Od budování socialistické globalizace k pádu východního bloku

Nová kolektivní publikace ukazuje, jakým způsobem se východní blok snažil propojovat se zeměmi třetího světa a vytvořit socialistickou verzi globalizace.

Globalizaci v té podobě, jak ji známe, začaly po druhé světové válce systematicky utvářet Spojené státy. Američané se už nechtěli vracet k meziválečnému izolacionismu a místo toho se snažili ekonomicky, kulturně a politicky propojovat poválečný svět na základě principů demokracie a volného obchodu. Souběžně s jejich snahou se však o vlastní variantu propojování světa snažil i Sovětský svaz. K vytvoření alternativního mezinárodního společenství států se SSSR přiklonil za Chruščova. Jednalo se o důležitý strategický krok, který šel ruku v ruce s nastartováním procesu dekolonizace v zemích tzv. třetího světa, které nepatřily ani do kapitalistického západního bloku, ani do socialistického východního bloku. Země jako Indie, Afghánistán, Ghana, Nigérie nebo Irák se snažily využít expertní vědění a investice z obou stran rozděleného světa a přitom se rozvíjet podle vlastních představ.

Antirasismus Sovětského svazu

Nová sborníková publikace Alternative Globalizations. Eastern Europe and the Postcolonial World (Alternativní globalizace. Východní Evropa a postkoloniální svět) představuje v nejlepším světle sílu aktuálního trendu ve světové historiografii, která se stále více zaměřuje na globální dějiny. Takový pohled na dějiny odhaluje zcela nové kontexty a motivace různých účastníků událostí. V potaz se berou nejen hlavní hráči studené války, ale také zájmy a motivace účastníků nejen z Evropy, ale i z ostatních světových kontinentů.

Zadlužené a hospodářsky upadající země východního bloku se od sedmdesátých let naprosto vzdálily původní idealistické vizi o solidárním světě spolupracujících socialistických zemí, kde v první řadě nejde o peníze a mocenské ambice, ale o budování nového světa.

Rozhodnutí Sovětského svazu k navázání bližších styků s nesocialistickými zeměmi v Asii, Africe a na Blízkém východě vycházelo z předpokladu, že Sovětský svaz může nově dekolonizovaným zemím globálního Jihu nabídnout lákavější cestu k modernizaci než kapitalistický Západ, který v očích obyvatel zemí třetího světa ztělesňovali jejich kolonizátoři. I proto byly mezi základními hodnotami, se kterými se k těmto zemím socialistický blok snažil přistupovat, antirasismus a respektování místního kulturního a náboženského dědictví. Antirasismus byl jednou z hlavních ideologických zbraní Sovětského svazu, prostřednictvím níž se Sověti snažili získat morální převahu. Antirasistická propaganda dokázala přilákat zejména černošské intelektuály, umělce a studenty. „Nikdy jsem se necítil hrdější na to, že jsem Afričan a černoch. Cítil jsem se jako černošská ikona,“ opěvoval svůj zážitek afroamerický básník Claude McKay po svém návratu ze Sovětského svazu ve dvacátých letech. Slavný panafrikanista W. E. B. Du Bois se o svých zkušenostech ze Sovětského svazu v roce 1926 vyjadřoval obdobně. Až studená válka a proces dekolonizace ale sovětský antirasismus otestovaly.

Chruščov pochopil roli, kterou země třetího světa budou hrát ve studenoválečném konfliktu, a akceptoval variantu, že africké země dojdou k socialismu svojí cestou. Naděje Sovětského svazu spojené s vývojem v Africe symbolizuje vznik Univerzity Patrice Lumumby v Moskvě, pojmenované po zavražděném konžském politikovi a bojovníkovi za nezávislost své země. Univerzita byla postavena pro potřeby zahraničních studentů zejména z dekolonizovaných zemí. Jak se však později ukázalo, afričtí vůdcové, do kterých vkládali Sověti velké naděje, automaticky nepřijali sovětský model socialistické modernity. Deziluzi prožívali i někteří afričtí studenti, kteří se v Sovětském svazu setkávali s projevy rasismu, zákazem četby nepovolených knih a poslouchání nepovolených hudebních nahrávek, se špehováním, stejně jako se špatnými podmínkami na kolejích. Na druhou stranu část studentů ze zemí třetího světa měla svobodnější podmínky a mohli například jezdit za prací na Západ a pobírat štědré stipendium. Přibývalo také sňatků mezi ruskými ženami a studenty ze zahraničí.

Antirasistickou propagandu Sovětského svazu nelze podceňovat, ale ani přeceňovat. Byla ideologickou součástí komunistického projektu už od počátku, zároveň však pragmaticky sloužila zahraničně-politickým účelům. Také proklamované respektování místního kulturního a náboženského dědictví je nutno brát se značnou rezervou. Sovětský svaz je prezentoval propagandisticky zejména s ohledem na arabské země a například Číně se v době, kdy zrovna potlačovala povstání v Tibetu, takový přístup nehodil zrovna dvakrát do krámu.

Vzory socialistického rozvoje

Důležitým prostorem, který měl sloužit jako „výkladní skříň“ vývoje socialistické modernizace, měla být střední Asie. Země tzv. třetího světa, které si vybojovaly dlouho očekávanou nezávislost na kolonizátorech ze Západu, se však nehodlaly vzápětí vrhnout do náruče jiné velmoci. I přesto podle Chruščova stálo za to zkusit je přesvědčit o ekonomické a morální nadřazenosti socialistického vývoje. Země střední Asie však ještě v druhé polovině padesátých let ani zdaleka neodpovídaly tomu, co Sověti zemím třetího světa slibovali. Nová globální strategie Sovětského svazu za Chruščova to měla změnit. Důraz byl přitom kladen i na vzdělání a ve středoasijských zemích se začaly budovat univerzity. Experti z těchto univerzit pak byli vysíláni do zemí třetího světa v rámci pomocných programů a spolupráce. Ta nestála pouze na ekonomických, ale i na kulturních základech. Sovětský svaz například často organizoval literární a filmové festivaly a stal se patronem umění, které nepocházelo ze Západu. Společným pojítkem Sovětů a filmařů z Asie a Afriky byl pocit, že jejich filmový průmysl byl nespravedlivě vytlačen Hollywoodem, ale i evropskou kinematografií na okraj zájmu.

Spolupráce probíhala i na úrovni architektury. S Łukaszem Stankem, autorem studie o globální socialistické architektuře v zemích třetího světa, jsme nedávno o tomto tématu hovořili. Téma se také nedávno nepřímo objevilo v médiích v souvislosti s výbuchem skladu v Bejrútu. Světem obletěly snímky sila, jež se tyčilo uprostřed trosek. Mohutné silo zde postavila v šedesátých letech československá firma Průmstav. Podle Stanka si země třetího světa v Africe, na Blízkém východě nebo v Asii hojně vybíraly architektonické projekty od socialistických státních firem, jelikož jejich nabídka byla často výhodnější. Jak dokazuje na příkladu projektu urbanistické výstavby v Bagdádu, analýzy a studie, se kterými se tyto země účastnily soutěží o zakázku, byly propracovanější než ty od západních zemí, což bylo dáno i tím, že socialistické země chtěly dokázat, že takového úkolu jsou hodny. Volba socialistických státních firem byla také dána snahou vyvážit vliv západních zemí.

Nástup třetího aktéra

Prostor utvářený nově dekolonizovanými zeměmi třetího světa byl stěžejní pro formování třetího hegemona studené války – Číny. Mao Ce-tung se sice v roce 1949 otevřeně přihlásil k sovětské cestě budování komunismu, ale svou pozici v polovině šedesátých let přehodnotil. Čína měla získat plnohodnotné místo mezi světovými velmocemi a Mao Ce-tung si vytkl za cíl narušení bipolárního rozdělení světového řádu. A právě země třetího světa v Africe, Asii a Latinské Americe měly být prostorem, kde se čínské velmocenské ambice měly realizovat. Čína spustila ostrou antisovětskou kampaň a zároveň se více otevřela Spojeným státům, aniž by však upustila od antiamerické rétoriky, která směřovala k domácímu publiku. Svého propagandistického vrcholu dosáhl maoismus v druhé polovině šedesátých let, kdy se Mao Ce-tungovy myšlenky šířily do celého světa a inspirovaly revolucionáře nejen v rozvojových zemích, ale i ve vyspělé západní Evropě a Severní Americe.

