jeho otec, který si odpykal dvacet let za terorismus v izraelských věznicích, vzbuzuje sympatie. Ve vězení je zbožňován vězni a uznáván dozorci. Ani ve vypjatých situacích se neuchyluje ke zbytečnému násilí. Naopak členům izraelského komanda několikrát rupnou nervy a reagují nepřiměřeně, jejich metody vyslýchání lze jen stěží považovat za férové, ve vedení dochází k manipulacím. Svou zlost a frustraci ale vždy vybíjí na jednoznačně záporných postavách. Zatímco při přestřelkách padají pod kulkami dvou- až pětičlenného izraelského komanda desítky palestinských ozbrojenců jak švestky, jakmile se objeví na scéně palestinský civilista reprezentovaný ženou či dítětem, vstupují Doronovi a jeho týmu téměř slzy do očí a udělají vše, co je v jejich silách, aby je zachránili. Emocionálně tyto scény podkreslují výjevy z jejich vlastního rodinného života.

Motiv odlišné hodnoty smrti je podtržen v obrazu izraelských civilních rukojmí. Ať to stojí, co to stojí, operace na jejich záchranu se okamžitě dá do běhu. Skutečnost, že i na izraelské straně se pragmaticky zvažuje cena za osvobození několika rukojmí a že jde o politikum, nikoliv pouze o vyšší princip záchrany lidského života, přitom není žádným tajemstvím. Zdařile ztvárnit se jej v populární kultuře podařilo v izraelském seriálu Hatufim. Jinak se ale na obou stranách podle Faudy nakládá i se smrtí. Palestinská úmrtí, pokud je jim věnována pozornost, jsou veřejnými oslavnými rituály smrti šahída. V Izraeli je smrt soukromým truchlením, oplakáváním individuálního kamaráda, otce, manžela.

Apolitická politika

Pozitivně lze nahlížet i na pokus třetí série narušit monolitický pohled na Izrael jako společnost sestávající pouze z tzv. sabrů – rodilých Izraelců, ať již orientálního či aškenázského původu. Postavy Drúzů, Bašírova přítelkyně a ostřelovač, který se v závěrečném dílu stává členem jednotky, ale jen potvrzují dominantní izraelský narativ. Drúzové jako jediná arabsky mluvící minorita v Izraeli slouží v izraelské armádě a jsou opěvováni pro svou loajalitu k Izraeli. Naopak jediná postava izraelského Araba, fyzioterapeuta, se pokusí – pravda, na nátlak Hamásu – o vraždu svého pacienta, Doronova nadřízeného z Šin Bet. Obraz Arabů žijících a pracujících v Izraeli jako jakési páté kolony, jak je nazval izraelský pravicový politik Avigdor Lieberman, je tak potvrzen. A ani zde by odlišné zobrazení nebylo ničím zcela převratným. S vtipem a nadsázkou a mnohem věrněji se tématu věnuje Sajjid Kašua v seriálu Avoda Aravit.

Veškeré pokusy poskytnout diferenciovanější a propracovanější obraz konfliktu se tak i v třetí sérií odehrávají v těch nejmainstreamovějších obrazech. Navíc – a to i dílem postprodukce a technického zpracování – není zdaleka tak napínavá jako ta předchozí. Pokud je třetí série v něčem nová, pak ve způsobu, jakým pracuje s palestinskými postavami. Jenže právě zde přichází největší zklamání. Pokud v průběhu seriálu zůstával prostor pro ne zcela jednoznačná a komplexnější zobrazení Palestinců, vyústění v posledním díle je velmi jednoznačné a rozhodně pochybovat nenechá.

I třetí série je především akční podívanou, pro kterou je izraelsko-palestinský konflikt jen kulisou. O politické situaci a konfliktu se z ní nedozvíme naprosto nic. Bohužel ji zároveň nelze bagatelizovat jako zcela apolitickou. Tak jako celá řada populárních obrazů jen utvrzuje zažité stereotypy, které cestu k vzájemnému porozumění a řešení konfliktu rozhodně neotvírají. Naštěstí izraelská seriálová tvorba poskytuje mnohem širší spektrum pohledů.

Autorka je antropoložka a věnuje se židovským studiím.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies