Ten hluboký, zdravý americký spánek, který ze mě udělal trosku

Je možné pod vlivem léků na předpis prospat celý jeden rok a vzbudit se do krásného nového světa? Nebo z vás taková zkušenost udělá jen omámenou trosku? Právě tomu se věnuje román Ottessy Moshfegh.

„Ottessa Moshfegh je jednoduše nejzajímavější současná americká autorka, která píše o tom, jaké je to být naživu v dobách, kdy být naživu je příšerné,“ psala o románu Můj rok pokoje a odpočinku (My Year of Rest and Relaxation, 2018) americká novinářka a esejistka Jia Tolentino pro časopis New Yorker. V provokativní frázi se jí podařilo vystihnout jádro tvorby této devětatřicetileté autorky, která dnes patří mezi nejznámější americké spisovatelky sofistikovaného středního proudu. Narodila se v Bostonu chorvatské matce a íránskému otci, což se částečně odrážív jejím nezvyklém jméně. Oba rodiče byli profesionální hudebníci a učili na konzervatoři. Ottessa Moshfegh měla tedy ke kulturnímu dění blízko, nakonec ale před hudbou dala přednost literatuře. Debutovala ve svých třiatřiceti letech novelou McGlue, protože prý chtěla ukázat, „jak jednoduché je něco napsat“.

Slovenské nakladatelství Literárna bašta nyní pod názvem Môj rok pokoja a odpočinku přineslo právě román, o němž nadšeně psala Jia Tolentino. Jedná se o první autorčinu knihu přeloženou do slovenštiny a stejný titul by na začátku příštího roku měl vyjít i česky pod názvem Můj odpočinkový rok v nakladatelství Mladá fronta. Celkově jde až o její čtvrtou prozaickou knihu. Velkým průlomem pro ni byl román Eileen z roku 2015, který se dostal až do širší nominace prestižní literární ceny Man Booker Prize. Pozitivní ohlasy měla i její povídková kniha s půvabným názvem Homesick for Another World (Stesk po jiném světě). Skutečný čtenářský úspěch však zaznamenala teprve předloňská kniha Můj rok pokoje a odpočinku. Díky ní také Moshfegh definitivně pronikla do současného amerického mainstreamu.

Jen malátnost a sklíčenost

Šestadvacetiletá vypravěčka románu žije v centru New Yorku ve vlastním bytě, studuje uměleckou školu a pracuje ve výtvarné galerii se špatným „šokujícím“ uměním. Nudí ji umělecká scéna, neuspokojuje ji podivný partnerský život s bankéřem z Wall Street a nedávno jí krátce po sobě zemřeli oba rodiče. Jako jedináček je teď odkázaná sama na sebe a na bohatství, které jí rodiče zanechali. Žít společenským životem je pro ni stále těžší a všem interakcím se snaží vyhýbat. Nejprve začíná užívat utlumováky a prášky na spaní, aby se vyrovnala s traumatickou smrtí rodičů i emocionální prázdnotou. „Spočiatku som chcela len nejaké oblbováky, ktoré by utlmili moje myšlienky a úsudok, keďže ich neustály prúd mi znemožňoval prestať všetkých a všetko nenávidieť,“ vysvětluje bezejmenná vypravěčka, jak to celé začalo. Časem se ale rozhodne, že by bylo nejlepší prospat celý jeden rok „hlubokým, zdravým americkým spánkem“ a začíná se utlumovat systematicky. Dlouhý spánek jí má přinést psychickou i tělesnou regeneraci a následné probuzení do krásného nového světa.

Vypravěčka časem zjišťuje, že zatímco je v bezvědomí a „spí“, její tělo si žije vlastním životem. Chodí do kosmetických salónů, chatuje na internetových seznamkách a baví se v newyorských klubech.

Samotnému spánku se přitom autorka věnuje jen minimálně. Vypravěčka většinou sedí doma, cpe se levným jídlem a medikamenty a sleduje nějaký film s Whoopi Goldberg v hlavní roli. Tato afroamerická herečka, slavná především na přelomu osmdesátých a devadesátých let, má na vypravěčku zvláštně uklidňující a terapeutický účinek. Jakmile ji ale prášky před obrazovkou přemůžou, upadá do bezvědomí a probudí se klidně i za několik dní. Její plán má nicméně do „zdravého amerického spánku“ opravdu daleko. V mozku omámeném medikamenty většinou neproběhnou regenerační procesy spojené se spánkem. V podstatě se jen na chvíli vypne a odpočinek se nedostavuje. Jen malátnost a sklíčenost.

Když si tělo žije vlastním životem

Krom toho vypravěčka mluví také o své pološílené a groteskní psychiatričce paní Tuttlové, k níž musí čas od času docházet, aby z ní vymámila psychofarmaka na další období. Chodí si pro pečivo, kávu a pamlsky do egyptských potravin dole v ulici, ale především musí komunikovat se svou nejlepší přítelkyní Revou, která ji pravidelně navštěvuje. Přestože pro ni vypravěčka nemá nic než slova pohrdání a znechucení, přece jen nám dochází, že právě Reva ji drží v bezpečné vzdálenosti od temných myšlenek na vlastní konec a udržuje ji v kontaktu s realitou. Jsou na sebe napojené sdíleným utrpením. Nejmenované vypravěčce zemřeli oba rodiče, Revě umírá na rakovinu milovaná matka. Jejich ambivalentní vztah oscilující mezi láskou, vděčností, nenávistí a cynickým pohrdáním tvoří hlavní dynamiku příběhu až do samotného závěru.

Do toho všeho ale vypravěčka časem zjišťuje, že zatímco je v bezvědomí a „spí“, její tělo si žije vlastním životem. Chodí do kosmetických salónů, chatuje na internetových seznamkách a baví se v newyorských klubech. Ukazuje se, že se spánkem to je opravdu trochu složitější. Přestože se racionálně rozhodla strávit rok v hibernaci, aby zapomněla na všechno zlé a mohla začít nový život, tělo se jí na názor na ptá a chce dál uskutečňovat svoje touhy žít konzumním životem plným nákupů luxusního oblečení, marnivosti, divokých parties a sexuálních dobrodružství. Vypravěčka tedy sice žije v přesvědčení, že odpočívá a spí, ale začíná nacházet indicie toho, že věci nejsou čistě v její moci.

Raději ne

Můj rok pokoje a odpočinku je občas srovnáván s americkou klasikou umělecké pasivní rezistence, slavnou povídkou Písař Bartleby Hermana Melvilla. Písař Bartleby v ní jednoho dne odmítá plnit příkazy nadřízených a v kanceláři se mu hromadí stohy nezpracovaných a popsaných listů. O této povídce psali filosofové Giorgio Agamben, Gilles Deleuze nebo Slavoj Žižek jako o revolučním gestu odmítnutí kapitalistické produktivity. Do stejné kategorie patří i novější román Vegetariánka jihokorejské spisovatelky Han Kang, v níž hlavní postava odmítá jíst maso a později i veškerou potravu, protože chce vystoupit z nekonečného řetězce násilí a utrpení. Chce se stát rostlinou.

Vypravěčka knihy Ottessy Moshfegh jako by se ve svém gestu k těmto literárním hrdinům také blížila. Odmítá nadále snášet úzkosti, deprese a traumata a ukládá se k ozdravnému spánku. Její gesto je ale jiné v tom, že nevykonává nějakou osobní revoltu vůči systému, na jehož chodu se už nechce podílet. Spíš naopak vzala vážně banální self-help poučky o potřebě spánku a dotáhla je ad absurdum. Nechce se vyřadit z provozu, ale doufá, že ji roční spánek vrátí do systému v plné síle a při chuti. Její spánková anabáze však ukazuje, jak je takový cíl směšný. Kdo se kdy po ročním spánku pod hromadou utlumováků probudil do lepšího světa? Hrdinka románu Ottessy Moshfegh rozhodně ne.

Od Hermana Melvilla a Han Kang ji ale odlišuje i cool, hipsterské psaní plné sarkasmů a černého humoru. Chybí zde tajemná a osudová atmosféra Vegetariánky i groteskní radikalita Bartlebyho hlášky „Já bych raději ne“. Vypravěčka nešetří drsnými odsudky a v postřezích o svém okolí neváhá jít až na samotnou hranu misantropie. Jak se ale ukazuje na jejím problematickém vztahu s kamarádkou Revou, je to jen fasáda ukrývající nejistotu a křehkost její osobnosti. Svým uvolněným stylem, který se nebojí glosovat a zesměšňovat realitu života newyorské zlaté mládeže, se Moshfegh navíc řadí spíš mezi americké mileniální autory a autorky vykreslující současnost západního světa v temných barvách podobně třeba jako Kristen Roupenian, Tao Lin a svým způsobem i irská Sally Rooney. Nikdo z nich ale v temném a sebedestruktivním humoru nejde tak daleko jako právě Ottessa Moshfegh.

Téma léků na předpis proti bolestem a insomnii se v americké kultuře v posledních letech objevuje velmi často, hlavně v souvislosti s takzvanou opioidovou krizí, v níž na předávkování těmito léky zemřely už statisíce mladých Američanů. Známe je z rapových i popových skladeb, filmů, seriálů i literatury, nicméně v románu Můj rok pokoje a odpočinku Ottessy Moshfegh představují zajímavý paradox. Vypravěčka chce, aby jí léky navodily „zdravý americký spánek“, který má člověku dodat sílu a klid. Chce zpět svou ztracenou duševní rovnováhu. Z vypravěčky ale vyrobí pološílenou, věčně omámenou a depresivní trosku. Očistný spánek se stane pouhým únikem před světem, nic neřešící hibernací. A právě proti takovému životnímu postoji se Ottessa Moshfegh svým románem vymezuje.

Autor je šéfredaktor Alarmu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies