Nepravdy o izraelské anexi palestinských území v českém veřejném prostoru

Vyjádření posledních tří ministrů zahraničí k záměru Izraele anektovat palestinská území vyvolalo v českém mediálním prostoru obří vlnu nevole. V reakcích se ale opakují nepravdivé informace.

„Naše politická a občanská zodpovědnost nám proto říká, že se k plánované anexi části palestinských území nemůžeme stavět jinak než výslovně kriticky,“ napsali ve společném prohlášení poslední tři čeští ministři zahraničí – Karel Schwarzenberg, Lubomír Zaorálek a současný ministr Tomáš Petříček. Prohlášení, které je mnohem nevinnější než to, co zaznívá od představitelů diplomacie ostatních – především západních – zemí Evropské unie, vyvolalo v Česku bouři nevole. Okamžitě se začaly od politiků, novinářů či různých veřejných organizací objevovat výzvy k Petříčkovu odchodu z Černínského paláce, doprovázené emotivními výlevy o nacistech, zradě, či dokonce antisemitismu.

Izraelské osady, kam se postupně nastěhovalo více než půl milionu Izraelců, jsou nelegální podle mezinárodního práva. To totiž zapovídá, aby okupující stát na okupované území přesouval své obyvatele.

Stížnosti na Petříčka a jeho dva kolegy ale stojí na velmi nepřesných či přímo nepravdivých základech. V situaci, kdy česká veřejnost ví o dění na okupovaných palestinských oblastí jen minimum a hodnotí ho na základě dávno vyvrácených stereotypů, se debata o izraelské anexi zvrhla v nepřehlednou změť vyhrocených argumentů.

Zmíněné nepravdy, které to umožňují, ale často šíří mainstreamová média v čele s těmi veřejnoprávními. Které nepřesnosti jsou nejzásadnější?

Izraelská anexe se netýká „jen“ židovských osad

Většina českých médií a novinářů přebírá zprávy o izraelské anexi od České tiskové kanceláře (ČTK). Ta ale nepochopitelně od začátku debaty opakuje, že Izrael anektuje „pouze“ židovské osady, které postupně staví a rozšiřuje na okupovaných palestinských územích. Tento argument se postupně dostává do komentářů, které na toto téma vycházejí, do analýz či novinářských popisů dalších politických hádek o tomto tématu.

Podle dostupných informací však Izrael neplánuje anektovat „jen“ oblasti, na nichž se rozkládají židovské osady. Anexe se týká mnohem rozsáhlejšího prostoru, především Jordánského údolí, které je strategicky velmi významné.

Celkem by mělo být podle Netanjahuova plánu anektováno více než dvaceti procent okupovaného Západního břehu. Nachází se na něm také osmnáct vesnic a městeček, kde žije kolem šedesáti tisíc Palestinců. Co víc, 23 procent z anektovaného území tvoří soukromá půda palestinských majitelů. Pokud Izrael nezmění své současné zákony, tito Palestinci by v případě anexe o svůj majetek nenávratně přišli.

Izraelské osady, kam se postupně nastěhovalo více než půl milionu Izraelců, jsou nelegální podle mezinárodního práva. To totiž zapovídá, aby okupující stát na okupované území přesouval své obyvatele. Podle definice Mezinárodního trestního soudu se jedná dokonce o válečný zločin.

Z hlediska základních mezinárodních pravidel není podstatné, zda jde „pouze“ o osady, nebo rozsáhlejší území. Pořád jde o krádež cizí země, ale obhájit izraelskou anexi území, na kterém stejně žijí jen Izraelci, je mnohem jednodušší než obhajovat zabrání čistě palestinských oblastí.

Trumpova iniciativa konflikt nemůže vyřešit

Za posledních deset let rozšířila izraelská vláda nelegální osady o více než osmnáct tisíc bytových jednotek. Vyplývá to ze statistiky izraelské nevládní organizace Peace Now!. Podle údajů OSN za tu samou dobu izraelské úřady na okupovaných územích zdemolovaly více než šest tisíc palestinských obydlí.