Vliv Sovětského svazu v zemích třetího světa se Čína snažila podkopat při každé příležitosti. Během okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 obvinil čínský premiér Čou En-laj Sovětský svaz ze sociálfašismu a imperialismu a přirovnal vpád do Československa k invazi Hitlera do Polska v roce 1939. Cílem této kampaně bylo narušit sovětský vliv v zemích třetího světa a postupně zde převzít roli hlavního partnera. Teng Siao-pching, jenž je považován za hlavního architekta čínské transformace ve státně kapitalistickou velmoc, v projevu v roce 1974 definuje Čínu jako socialistickou a rozvojovou zemi, která se nikdy nestane světovou velmocí. „Velmoc je imperialistická země, která nechává ostatní země napospas své agresi, zásahům, kontrole a vykořisťování s cílem stát se světovým hegemonem,“ říká Siao-pching ve svém projevu, jenž byl směřován k Sovětskému svazu. Institut pro Dálný východ v Sovětském svazu, jenž měl na starosti sledování vývoje především v Číně, za těmito manévry spatřoval celkem čitelnou strategii, která směřovala k ustanovení světové hegemonie skrze vliv v zemích třetího světa.

Vykořisťování místo pomoci

Sovětská ambiciózní vize globálního socialistického systému se začala hroutit od sedmdesátých let. Zásadní roli v tom hrála ropná krize. Vysoké finanční prostředky, které země východního bloku investovaly do technologického a hospodářského vývoje, se nepodařilo proměnit v očekávaný vývojový skok a socialistický blok se ocitl v hluboké a vleklé hospodářské krizi. To změnilo úplně všechno. Mezinárodní solidaritu nahradil v socialistickém táboře boj o vlastní státní zájmy a spolupráce se v řadě případů mění ve vykořisťování pracující síly. Tuto změnu dobře ilustruje kapitola o vietnamských pracovních migrantech v době od šedesátých do osmdesátých let. Zpočátku byla migrace Vietnamců do socialistických zemí považována za formu pomoci utlačovanému Vietnamu. Vietnamci směřovali především do hospodářsky nejvyspělejších zemí socialistického bloku, jako bylo Československo a Východní Německo, kde se měli vyučit v různých průmyslových oblastech a své znalosti pak uplatnit při návratu do Vietnamu a jeho plánované modernizaci.

Vietnamci nastoupili na pracovní pozice v chemickém, strojírenském, stavebním nebo potravinářském průmyslu. Spolupráce se postupně vytříbila v sedmdesátých letech, kdy z ní profitovaly obě strany. Vietnamci dostali kvalitní jazykovou průpravu a poměrně rychle se zapracovali. Československo zase těžilo z jejich pracovního nasazení. Pod tlakem zhoršující se hospodářské situace se však tato spolupráce od osmdesátých let proměňuje. Pracovní síla z Vietnamu přicházela do zemí socialistického bloku ve stále větším počtu a pobyt již zcela postrádal edukativní ráz. Jazykový kurz se zkrátil na několik měsíců a primární bylo nasazení Vietnamců do pracovního procesu. Vietnamská pracovní síla měla především pozvednout nízkou produktivitu a nedostatek pracovních sil v hostitelské zemi.

Zadlužené a hospodářsky upadající země východního bloku se od sedmdesátých let naprosto vzdálily původní idealistické vizi o solidárním světě spolupracujících socialistických zemí, kde v první řadě nejde o peníze a mocenské ambice, ale o budování nového světa. Ekonomická krize sedmdesátých let tuto představu zcela rozbila. Jedna z nejlepších knih minulého roku 1989. A Global History of Eastern Europe (1989. Globální historie východní Evropy) od kolektivu autorů vedeného britským historikem Jamesem Markem přehledně a srozumitelně ukázala, jakým způsobem zrušení zlatého standardu a ukončení tzv. brettonwoodského ekonomického systému započalo širokou transformaci stávajícího hospodářského modelu ve finanční kapitalismus. Těsnější spolupráce západních finančních institucí, jako jsou Mezinárodní měnový fond nebo Světová banka, s východoevropskými státy vedla tyto země k tvrdšímu vymáhání dluhů od mimoevropských států, zatímco dříve se tyto peníze považovaly za „nevratné dluhy“ či dokonce dary. Byla to škola kapitalismu, která začala proces tzv. dlouhé změny pozdního socialismu v neoliberalismus.

Autor je člen redakce Alarmu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies