Český postoj k válce v Izraeli a Gaze je morálním i politickým selháním

Již skoro čtyři měsíce sledujeme na obrazovkách vedle války na Ukrajině další konflikt, který má rovněž globální dopad a hýbe mezinárodní politikou – válku v Gaze. Každá válka představuje zpočátku šok, a to nejen pro ty, kdo se jí účastní nebo mají k danému místu vztah. Narušuje křehkou iluzi míru, na který jsme si ve vyspělých částech světa zvykli, a vystavuje nás obrazům násilí. Zprostředkovaně pak rozděluje i naši společnost, neboť nesmiřitelnost válečného konfliktu nás instinktivně nutí v něm hledat „svou“ stranu (i proto se říká, že ve válce „umírá pravda“). Jakkoli však takový postoj může být pochopitelný z hlediska jednotlivce, je stěží návodem pro vyváženou zahraniční politiku. Ta by měla zvažovat množství okolností. Patří mezi ně především masové lidské utrpení, které každý konflikt přináší, a rizika, která představuje pro stabilitu mezinárodního uspořádání. Podpora pokračování války na úkor snahy o mírové řešení je přitom vždy krajním krokem, jenž by měl vyvolávat pochybnosti a potřebu kritického přehodnocování. To se však v praxi často neděje.

Nekritická a jednostranná podpora pokračování izraelské operace v Gaze není pouze v rozporu s morálními hodnotami, ale i s bytostnými zájmy České republiky.

Česká republika se obou zmíněných globálních konfliktů – toho na Ukrajině i toho v Izraeli a Gaze – účastní. V případě Ukrajiny se tak děje diplomatickou a vojenskou podporou včetně zbrojních dodávek, v případě Izraele obhajobou jeho akcí na půdě mezinárodních organizací a EU. Nelze přitom přehlédnout význačné podobnosti. Česká vláda se v obou případech staví kategoricky na jednu stranu konfliktu. Tato podpora je navenek aktivní a výrazná a vláda se z ní snaží těžit politický kredit i na domácí scéně, kde ji vykresluje jako důkaz svého principiálního, „hodnotového“ postoje. A jak se prozatím zdá, je v této své politice podporována většinou veřejnosti (nebo alespoň svých voličů) i médií, která ji nepodrobují větší kritice.

Představa, že je postoj vlády k současnému konfliktu na Blízkém východě jakýmsi pokračováním úspěšné ukrajinské strategie, je však ve skutečnosti hluboce mylná. Jak se postupně ukazuje, oba konflikty nemohou být rozdílnější. V případě Ukrajiny lze Fialově vládě skutečně máloco vytknout a pravděpodobně i při zpětném pohledu bude možné říct, že Česko učinilo racionální a správné kroky. Česká politika ve vztahu k válce v Gaze se však čím dál tím více projevuje jako selhání, a to jak morální, tak politické.

Když umírají civilisté

Na každé válce jsou nejtragičtější a nejméně přijatelné civilní oběti. Představa „humánní“ nebo civilizované války je v lepším případě fatálním omylem, v horším cynickou lží. Prakticky v každé válce dochází k zabíjení a ničení lidských životů a vést válku nebo ji podporovat znamená tyto životy „obětovat“. To samo by nás mělo vést ke krajní skepsi k válce jako řešení konfliktů, jakkoliv to samozřejmě neznamená, že by všechny války byly stejné nebo že by bylo možné se válce za všech okolností vyhnout.

Lze říct, že ukrajinská obrana proti ruské agresi v tomto ohledu představuje spíše ojedinělý případ. Je to z drtivé většiny pouze jedna strana, která v ní „obětuje“ životy civilistů. Tou je samozřejmě Rusko, které tuto válku rozpoutalo a dále v ní pokračuje, mimo jiné i systematickými útoky na ukrajinská města. Ukrajinská armáda naproti tomu srovnatelný počet civilních obětí (alespoň dosud) na svědomí nemá, neboť se pouze brání na svém území, z něhož se snaží vytlačit okupující ruské síly.

Nic z toho v případě Izraele a Gazy neplatí. Válka, kterou zde nyní sledujeme, se jen málo podobá „přehledné“ konvenční válce na Ukrajině, kde proti sobě stojí dvě pravidelné armády a kde je poměrně snadné určit okupující moc i agresora. Vyplývá z dlouhodobého a mimořádně složitého konfliktu, který se vymyká jednoduchému popisu. Jeho součástí jsou historické spory o území, národní identitu a sebeurčení, zločiny a křivdy spáchané v minulosti, vojenská okupace a asymetrická válka využívající teroristické metody i náboženská a etnická nenávist, která zasahuje obě strany. Jedná se o typický případ situace, kde je složité určit útočníka a obránce, kde se stírá rozdíl mezi vojáky a civilisty a kde může být nakonec těžké pro kteroukoliv stranu docílit vítězství.

Otřes pro izraelskou společnost

Je nepochybné, že zločiny, kterých se Hamás dopustil 7. října na izraelských civilistech, nelze ničím obhájit. Více než osm set obyvatel kibuců a vesnic na jihu země bylo zavražděno, a to cíleným a systematickým způsobem, mnohdy přímo ve vlastních obydlích a po předchozím trýznění (včetně sexuálního násilí). Přes 250 osob bylo uneseno přes hranice do Pásma Gazy. K tomu je třeba připočíst další zraněné, traumatizované a ty, kteří museli opustit své domovy. Jedná se o zdaleka nejhorší útok, jaký Izrael od svého založení v roce 1948 zažil, a je dokonce uvěřitelné, když se říká, že každý v zemi zná někoho, kdo jím byl přímo zasažen.

V tomto světle je pak nutné vnímat i otřes, kterému byla izraelská společnost vystavena. Jeho součástí bylo nejen zděšení a hněv nad spáchanými zločiny, ale i strach a panika z narušení bezpečnosti, umocněná raketami odpalovanými Hamásem na jižní část země a dlouhodobě konfliktní situací na jejích vnitřních a vnějších periferiích.

Ani sebehorší spáchané násilí však dopředu neospravedlňuje násilí další a nečiní jakoukoli reakci na něj racionální. Již od počátku bylo zřejmé, že cíl izraelské odvety, který byl premiérem Netanjahuem vyhlášen 8. října, totiž vojenská a fyzická likvidace Hamásu pomocí masivního nasazení armády, bude pro civilní obyvatelstvo v Gaze zničující.

Hamás, působící v Gaze jako faktická vládnoucí síla a zastávající roli civilní správy, s podobným scénářem zcela evidentně počítal a dlouhodobě se na něj připravoval. Fakt, že bude využívat strategii skrývání a rozptýlení mezi civilisty v hustě zalidněném městském prostoru, byl dobře známý a koneckonců i logický. Bylo by naivní se domnívat, že se vzdá jediné možnosti, která mu v boji proti jedné z nejsilnějších a nejlépe vybavených armád světa může zajistit přežití.

Izraeli bylo jen stěží možné upřít vojenskou reakci na napadení. Fakt, že západní státy daly navzdory varováním zelenou maximalistickému silovému řešení v podobě neomezené války, kterou nyní sledujeme (navíc řízené krajně pravicovou vládou, jejíž členové se netají snahou využít situace ke kolektivnímu potrestání a vyhnání Palestinců z jejich území), byl ovšem zásadní chybou.

Hlavní podíl odpovědnosti za ni nesou USA, bez jejichž podpory by se izraelská operace nemohla obejít. Odpovědnost má ale i česká vláda. Ta se rozhodla dát izraelskému vedení bianco šek, který dobře vystihuje stanovisko premiéra Fialy, podle nějž Izrael může na svou obranu použít „všechny prostředky“, i slova ministra zahraničí Lipavského, že izraelská reakce „není nepřiměřená“, vyslovená již v době, kdy bylo jasné, k čemu celá operace směruje. Česká diplomacie se navíc (čímž se vymyká i mezi státy, jako jsou USA nebo Velká Británie) až doposud zdržela jakékoli snahy izraelský postup limitovat nebo na jeho nepřijatelné humanitární důsledky kriticky upozornit.

