Byl 21. listopad roku 1918 a obyvatelé San Franciska zaplnili ulice při oslavách konce první světové války. Oslavovali ale také konec vyhlášky, která omezila život ve městě a nařídila všem obyvatelům i návštěvníkům města nosit roušky přes ústa a nos kvůli zamezení šíření španělské chřipky. Deník San Francisco Chronicle tehdy přinesl zprávu o tom, jak zvuky píšťal upozornily obyvatele, že karanténní opatření jsou u konce, a pak obyvatelé „zaplnili ulice a škarpy rouškami, těmito pozůstatky předchozího mučivého měsíce“. A to navzdory tomu, že sanfranciský Úřad pro veřejné zdraví před tímto krokem varoval. Oslavy pokračovaly a lidé se nahrnuli do divadel a restaurací. Vedení města ale velmi rychle zjistilo, že udělalo chybu.
První vlna a restrikce v San Francisku
V době pandemie viru SARS-CoV-2, kdy u nás přibývá denně tolik nových infekcí, kolik na jaře za celý měsíc, a přesto zatím nebyla zavedena stejná razantní opatření, může chování úřadů v San Francisku v roce 1918 sloužit jako odstrašující příklad. Alex Navarro z Centra pro historii lékařství na Univerzitě v Michiganu, který prozkoumal historické záznamy pandemie španělské chřipky ve čtyřiceti třech amerických městech, řekl americké televizi NBC News, že úřady v těchto městech napřed reagovaly rychle a razantně, ale restrikce pak byly do různé míry uvolněny. „Ve všech těchto městech byl obrovský tlak na uvolnění karanténních opatření,“ tvrdí výzkumník. „Ale tam, kde restrikce skončily příliš brzy, přišel rychlý opětovný nárůst případů.“
Jak řekl v březnu Anthony Fauci, současný ředitel amerického Národního ústavu pro alergie a infekční nemoci: „Pokud to vypadá, jako že to přeháníte, tak to pravděpodobně děláte správně.“
Výzkum také ukázal, že města, která nasadila včasná, stabilní a odstupňovaná opatření, jako například povinné odstupy, zrušení veřejných událostí a akcí a zákazy vycházení, vyšla z epidemie s mnohem méně oběťmi, než ta, která to neučinila. V San Francisku se první případy španělské chřipky objevily v září 1918 a hygienická stanice se dala do akce. Vedoucím Úřadu pro veřejné zdraví byl tehdy William C. Hassler. Ten okamžitě uvalil karanténu na muže, který přinesl nákazu do města z Chicaga. Už bylo ale příliš pozdě a virus se začal šířit městem. V polovině října počet případů během jednoho týdne vyskočil z 169 na dva tisíce. V reakci na to nařídil starosta James Rolph povinné odstupy a svolal schůzi s Hasslerem a jeho kolegy, s místními obchodníky a úředníky federální vlády k diskusi, jak uvalit karanténu na celé město. Někteří účastníci schůzky tento nápad zprvu odmítali, báli se, že poškodí městskou ekonomiku a vyvolá paniku. Nakonec ale 18. října 1918 městská rada hlasovala pro uzavření „všech míst sloužících veřejnému pobavení“. Představitelé města také nabádali obyvatele k tomu, aby nosili roušky. Napřed dobrovolně, ale brzy bylo nošení roušek nařízeno přímo vyhláškou, kterou San Francisco mělo jako první v celých Spojených státech.
„San Francisco bylo městem, které hodně vsadilo na roušky,“ říká Alex Navarro z Centra pro historii lékařství. Pandemie zuřila globálně na celém světě už během první světové války a rouška se v San Francisku stala také symbolem válečného patriotismu. „Muž, žena nebo dítě, kteří nebudou nosit roušku, se stávají nebezpečnými lajdáky,“ hlásalo dobové oznámení amerického Červeného kříže. To ale nijak nezabránilo lidem, aby se nařízením nevzpírali. Hned poté, co nařízení vstoupilo v platnost, bylo během jediného říjnového dne v San Francisku zadrženo a pokutováno sto deset lidí za to, že nosili roušku špatně a nebo vůbec. Za nějaký čas byla vězení plná lidí, kteří se nechtěli řídit novými pravidly. Většina jich ale byla brzy propuštěna. Do konce října bylo v San Francisku dvacet tisíc nemocných a více než tisíc úmrtí na španělskou chřipku. Pak ale karanténní opatření začala fungovat a město zaznamenalo propad v hlášení nových případů. To podnítilo úřady ke znovuotevření města a zrušení příkazu nošení roušek. Na konci listopadu se vedení města domnívalo, že situace je stabilizovaná.
Předčasný optimismus
Tři týdny po oslavě, na které se strhávaly roušky, zažilo město opětovný dramatický nárůst případů španělské chřipky. Úřady nejprve navrhly obyvatelům, aby nosili roušky dobrovolně. Ale brzy po novém roce 1919 se ve městě objevilo šest set nových případů onemocnění během jediného dne, což vedlo ke znovuzavedení povinnosti nosit roušky. Protesty proti tomuto nařízení vedly nakonec ke zformování „antirouškové ligy“, která tvrdila, že nošení roušek je zdraví škodlivé. Odpůrci roušek nakonec dosáhli svého, když bylo nařízení v únoru zrušeno.
Sanfranciská nejednoznačnost ohledně karanténních opatření byla v rozporu s přístupem jiných amerických měst. Los Angeles například zavedlo striktní zákazy shromažďování, odstupy a roušky asi týden před San Franciskem a tato pravidla zůstala platná ještě týdny poté, co skončila v San Francisku. Mnoho měst ale zareagovalo podobně jako San Francisko, a jakmile došlo k prvnímu poklesu případů, okamžitě omezení zrušila. Když se ovšem epidemie vrátila v další vlně, obyvatelé často zpochybňovali účinnost jakýchkoli protiepidemických nařízení.
„Hodně lidí se pak tázalo, proč vůbec museli podstupovat karanténní opatření, jestliže nebyla účinná,“ tvrdí Navarro. „Ona ale účinná byla, jen si to ti lidé neuvědomovali.“ Jak řekl v březnu Anthony Fauci, současný ředitel amerického Národního ústavu pro alergie a infekční nemoci: „Pokud to vypadá, jako že to přeháníte, tak to pravděpodobně děláte správně.“
Během španělské chřipky se přístup úřadů San Franciska městu tvrdě vymstil. Se 45 tisíci případy a více než třemi tisíci mrtvých patřilo mezi jedno z nejvíce postižených měst, možná vůbec nejpostiženější.
Poučení z historie
Letos v době koronavirové pandemie San Francisco jako první v Americe nařídilo zákazy vycházení a další omezení, a město se tak znovu dostalo do středu pozornosti kvůli rychlé reakci na pandemii. To také pomohlo zachránit mnoho životů a předejít tragédii, jaká potkala New York.
Starostka London Breed zavedla nařízení zavádějící povinnost nošení roušek pro obyvatele kdekoli mimo jejich domovy. Médiím řekla, že se poučila z historie města a minulých epidemií, jako byly například pandemie viru HIV nebo právě španělské chřipky, a bude se podle této historie rozhodovat i při zmírňování restrikcí.
„To, že lidé San Francisco chválí, že se nám povedlo zploštit křivku nárůstu nových infekcí covidu-19, ještě neznamená, že jsme u konce,“ řekla starostka. „Nemůžeme ustoupit jen proto, že si někdo z nějakého důvodu myslí, že už jsme mimo nebezpečí.“ Minulost San Franciska nápadně připomíná naši současnost v České republice. Pokud na nás historie nemá vzpomínat podobně, bylo by dobré poslouchat někoho stejně rozhodného, jako je současná sanfranciská starostka.
Autor je novinář a hudebník.