Úřady obydlí Palestincům demolují, protože ti nemají potřebná povolení. To je ale důsledek jejich systematického znevýhodňování při snaze potřebné dokumenty získat. To platí pro oblast C, tedy část Západního břehu pod výhradní kontrolou Izraele, která zahrnuje asi šedesát procent okupovaného území.

Podle statistik OSN platí, že Palestinci mají úplně zakázáno stavět asi na sedmdesáti procentech oblasti C. Na dalších třiceti procentech je pro ně ale výstavba velmi obtížná, protože jim úřady vydávají povolení jen v jednotkách procent případů. Zatímco palestinských obydlí izraelské úřady demolují ročně stovky, budovy vystavěné bez povolení izraelskými osadníky izraelská vláda po tisícovkách ročně legalizuje a jejich demolice je až krajní opatření.

V plánu izraelské anexe tak jde spíše o to, jak stav způsobený touto praxí – masivní výstavbou v osadách, které jsou nelegální dle mezinárodního práva, ruku v ruce s nekonečnou demolicí palestinských obydlí – legalizovat a vnutit zbytku světa jako fakt. Plán navazuje na mírový návrh řešení izraelsko-palestinského konfliktu amerického prezidenta Donalda Trumpa, na jehož přípravě se podíleli Trumpův zeť Jared Kushner, americký velvyslanec David Friedman a Trumpův speciální vyslanec pro Blízký východ Jason Greenball. Všichni tři jsou známí tím, že dlouhodobě finančně i jinak podporovali rozšiřování izraelských osad.

Není tak příliš překvapivé, že tato dohoda velmi vychází vstříc izraelské vládě, a dopředu bylo jasné, že nemá naději na úspěch. Když ji Trump představoval, stál po jeho boku izraelský premiér Benjamin Netanjahu. Palestinští představitelé nebyli ani pozváni – sami ovšem dali najevo, že by pozvánku odmítli. Izraelská lidskoprávní organizace Be-celem přirovnala Trumpův plán ke švýcarskému sýru plnému děr. Sýr byl nabídnut Izraelcům, díry Palestincům. Bylo předem jasné, že ho Palestinci odmítnou a že otevře pouze cestu k izraelské anexi podpořené americkou administrativou.

Palestincům se jako občanům Izraele nebude dařit lépe

Odpůrci Petříčka a jeho předchůdců tvrdí, že o izraelské anexi ještě není zdaleka rozhodnuto a že debata se stále vede. Ano, vede, ale ne ani tak o to, jestli k ní má dojít, jako spíš o to, jak ji provést, aby na zabraném území bylo co nejméně Palestinců. Také se diskutuje o tom, co pak s nimi.

Podle odpůrců dopisu by Palestincům bylo po anexi lépe, protože by dostali izraelské občanství, získali téměř stejná práva a odpoutali se od palestinského vedení. Dýku do zad podobným argumentům však minulý týden vrazil sám izraelský premiér, kterého se odpůrci dopisu tolik zastávají. Netanjahu totiž minulý týden oznámil, že se Palestinci na anektovaných oblastech občany Izraele nestanou.

Tento stav však nebude znamenat až takovou změnu oproti současnosti. Po padesáti letech okupace na Západním břehu dlouhodobě platí, že izraelská vláda rozhoduje i o životech Palestinců – určuje třeba to, po kterých silnicích smí jezdit, kde smí stavět své domovy nebo kde vláda rozmístí desítky kontrolních bodů, které dlouhodobě omezují jejich pohyb. Palestinci žijící na okupovaných územích ale na rozdíl od jejich izraelských sousedů nemají možnost rozhodovat o podobě této vlády, protože v izraelských volbách nemohou volit.

Někteří Palestinci i Izraelci si přejí, aby nevznikly dva státy, ale zůstal jen jeden, v němž budou mít všichni obyvatelé naprosto rovná práva. Jenže představa, že plánovaná anexe něco takového přinese, je velmi naivní. Pro současné, velmi nacionalistické izraelské vedení by důsledky, jež by rovnoprávný stát přinesl, byly velmi nevýhodné a hlavně by znamenaly přímo popření toho, v co tito politici věří.