Temná skvrna porevoluční zahraniční politiky

Dosavadní vývoj naplnil prakticky všechny nejhorší obavy. Izraelské politické vedení a armáda se rozhodly vést proti Gaze, kde se Hamás skrývá a zadržuje rukojmí převážně v podzemní síti tunelů, plnohodnotnou válku s použitím taktiky obléhání, těžkých zbraní a plošného (jak je označil i americký prezident Biden) bombardování budov a obytných bloků.

Tento postup si podle stávajících odhadů vyžádal již přes 27 tisíc mrtvých (číslo, které je pravidelně zveřejňováno ministerstvem zdravotnictví pod kontrolou Hamásu, odpovídá rozsahu škod a není experty zásadně zpochybňováno), což je počet, který více než dvacetkrát převyšuje počet obětí předchozího teroristického útoku na izraelském území. Významná většina z nich (a to uznává i samotná izraelská armáda) jsou civilisté, včetně několika tisíc dětí a často celých rodin pohřbených pod troskami domů.

Dalším důsledkem je humanitární krize. Významná část civilní infrastruktury v Gaze byla zničena (včetně přibližně 50 procent všech obydlí), přes 85 procent (tedy asi 1,9 milionu) všech obyvatel muselo opustit své domovy a v celé oblasti, jejíž hranice Izrael plně kontroluje, chybí voda, jídlo, zdravotnický materiál a další základní potřeby. Zranění včetně dětí jsou ošetřováni bez anestetik, objevují se zprávy o hladovění a šíření nemocí.

Ničivost vedení války ze strany Izraele, která je v mnoha ohledech mimořádná, vzbuzuje oprávněná podezření ze záměrnosti tohoto postupu; posilují je i vyjádřeními vrcholných izraelských představitelů jako prezidenta Herzoga, který uvedl, že za zvěrstva spáchaná Hamásem „je odpovědný celý národ“, nebo ministra obrany Gallanta, který v počátcích operace vyhlásil „kompletní obležení Pásma Gazy“ a jeho odříznutí od „elektřiny, jídla, vody a paliva“, a to vedle řady dalších, často ještě extrémnějších výroků, které zazněly od členů izraelského parlamentu, ministrů i členů armády. Mimo jiné i tato vyjádření nyní figurují jako důkazní materiál v žalobě podané Jihoafrickou republikou, v níž Izrael čelí nařčení z genocidy páchané na palestinském obyvatelstvu a kterou Mezinárodní soudní dvůr v Haagu minulý pátek přijal jako oprávněnou k dalšímu projednávání. Pokud by verdikt soudu tato podezření v budoucnu byť i jen částečně potvrdil, stane se to temnou skvrnou na historii porevoluční české zahraniční politiky. Tou je ostatně diplomatické krytí obrovské lidské tragédie, která se v Gaze odehrává, i tak.

Odpor globální komunity

Bylo by však zároveň chybou se domnívat, že v celé věci jde „jen“ o morální rozměr celého konfliktu. Zásadním způsobem je třeba zpochybnit i představu, že vedení této války je nějakým způsobem výhodné a politicky racionální pro samotný Izrael – a tím méně pak pro západní státy, které ji podporují a umožňují. Pokud něco válku v Gaze a Izraeli významným způsobem odlišuje od situace na Ukrajině, je to mimo jiné i postoj, jaký k ní zaujímá mezinárodní veřejné mínění. Ten lze nejlépe ilustrovat na tom, že po ruském útoku na Ukrajinu nedošlo k celosvětovému svolávání demonstrací požadujících zastavení ukrajinské obrany a žádný podobný požadavek nezazněl ani ze strany mezinárodních institucí. Drtivá většina členských států OSN (a to navzdory vlažnému přístupu některých zemí globálního Jihu) naopak ruský útok jednoznačně odsoudila a vyslovila se pro okamžité stažení ruské armády.

V kontrastu vůči tomu většina států dnes požaduje zastavení izraelské operace v Gaze a řešení konfliktu diplomatickou cestou a je v tom podporována rozsáhlými demonstracemi v ulicích západních i dalších velkých světových měst. Izrael se tak spolu se státy, které jeho vojenský postup nadále obhajují, dostává do rostoucí mezinárodní izolace. To se ostatně jasně projevilo již během druhého hlasování Valného shromáždění OSN, vyvolaného generálním tajemníkem Guterresem 12. prosince minulého roku. Pro požadavek zastavení bojů se zde vyjádřila velká většina 153 zemí včetně osmi evropských států, Izrael v jeho snaze tuto rezoluci zablokovat podpořilo pouze devět zemí (ze států EU a NATO pouze USA, Rakousko a Česká republika). Izrael je za své akce kritizován většinou respektovaných mezinárodních organizací, jako jsou OSN, Amnesty International, Human Rights Watch, Lékaři bez hranic nebo Oxfam.

Země globálního Jihu vnímají pokračování vojenského tažení v Gaze a jeho přímou finanční, materiální a diplomatickou podporu ze strany USA, Velké Británie a dalších zemí jako důkaz cynismu a dvojího standardu, který relativizuje ostentativní západní kritiku porušování lidských práv v ostatních případech (a to včetně zločinů spáchaných ruskou armádou na Ukrajině). Již zmíněné rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora zabývat se obviněním Izraele z genocidy jako relevantním případem (přijaté drtivou většinou soudců) zasadilo důvěryhodnosti této politiky další tvrdou ránu. Ještě více zničující je pak pro samotný Izrael, jehož reputace demokratického státu budujícího svou identitu na odkazu přeživších holocaustu, bude tímto procesem, vedeným historicky pouze s několika málo státy, trvale poškozena.

Je možné zničit Hamás?

Ani zde však problémy spojené s touto válkou nekončí. Navzdory enormním lidským ztrátám a morálním i politickým nákladům není jasné, jak by měla Izraeli nebo komukoliv dalšímu zajistit bezpečnost. Zatímco v případě Ukrajiny je základní strategie války a přinejmenším jeden její primární cíl jasný: totiž oslabovat bojeschopnost ruské armády a zabránit okupaci dalších částí území (druhým, problematičtějším cílem je osvobození jeho zbytku), v případě izraelské operace v Gaze něco podobného chybí.

Ačkoliv boje trvají už takřka čtyři měsíce, izraelské vedení s žádným konzistentním a důvěryhodným plánem na to, v co by vlastně válka měla vyústit, nepřišlo. Často skloňované „zničení Hamásu“, byť pochopitelné jako požadavek odplaty za útok ze 7. října, lze za takový plán považovat jen stěží. Není vůbec jasné, co takové „zničení“ vlastně znamená. Hamás disponuje vedle vojenského křídla i tím politickým a také neformálními stoupenci. Navíc se jeho členové nacházejí na území několika států. Řada vojenských analytiků včetně bývalých vysokých izraelských armádních představitelů poukazuje na obtížnou realizovatelnost takového cíle i v rámci samotné Gazy. Pro to ostatně svědčí i poslední odhady, podle kterých Hamás i po čtyřměsíčním tažení stále disponuje významnými vojenskými kapacitami, jeho schopnost odpalovat proti Izraeli rakety i čerstvé zprávy o jeho opětovné konsolidaci v nejvíce zničené severní části Gazy.

Izrael rovněž nepředstavil žádný plán, jak a kým by Gaza, k jejíž obnovené okupaci dosavadní vývoj směřuje, měla být spravována. Opakovaně zmiňovaný plán USA, největšího a klíčového spojence Izraele v jeho válce, na obnovení mírového procesu a jednání o vzniku palestinského státu (což je i oficiální pozice ČR) byl izraelským premiérem Netanjahuem výslovně odmítnut.

Regionální válka by byla zničující

To vše by nás mělo nutit se seriózně zabývat tezí, kterou opakovaně zmiňují jak izraelští, tak zahraniční komentátoři. Jediným cílem Netanjahua, který čelí obvinění z podvodu a korupce a nese hlavní díl zodpovědnosti za katastrofální bezpečnostní selhání během říjnového útoku Hamásu, je podle nich válka bez cíle a bez konce. Taková představa je znepokojující, a to nejen proto, že výše uvedené důsledky této války budou dále narůstat, ale i kvůli přetrvávajícímu riziku destabilizace celého regionu.

