Foto Saša Uhlová
Ve středu proběhla po internetu zpráva, že v Teplicích rasisté napadli Jožku Mikera, aktivistu a bojovníka za lidská práva. Jožka byl u voleb a vzal si na sebe triko s pirátským logem. Když pak jel do nemocnice, aby dostal injekci proti bolesti, na zastávce autobusu potkal skupinku mužů, kteří to komentovali: „Ty vole, Cikán, a v tričku Pirátů.“ Po výměně názorů, kdy muži mluvili o tom, že Piráti jsou židobolševici, mu jeden z nich zkroutil ruce za zády a druhý ho pěstmi několikrát udeřil do obličeje. Pak mu roztrhali tričko. Následky nakonec snad bude mít jen v podobě jednoho zničeného zubu.
Jožku dobře znám, dokonce jsem u něj bydlela, když jsem pracovala v Krupce. Potkáváme se také na různých akcích. Když jsem se s ním procházela po Krupce, vždycky jsem byla pyšná na to, že jdu s ním, protože si ho lidé kolem považovali. Dnes je v invalidním důchodu a tře bídu s nouzí, přestože pracoval jednatřicet let jako horník. Pohybuje se jen s obtížemi, protože je nemocný a má bolesti, přesto je pořád na lidi kolem sebe vlídný. A nezapomíná ani na ty, kteří jsou na tom ještě hůř než on, a každý týden jim vaří zdarma jídlo. Jožka Miker zkrátka dává pojmu aktivista ten nejlepší smysl. Bez něho by severní Čechy byly mnohem smutnější místo.
Těžko se chápe někomu, kdo takovou zkušenost nemá, jaké to vlastně je, když jdete po ulici a musíte se bát, aby si někdo náhodou nevzpomněl, že se mu nelíbí vaše barva pleti.
Na policii napadení nahlásit nechtěl a vlastně s tím nechce dělat vůbec nic. Když jsem s ním mluvila, vyprávěl mi, že když jeho známí Romové chtěli hledat viníky, aby se jim pomstili, odrazoval je, že to není cesta.
Zlatá devadesátá a nultá léta
Vzbudilo to ve mně vzpomínky na devadesátá a nultá léta, kdy podobná napadení byla běžná. Protože jsem tehdy trávila hodně času s romskou mládeží, k několika potyčkám jsem se přimíchala. Moje kolegyně Apolena Rychlíková tu tento týden připomněla rasistické vraždy, které byly špičkou ledovce společnosti, kde si Romové připadali jako lovná zvěř. Bylo by to na dlouhé vyprávění. Těžko se chápe někomu, kdo takovou zkušenost nemá, jaké to vlastně je, když jdete po ulici a musíte se bát, aby si někdo náhodou nevzpomněl, že se mu nelíbí vaše barva pleti. Není to totéž jako chodit s čírem nebo jiným znakem nějaké subkultury. Nemůžete to ostříhat, vyměnit, schovat. A hlavně jste si to nevybrali. Nemůžete s tím udělat nic. Možná jedině odstěhovat se do země, kde se na vás nebudou divně dívat proto, jak vypadáte.
Snad nejhorší zážitek mám z doby, kdy Romové houfně emigrovali do Kanady. Jela jsem na víkend s pěti náctiletými romskými dívkami na chalupu, kterou nám půjčila kamarádka. Byla jsem dospělá a dívky nezletilé, měla jsem za ně odpovědnost. Víkend se vlastně vydařil, měly jsme jediný konflikt, když jsme přišly k rybníku, kde na nás začali pokřikovat, že jsme černé špíny a že máme vypadnout. To vzbudilo v naší skupince trochu rozčilení, ale rozhodly jsme se vrátit na chatu a nehádat se. V neděli, už na cestě domů, jsme šly na autobus. Najednou kolem nás projeli dva vyholení kluci na motorkách a křičeli na nás, že jsme černý svině. Rozběhly jsme se za nimi do blízkého lesíka a našly jsme je u jedné chajdy. Doběhly jsme k nim a já se jich zeptala, proč nám nadávají. Nic neřekli a my se vrátily na zastávku. Za pár minut přijelo asi šest motorek, na každé seděli dva kluci a zastavili v naší těsné blízkosti. Stáli tam a výhrůžně na nás koukali. Měla jsem strašný strach. Lidé, kteří čekali na zastávce, všichni někam poodešli. Rozklepala se mi kolena. Pak přijel autobus a my nastoupily.
Každý tu zkušenost má
Dodnes nevím, co se mi to stalo. Zažila jsem i horší konflikty a několikrát jsem i dostala nějakou tu ránu. Měla jsem zkušenosti s tím, že jsem utíkala a schovávala se, ale i s tím, že jsem se na obranu někoho vrhla na muže mnohem většího a silnějšího než já. Přesto jsem z žádné zkušenosti nevyšla tak zdrcená. Jestli za tím byla moje odpovědnost za ty holky, anebo to, že nejhorší je někdy klid před bouří, nevím. Každopádně jsem pak dlouhé měsíce nebyla schopná lidem, kteří říkali „Proč odcházejí do Kanady, vždyť se jim tady nic neděje“, ani odpovídat. Něco se ve mně zlomilo. Ztratila jsem hlas a schopnost diskutovat s těmi, kdo se ani na vteřinu nedokáží pokusit se vcítit do někoho, kdo má svůj cejch napsaný na čele.
Zkušenost s násilím, když ne fyzickým, tak verbálním, měl tehdy každý Rom. Nevím vlastně přesně, jak je to dnes, už nebrouzdám po ulicích s romskou mládeží, ale z toho, co slyším, už je to snad o něco lepší. Tehdy se Romové zcela stáhli z veřejného života, báli se chodit i do kina, a když byl fotbal, zůstávali doma celý den. Každý měl v rodině někoho, kdo měl horší zkušenost, koho vyloženě zbili. I já měla několik takových kamarádů. Většina těch případů zůstala nenahlášena, protože to stejně nemělo cenu. S každodenním rasismem se ale Romové setkávají dál, a to už od útlého dětství. A to je ten pravý důvod, proč to pořád nejde. Proč je integrace pořád tak obtížná. Těžko můžete být úspěšní tam, kde vás nechtějí a dávají vám to tak okatě najevo.
Pokud si kladete otázku, co dělat, aby už se to nedělo, odpověď samozřejmě nemám. Určitě ale můžete nebýt lhostejní, když něco takového vidíte. I po letech mě nejvíc bolí vzpomínka na lidi kolem, kteří se pokaždé vytratili nebo předstírali, že tam nejsou. Násilí na ulici totiž žije z lhostejnosti těch ostatních.
Autorka je redaktorka Alarmu.