Foto romea.cz
Na své první setkání s rasismem si bohužel pamatuju až moc jasně, i když se odehrálo skoro před dvaceti lety. Do Brna tehdy přijela pouť, kýčovité devadesátkové kolotoče, na které jsme s tátou a kamarádkou vyrazili. Sedli jsme do makety létajícího talíře a chvíli předtím, než se odlepil od země, prokličkoval mezi atrakcemi kluk. Rom, ne o moc starší, než jsem byla já. Za ním běžela parta nácků, v rukou baseballky a sebevědomě se za svou obětí hnali. Úzkost a beznaděj, které jsem při pohledu na pronásledování toho děcka cítila, se nedá zapomenout, nedá se vymazat. Jsem za to vlastně ráda.
Bylo by nemístné zdobit jmény zavražděných Romů dnešní ghetta, a stejně tak by bylo k smíchu zdobit jimi nové luxusní developmenty, kde si bydlení nemůže dovolit většina z nás, natož kdokoliv sociálně slabší.
Byly to doby, kdy se „na cikány“ chodilo běžně. Kdy se termín rasistická vražda teprve usazoval a hledal si v právní i společenské terminologii své místo. Byly to doby, kdy část společnosti šokovaně přihlížela, jak se Romové a Romky stávají oběťmi brutálních a úkladných vražd, jejichž motivem bylo jediné: jejich barva pleti. Byly to doby, kdy stát Romy nechránil a pachatelé odcházeli od soudů se směšně nízkými tresty. A to přesto, že ve většině případů vraždili nebo útočili prostě pro zábavu. Dodnes zůstávají jména zabitých většinové společnosti neznámá, a to přesto, že je jich celá řádka a nejsou jen strašidly z daleké minulosti.
Řekni, kde ti lidé jsou
Emil Bendík, umlácený tyčemi. Tibor Danihel, kterého neonacisté z legrace nechali utopit. Milan Lacko, zkopaný do bezvědomí a nechaný na silnici, kde ho přejelo auto. Helena Biháriová, hozená do rozvodněného Labe. Karel Balogh, pobodaný nožem na diskotéce. Šestiletý chlapec Radek Rudolf, surově zbitý opilým neonacistou a pobodaný kusem střepu. Oto Absolon, ubodaný nožem. A kromě nich i cizinci: třeba Súdánec Hassan Elamin Abdelradi, kterého náckové také smrtelně pobodali. Nebo neznámý občan Turecka, kterého si neonacisté spletli s Romem, a ozbrojení řetězy, noži a tyčemi ho zabili. Miroslav Demeter, který zemřel za nevyjasněných okolností po nepřiměřeném policejním zákroku. Ke všem těmto jménům můžeme dál vypočítávat násilná napadení, nedobrovolné sterilizace romských žen, žhářské útoky nebo nenávistné pochody na hranici pogromů, kterým v uplynulých letech bránily skupiny aktivistů a aktivistek. A také každodenní strukturální útlaky a ponižování a život na okraji, dost často ve strachu.
„Šetřím si z každé výplaty pár set korun, to abychom měli za co odejít, až se to tu jednou zvrtne,“ řekla mi jednou romská kamarádka po diskuzi se středoškoláky. Zůstala jsem stát se slzami v očích. To, co si od studentek a studentů musela vyslechnout, bylo šokující. Přesto s klidem odpovídala na ty největší rasistické bludy, hoaxy a ubezpečovala publikum, že opravdu nebere na dávkách sto tisíc korun a že Romové nejsou zvířata, která s oblibou znásilňují blonďaté dívky. Já na jejím místě bych všechny poslala do háje a odešla. I přihlížet té potupné obhajobě vlastní existence bylo šílené – o co horší musí být ji každodenně žít? Trefně to popisuje například novinářka Fatima Rahimi.
Jen památník nestačí
Už je to pár let, kdy vláda schválila odkup vepřína v Letech a jeho přestavbu na Památník romského holokaustu. Tam, kde přičiněním českých četníků umírali Romové a Romky, stála po celá desetiletí největší ostuda naší, české společnosti. Říkali jsme mu Pomník českého anticikanismu. Vyjadřoval dokonale vztah české společnosti k Romům. A nejen to – byl důkazem, jak moc se snažíme sami sebe vyvinit ze spoluúčasti na romském holokaustu, jak moc se s ním odmítáme konfrontovat, jak moc ho chceme popřít. Příběh ostudy v Letech se v těchto dnech postupně uzavírá. Včera představilo Muzeum romské kultury první vizualizace nového Památníku holokaustu Romů a Sintů v Čechách. Vítězem veřejné soutěže na podobu památníku se stal návrh ateliéru Terra Florida a Atelieru Světlík. Jejich úspěšný návrh má symbolickou podobu lesa. Brzy začne demolice vepřína a do roku 2023 by se místo tragického utrpení Romů a Sintů mohlo konečně stát první vlaštovkou na cestě k důstojnému vypořádání s česko-romskou historií.