Takový stát by totiž už nebyl židovský, protože počet Palestinců by se vyrovnal počtu Izraelců a časem by ho možná i převýšil. Dá se rovněž očekávat, že by miliony nových arabských voličů velmi zamávaly s izraelskou politickou situací, a to bezesporu v neprospěch současného premiéra Netanjahua a dalších nacionalisticky naladěných politiků. A těch je nyní v Izraeli drtivá většina.

Dopis Petříčka a spol. neodporuje zahraniční politice Česka

Petříček za svůj dopis na domácí frontě schytal kritiku od premiéra Andreje Babiše, prezidenta Miloše Zemana i předsedy své vlastní strany Jana Hamáčka. Šéf ČSSD údajně dokonce jednal přímo na základě rozhořčeného telefonátu od Zemana. A podle informací ze zákulisí nebylo chvíli vůbec jisté, že se Petříček v pozici ministra udrží.

Hlavním argumentem odpůrců v tomto případě bylo to, že dopis může pokazit vztahy mezi Českem a Izraelem, protože je v rozporu s dlouhodobou českou zahraniční politikou. Jenže realita je taková, že Petříček a dva exministři postupovali naopak v souladu s českou politikou. „Česká republika bude nadále podporovat cíle blízkovýchodního mírového procesu, směřujícího k uspořádání ve formě dvou států. Zároveň bude obě strany upozorňovat na škodlivost kroků tyto cíle podkopávajících,“ píše se v koncepci české zahraniční politiky současné vlády. A nejinak tomu bylo dříve.

Izraelská vláda počítá s tím, že anektuje jak osady, tak Jordánské údolí. To ale znamená, že Západní břeh Jordánu prošpikuje menšími oblastmi, které budou patřit Izraeli, a na nesourodém a jen málo navazujícím zbytku by si následně Palestinci mohli vybudovat svůj stát. Jenže představa takového státu je až komicky nereálná. Uspořádání ve formě dvou států by tedy bylo po anexi skutečně nemožné.

Kromě toho koncepce české zahraniční politiky zmiňuje, že hodnotově vychází z ochrany lidských práv a dodržování mezinárodního práva. Nikdy a za žádnou cenu nekritizovat Izrael není pravidlo, na němž by stála naše zahraniční politika, a proto s ní dopis Petříčka a dvou bývalých ministrů není v rozporu.

Jestli se Petříčkovi něco dá z dlouhodobého hlediska vytknout, tak to, že tento jeho krok byl pro pozorovatele jeho politiky velmi překvapivý. Dlouhodobě je pod silným vlivem svých jednoznačně proamerických, a tedy i proizraelských poradců v čele s náměstkem Martinem Povejšilem. Těm se dokáže jen málokdy vzepřít, a ministerstvo zahraničí tedy dlouhodobě pod Petříčkovým vedením podnikalo kroky, které byly jednoznačně ve prospěch Izraele – ať už jde o jeho obranu na unijní úrovni nebo před Mezinárodním trestním soudem. Zároveň Petříček pravidelně vítal výsledky Benjamina Netanjahua ve volbách, přestože ve volebních kampaních sliboval anektovat část palestinských území. Petříček si dlouhodobě neumí vybrat mezi bezmeznou podporou Izraele a snahou o ochranu mezinárodního práva. Proto byl jeho podpis pod zmíněným dopisem tak překvapivý.

Faktem ale je, že jeho krok nijak nevyčnívá mezi tím, jak usilovně se snaží anexi zamezit ostatní země Evropské unie a také EU jako celek. Vážnost situace z pohledu mezinárodního práva a důsledků pro lidská práva Palestinců dokonce vedla německou vládu, aby projevila znepokojení ve společném prohlášení s představiteli palestinské samosprávy. Proti tomu je Petříčkova iniciativa ještě velmi slabý odvar.

Autor je publicista.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies