Foto U.S. Department of Agriculture (CC BY 2.0)
Ohně spalující západní pobřeží Spojených států jsou nejčerstvějším dokladem faktu, že klimatická změna dorazila k americkým břehům a propaluje si cestu do vnitrozemí jako armáda dobyvatelů, která se postupně zmocňuje bojem vyčerpaných pevností. Tahle vojenská metafora ovšem tak docela nesedí. Pozornější pohled totiž odhalí, že ve skutečnosti neprohráváme v udatném boji – americká vláda nám bojovat znemožnila a prokazatelně se staví na stranu útočníka.
Od kapitulace k spoluvině
Takový vývoj jsme nepředpokládali. Když byl Donald Trump zvolen prezidentem, čekalo se, že půjde ve šlépějích George W. Bushe a Baracka Obamy a pouze dovolí, aby emise, dotace fosilnímu průmyslu a vývoz ropy nadále rostly. Takové rutinní lotrovství už je natolik všudypřítomné a normalizované, že sotva někoho překvapí, když dokonce i demokratická vláda veřejně naříká nad klimatickou změnou, a zároveň dál podporuje rozmach fosilních paliv.
Rutinní lotrovství ale Trumpovi nestačilo. Jeho republikáni se kvůli svým fosilním mecenášům rozhodli vydat na dráhu superlotrů, a tak nejenže přijali zákony, které podporují nárůst emisí CO2, a do legislativních návrhů na zmírnění dopadů pandemie vecpali finanční injekce fosilním korporacím. Pokusili se navíc změnit pravidla environmentální politiky a dlouhodobě tak svázat ruce klimatickému aktivismu.
Nestačí jen vyhrát volby, jmenovat pár nepatrně lepších lidí než Trumpův arzenál zloduchů a pak si dát nohy na stůl. Základní pravidla politické hry musí dát větší slovo těm, kdo se problém snaží aktivně řešit.
Jinými slovy: nejenže vyvěsili bílou vlajku, ale využili také federální a státní vlády k tomu, aby oslabili odpůrce klimatické katastrofy, kvůli níž se země v tuto chvíli ocitá v plamenech.
Tenhle posun přístupu od pasivní kapitulace k aktivní spoluvině je v chování Donalda Trumpa a republikánské strany obzvlášť zřetelný v posledním půlroce. Tentýž prezident, jenž na potlačení portlandských demonstrací neváhal nasadit federální policii, nehnul ani prstem, aby pomohl uhasit požáry, které nyní na město doléhají – a k téhle federální nečinnosti dochází pouhých pár měsíců poté, co republikánští zákonodárci státu Oregon zablokovali hlasování, aby zabránili přijetí balíku zákonů řešících dopady klimatické změny.
To však není kdovíjak překvapivé. Trump dal dávno jasně najevo, že se v klimatické válce, v níž každý, kdo není s námi, je proti nám, nadšeně přidává ke stoupencům inferna.
Prý s tím nic dělat nehodlají
Dnes již pozapomenutý článek deníku Washington Post z roku 2018 tuto tektonickou změnu vládního postoje na okamžik dostal do středu pozornosti.
Podle informací deníku Trumpova vláda prognózovala, že stávající politiky povedou k oteplení planety o sedm stupňů. Vzhledem ke zkáze, kterou páchá již aktuální nárůst o jeden stupeň, se taková předpověď rovná rozsudku smrti – z Trumpovy strany však nešlo o pouhé přiznání průšvihu. Jeho administrativa prognózu prezentovala jako danost, a tím pádem i jako zdůvodnění, proč se vykašlat na veškerou regulaci emisí, která by katastrofickému scénáři mohla předejít.
„Nejvíc mě fascinuje, že podle nich lidská činnost povede k nárůstu emisí CO2, který bude pro životní prostředí a společnost likvidační, a jedním dechem přiznávají, že s tím nehodlají vůbec nic dělat,“ řekl Washington Post klimatolog Michael MacCracken. A to je ještě slabé slovo – ve skutečnosti se republikáni v čele s Trumpem aktivně zasadili o to, aby s tím nemohl nic dělat ani nikdo jiný. Například v roce 2018 Bílý dům státům, jako je Kalifornie, zabránil v posílení emisních standardů.
Členové Trumpem jmenované Komise pro kontrolu cenných papírů pomáhají korporacím, aby svým akcionářům znemožnily byť jen hlasovat pro kroky týkající se klimatu. Místo aby si komise došlápla na šéfy průmyslu, kteří veřejnosti prokazatelně lhali, odmítá použít svou moc a donutit společnosti, aby se svými akcionáři transparentně komunikovaly o klimatických rizicích.
Uprostřed letní sezóny ničivých požárů napomáhá Trumpovo ministerstvo práce ropným a plynařským korporacím, aby správcům penzijních fondů, zaměstnancům a důchodcům znemožnili „divestovat“ své úspory z fosilních paliv.
Soudci zase pomáhají Trumpově administrativě blokovat klimatické žaloby dřív, než vůbec dojde k jejich řádnému projednání, a asistují fosilnímu průmyslu ve válcování odpůrců plynovodů. Ve prospěch znečišťovatelů rozhodli i v případě žaloby, jejímž cílem bylo potrestat ropné společnosti, které veřejnosti lhaly o skutečném nebezpečí uhlíkových emisí.
Republikáni ve vládách jednotlivých států mezitím schvalují zákony kriminalizující klimatické protesty. Přestože Trump slíbil, že nechá lokální komunity regulovat fosilní byznys na městské úrovni, jeho strana dělá pravý opak – republikánští zákonodárci se snaží protlačit předpisy, které by městům zabránily tento byznys omezit.
„Očekává se, že dopady budou malé“
A opět – tohle není jen snaha nechat ropné a plynařské společnosti zvyšovat množství uhlíkových emisí. Tohle jsou kroky, jejichž přímým záměrem je změnit základní pravidla politiky tak, aby se natrvalo omezila demokratická moc jakéhokoli hnutí, které chce proti klimatické změně bojovat. A snad nejstrašidelnější na tom je, že tohle plíživé popíračství změny klimatu nyní prosakuje do vládní představy o tom, co je a co není legislativně přípustné.
Zhruba před rokem a půl jsem pročítal zprávu Rozpočtového úřadu Kongresu (CBO), která posuzuje, zda jsou navrhované zákony v souladu s platnými rozpočtovými pravidly a mohou být projednány. Hluboko v útrobách zprávy jsem objevil pasáž (a upozornil na ni reportéra Alexandra Kaufmana), ve které posuzovatelé mimoděk přiznávají, že popírají závěry klimatologie. V jednom místě textu úředníci CBO uvádějí: „Očekává se, že dopady klimatické změny na ekonomiku Spojených států a federální rozpočet budou v následujících několika desetiletích malé.“ Jinde zase tvrdí, že „podle řady odhadů lze usuzovat, že dopady změny klimatu na hospodářský výkon USA, a tím pádem i na federální příjem z daní, budou pravděpodobně po následujících třicet let malé. O něco větší, stále však skrovné, budou v dekádách následujících.“ Zpráva naopak horlivě zdůrazňuje „pozitivní“ aspekty klimatické změny včetně „snížení počtu úmrtí v důsledku chladného počasí a zvýšení zemědělské produktivity v určitých oblastech.“
Kaufmanův článek demonstroval, proč jsou uvedená tvrzení v rozporu s vědeckými poznatky, ale důležité je především to, že taková tvrzení by mohla mít velmi hmatatelné následky, jelikož CBO hraje klíčovou úlohu v rozhodování, co Kongresem projde, případně co Kongres vůbec vezme v potaz.
Pokud by například CBO prohlásil, že výdaje Nového zeleného údělu na zpomalení a zmírnění klimatické změny by ve výsledku významně zvýšily hospodářský výkon a ušetřily spoustu peněz, zelená legislativa by měla větší šanci na úspěch. A naopak, pokud bude CBO tvrdit, že tyto investice nemají spolehlivou návratnost, protože dopady klimatické změny „budou pravděpodobně po následujících třicet let malé“, může to program totálně potopit.
A teď si představte, že jsou podobná popíračská tvrzení nepozorovaně zapékána do rozhodovacích procesů ve všech patrech (samo)správy. Vlastně si to nemusíte ani představovat – přesně to se totiž prokazatelně děje.
Potřebujeme reformu politických pravidel
Tím v žádném případě nechci říct, že odpor je marný nebo že klimatický aktivismus je předem prohraná bitva. Kampaně proti výstavbě plynovodů zaznamenaly nejedno vítězství. Boj za odklon investic od fosilních paliv zaznamenal neuvěřitelný pokrok. Skupiny typu Sunrise Movement tlačí téma klimatické změny do politického procesu a vyhrávají volby. Jak se nedávno vyjádřili klimatolog Peter Kalmus a požární ekoložka Natasha Stavros: „Občanské klimatické hnutí získalo takový vliv, že se klima rychle stává rozhodujícím faktorem prvořadých voleb po celém světě.“
Všechny tyto iniciativy slaví úspěchy navzdory překážkám, které jim do cesty staví Trump a republikáni, a navzdory nevzrušené nonšalanci, jíž nás v souvislosti s klimatickou krizí častuje až příliš mnoho politiků demokratické strany.
Abychom však dosáhli energetické transformace, která zvládne odvrátit ty nejhorší dopady změny klimatu, potřebujeme vládní představitele a představitelky, kteří udělají víc, než že se postaví největším fosilním gigantům a budou prosazovat dobrou politiku. Potřebujeme od nich také reformu politických pravidel, která vloží vetší moc do rukou klimatického hnutí – nebo alespoň nastaví vyrovnané podmínky k férovému boji mezi hnutím a jeho fosilními protivníky. Existuje celá řada zdánlivě drobných úprav, které by tento proces mohly nastartovat – a nejjednodušší je začít těmi, které už leží na stole.
Například nová Komise pro kontrolu cenných papírů pod novým prezidentem by konečně mohla pokročit s požadavkem na transparentnost korporací v otázce klimatických rizik, a poskytnout tak klimatickému hnutí více paliva pro aktivismus. Nový prezident by mohl zrušit pravidlo, jež ztěžuje investiční odklon od fosilních aktiv, a zastavit federální žaloby proti státům, které se snaží zpřísnit svá emisní pravidla.
Stejně tak by státy namísto potlačování lokálních klimatických iniciativ mohly přenést více pravomocí na města a obce a nechat je, ať si limity fosilního průmyslu nastaví samy. Státní a federální legislativa by se zároveň mohla inspirovat zákonem nedávno schváleným v Coloradu, který zákonodárcům umožňuje požadovat posudek klimatického dopadu jednotlivých navrhovaných zákonů. Takové informace by klimatickému hnutí i politikům samotným osvětlily environmentální dopady jejich návrhů dřív, než by případně vešly v platnost. Jestliže v současné době bereme v potaz finanční nákladnost projednávaných zákonů, neměli bychom také zvažovat jejich nákladnost ekologickou? Podobných možností je nespočet – a na nás je, abychom je požadovali od příští vlády a všech lídrů na státní i komunální úrovni.
Nestačí jen vyhrát volby, jmenovat pár nepatrně lepších lidí než Trumpův arzenál zloduchů a pak si dát nohy na stůl. Nestačí dokonce ani změnit Trumpovy nejhorší zákony. Základní pravidla politické hry musí dát větší slovo těm, kdo se problém snaží aktivně řešit – a menší slovo průmyslovým hráčům, kteří ho vědomě vytvářejí, aby si namastili kapsu. Jedině tak může vláda přestat kopat za klimatickou změnu a začít místo toho Ameriku před klimatickou změnou chránit.
Autor je novinář a člen Demokratické strany.
Z anglického originálu Donald Trump Has Declared War on the Climate Movement, zveřejněného na serveru Jacobin, přeložila Alžběta Ambrožová.