Víc než kdy jindy se v posledních letech řeší názvy ulic nebo náměstí. Svým způsobem vždycky slouží jako politikum: na lokální i na globální úrovni. Jestli je nutné přejmenovávat ulice jen na základě politických potřeb, je samo o sobě diskutabilní. Náměstí před ruskou ambasádou dostalo jméno po Borisi Němcovovi, i když se předtím jmenovalo vlastně neproblematicky – Pod kaštany. Šlo ale o to ukázat, kdo má nad Putinem navrch. Samozřejmě že my, Pražané. Vznikla taky petice na přejmenování žižkovské Koněvovy ulice na ulici Marie Terezie, protože když už šla do depozitáře jeho socha, nesmí po tom bolševikovi zůstat ani stopa. Některé debaty o veřejném prostoru jsou vyloženě ubíjející, mimo jiné proto, že se v nich málokdy objeví pokus vyrovnat se s vlastní historií a odpovědností za ni. Pojmenovat ulice a náměstí po romských obětech násilí z nenávisti by pro něco takového mohlo být ideální příležitostí. Znamenalo by to nastoupit na sebereflexivní cestu, začít splácet dluh, který má vůči Romům většinová společnost. Bez dalších strukturálních kroků by ale i toto zůstalo jen prázdným gestem.
Aby tu mohly žít naše děti – společně
Když jsem minulý rok přecházela pomyslnou hranici mezi severním cípem newyorského Central Parku a čtvrtí Harlem, upadla jsem do spirály ambivalentních pocitů. Stáli jsme na začátku bulváru Malcolma X, ulici pojmenované po jedné z nejvýznamnějších postav hnutí za práva Afroameričanů. Stejně jako další místa – Marcus Garvey Park nebo bulvár Adama Claytona Powella Juniora – byl pro mě i Malcolmův bulvár, protínající srdce Harlemu, bolestně současnou připomínkou nekonečného zápasu o zrovnoprávnění Afroameričanů (a dalších etnických skupin) na území Spojených států. Dokladem přetrvávajícího rasismu, jenž je pro nás, kteří ho nezažíváme, jen těžko představitelný, a který nezmizí, dokud ho sebekriticky nepřijmeme jako holý fakt a nepodpoříme všechny ostrakizované v jejich vlastním boji za spravedlivý svět. Kdybych na Malcolmově bulváru stála dnes, cítila bych se vzhledem k policejní vraždě George Floyda ještě nepatřičněji. Ulice nesoucí jméno černého radikála je trpkým důkazem toho, že jen symbolické uznání nestačí.
V diskuzích o současném dění v Americe často zaznívá, že je důležité promýšlet i český kontext. Ten je od základu odlišný – už proto, že v Evropě je obecně menší míra policejního násilí, a v Česku zase na rasismus nevěříme tak moc, že Romy úplně vytěsňujeme. Jejich paměť pro nás není hodnotná, protože pro nás nejsou hodnotní oni samotní, a tak by nás ani nenapadlo dělit se s nimi o veřejný prostor. Bylo by samozřejmě absurdní si myslet, že se vznikem „romských ulic“ zmizí z českých měst rasismus. Bylo by nemístné zdobit jmény zavražděných Romů dnešní ghetta, a stejně tak by bylo k smíchu zdobit jimi nové luxusní developmenty, kde si bydlení nemůže dovolit většina z nás, natož kdokoliv sociálně slabší. Jakkoliv toužím po ulici Heleny Biháriové nebo po náměstí Tibora Danihela, nechci, aby sloužily jen jako zástěrka pro další prohlubování nerovného přístupu k Romům u nás. Jakékoliv romské ulice by měly smysl pouze za předpokladu, že spolu s tím budeme na všech úrovních – od vzdělání přes bydlení po společenské uznání – usilovat o to, aby v nich mohly romské rodiny žít nejen beze strachu z násilí, ale i v naději na lepší a spravedlivější život.
Autorka je redaktorka Alarmu.