Arabské veřejné mínění se pod vlivem obrazů zkázy přicházejících z Gazy (které jsou pro arabskou a islámskou veřejnost podobně šokující a nepřijatelné jako obrazy teroristických útoků v Izraeli pro západní publikum) radikálně obrací proti Izraeli i Západu a naopak se přiklání na stranu Hamásu. To vytváří z celého konfliktu strategickou příležitost pro „osu odporu“, pro kterou je boj s Izraelem a USA dlouhodobým ideologickým závazkem a která využívá izraelskou operaci v Gaze jako záminku pro obnovení útoků na západní zájmy a cíle v regionu. Jakkoli jsou tyto útoky omezené a spíše symbolické (nikdo z dotčených aktérů totiž nestojí o přímou vojenskou konfrontaci s USA, jež by pro něj mohla být zničující), jejich rozsah postupně narůstá a dotýká se nyní vedle území samotného Izraele i amerických základen v Iráku, Sýrii a Jordánsku a námořní dopravy v Rudém moři.

Je zřejmé, že Írán, Hizballáh i jemenští Húthíjové kalkulují s předpokladem, že ochota USA odpovědět na tyto útoky rozsáhlejší vojenskou operací a riskovat tak angažmá v nové, zcela jistě hluboce nepopulární válce na Blízkém východě bude malá. Ač tento předpoklad může být částečně správný, podobná situace je ze své podstaty nestabilní. K potenciálně ničivé eskalaci může stačit pouhé nedopatření či mylný úsudek. Smrt tří amerických vojáků z minulého týdne a nová série odvetných útoků USA poukazuje na fakt, že region k něčemu takovému pomalu, ale jistě směřuje.

Je přitom takřka jisté, že rozšíření války by kromě dalších rozsáhlých škod a civilních obětí vedlo k nepředvídatelným důsledkům a dále by otřáslo již tak křehkou mezinárodní situací. Mimořádně špatnou zprávou by pak bylo pro Ukrajinu, jejíž válečné úsilí je již nyní oslabováno odváděním západní pozornosti a zdrojů k novému konfliktu. I proto je v zájmu všech takové válce zamezit, a to v první řadě tlakem na zastavení izraelského postupu v Gaze, který je nejen morálně neobhajitelný, ale stává se i zdrojem rostoucího mezinárodního napětí.

Zájmy České republiky

Ve světle výše řečeného je zřejmé, že nekritická a jednostranná podpora pokračování izraelské operace v Gaze není pouze v rozporu s morálními hodnotami, ale i s bytostnými zájmy České republiky. Zásadním omylem je především to, že by česká politika byla principiální podporou napadené zemi (tou mohla být zpočátku) nebo obhajobou abstraktního „práva Izraele na sebeobranu“ (které lze přirozeně jen stěží zpochybňovat). Tato politika je především podporou pokračování konkrétní válečné operace, která je obtížně ospravedlnitelná, má pochybné cíle i výsledky a podrývá v očích většiny světa důvěryhodnost hodnot, na nichž stojí stabilita mezinárodního řádu i česká bezpečnost. Česká republika se svou podporou této války stává členem stále menší „koalice ochotných“, která navzdory vůli většiny států a mezinárodních organizací obhajuje neobhajitelné a spíše než zájmům samotného Izraele slouží extremistické agendě jeho současného vedení.

České vládě se dosud daří před veřejností udržovat zdání, že Česká republika touto politikou stojí v probíhajícím konfliktu „naprosto jednoznačně na správné straně“. Trvanlivost této iluze však nejspíš bude omezené a konečný účet za ni vysoký. Je proto třeba tento konsenzus narušit a začít o selhání české zahraniční politiky v Izraeli a Gaze otevřeně hovořit. Dokud je ještě čas alespoň některým jeho důsledkům předejít.

Autor je arabista a sociolog. Působí na Katedře Blízkého východu FF UK.