Polská společnost je v pohybu. Co o ní vypovídají masové protesty proti zákazu potratů?

Týden protestů, které vypukly po kontroverzním rozhodnutí ústavního soudu, otřásl Polskem. Ať už se stane cokoli, demonstrace změnily občanskou kulturu v zemi.

Ve chvíli, kdy začínám psát tento text, ve Varšavě probíhá celostátní manifestace, kterou zorganizovala iniciativa Celostátní stávka žen (Ogólnopolski Strajk Kobiet). Davy demonstrantů stojí na ulici Adama Mickiewicze ve varšavské čtvrti Żoliborz (která zázrakem přežila druhou světovou válku), nějakých pět set metrů od rodinného domu Jarosława Kaczyńského, současného vicepremiéra a předsedy strany Právo a Spravedlnost (PiS). Dům a demonstrující rozděluje hustý kordon policie, který vypadá, jako by rozděloval brutální fotbalový zápas, spíše než jako hranice mezi jedním člověkem a pokojným davem. Tak vypadá Varšava v patek večer, 30. října 2020.

Mladí Poláci a Polky, narození v devadesátých letech, jsou první generace v polských dějinách, která zpochybňuje tradiční trojici národních hodnot – „bůh, čest a vlast“.

Píše se osmý den od rozhodnutí ústavního soudu, který shledal, že přerušení těhotenství kvůli poškození plodu je v rozporu s ústavou. Jde zároveň o osmý den protestů konajících se poprvé od roku 1989 nejen ve velkých městech, ale zároveň na venkově a v malých obcích. Protesty nejsou už jenom demonstracemi naštvaných a bezmocných žen, kterým byl již po několikáté v Polsku odebrán hlas a právo rozhodovat samy o sobě v těch nejzákladnějších věcech, ale začínají se dožadovat světského inkluzivního státu – tedy projektu, jaký se doposud nikdy v Polsku neuskutečnil.

Revoluce jazyka

Po roce 1989 se nestalo, aby Polsko převálcovala tak mohutná a determinovaná vlna společenských protestů nejen ve velkých městech, jak tomu bylo v případě občanských protestů Výboru na obranu demokracie (KOD) nebo černého protestu v roce 2016, ale také v malých městech a obcích i na východě Polska. Nikdy také nedošlo k masovému zpochybňování role katolické církve ve veřejném životě. Asi nikdo, včetně mě, nečekal, že je možná tak rozsáhlá společenská mobilizace, a to i bez ohledu na vše komplikující nepříznivou pandemickou situaci. Rozhodnutí ústavního soudu, jež bylo zveřejněno ve čtvrtek 22. října, na začátku v lidech vyvolalo spíše nedůvěru a šok. Ten se postupně přetavil do zlosti, vzteku a bezmoci. Po státem podporované nenávistné kampani proti sexuálním menšinám a členům komunity LGBT+ během prezidentského klání v létě tohoto roku šlo o poslední kapku, která přiměla miliony lidí odhodit strach a na protestech nebo na internetu vyjádřit svůj nesouhlas s tím, co se děje.

„Je tu válečná atmosféra. Musím se zamyslet, zda se opakuje rok 1968 nebo 1980,“ říká mi v pátek večer varšavský kamarád, který ve svém uměleckém ateliéru v centru města vytvořil místo odpočinku pro všechny protestující, kteří si chtějí vydechnout, dát si teplý čaj nebo si odskočit. To, co se odehrává ve Varšavě a na dalších místech v Polsku, zatím nemá obdoby. Pestrý a hlasitý dav lidí putuje ulicemi s transparenty obsahujícími hesla, jejichž vynalézavost nezná hranic: od přímé reakce na rozhodnutí soudu („Moje tělo, moje volba; „Zákaz interrupce zabijí ženy“) přes vtipné čistě nonsensové vsuvky proti vládnoucí straně PiS („I mefedron má lepší složení než polská vláda“; „PiS je horší než Haribo medvídci s lékořicí“) až po seriózní požadavky na odluku katolické církve od laického státu, pomoc slabším a inkluzi těch, které stát po roce 1989 opomíjel. Ta nejlepší a nejvtipnější hesla lidé sdílí na sociálních sítích a komentují je v mediích.

Pokud to je kulturní revoluce, je to také – a možná především – revoluce jazyka. Hlavní heslo Celostátní stávky žen, slovo „wypierdalać“, jež lze slušně přeložit jako „jděte do háje“ (jakkoli to neodráží moc a sílu dotyčného slova v polštině), bylo dříve ve veřejným prostoru rezervováno jen pro může, fotbalové zápasy a podobně. Teď patří především naštvaným ženám a všem, kteří v celém Polsku protestují na ulicích navzdory mansplainingovým komentářům ze strany některých politiků a novinářů, podle nichž by dívky neměly používat sprostá a emoční slova.

Generační střet

Mobilizace kolem protestů zpochybňuje ve veřejném prostoru dlouhodobě přítomné diskursy o rozdělené společnosti, které tvrdí, že existuje takzvané Polsko A (západ) a Polsko B (východ). Na ulicích polských velkých, menších i úplně malých měst a obcí se objevili mladí lidé narozeni po zlomovém roce 1989. Kritika na adresu generace dnešních dvacátníků ze strany pravicových médií a mainstreamových neoliberálních komentátorů, kteří se podílí na tvorbě hlavních veřejných diskursů už téměř třicet let, na sebe nenechala dlouho čekat.

Čím si mladí lidé zasloužili kritiku svého radostného a otevřeného přístupu k protestům? Zdá se, že se jedná o generační konflikt. Mladí Poláci a Polky, narození v devadesátých letech, jsou první generace v polských dějinách, která zpochybňuje tradiční trojici národních hodnot – „bůh, čest a vlast“. Nezažila šokovou doktrínu devadesátých let a brutalitu nového kapitalistického řádu, což byla klíčová zkušenost pro generaci lidí narozených na konci sedmdesátých a během osmdesátých let. Měla také vždy kolem sebe pluralitu světových názorů a životních stylů (cesty do zahraničí, Erasmus, internet a sociální sítě, hudební festivaly, Netflix atd.).

Této generaci, pro kterou je ekologický aktivismus běžnou součástí života stejně jako svoboda v každé životní oblasti, se konzervativní nabídka Práva a spravedlnosti, hluboce zakořeněná v romantické politické tradici, se jeví jako anachronický projekt z učebnice dějepisu 19. století. Proslov šéfa PiS z úterý 27. října připomínal vystoupení generála Wojciecha Jaruzelského ohlašující stanné právo v roce 1981. Kaczyński, otevřeně volající po fyzickém násilí na ulicích a „obraně polské církve“, jen potvrdil to, že dnešní mladí protestující a předseda vládní strany žijí ve dvou zcela rozdílných hodnotových a také jazykových světech.

Něco konečně prasklo

V čem spočívá síla protestů? Možná v tom, že marginalizované a občas i diskriminované skupiny občanek a občanů Polska si vzaly zpět moc ve veřejném prostoru. Po vítězství PiS v roce 2015 vládnoucí strana postupně předávala veřejný prostor a moc nad ním katolické církvi a fundamentalistickým konzervativním organizacím a mediím. Politická opozice se dostala do stavu letargie, ve kterém vegetuje dodnes. Teprve velká občanská vzpoura vedená Martou Lempart a organizací Celostátní stávka žen stvořila komunikační prostor pro všechny, které uměle vytvořený, ale nesmírně funkční konflikt mezi liberální opozicí a Právem a spravedlností odrazoval nejen od politiky, nýbrž také od podílení se na občanském životě v Polsku. Utvrzoval Polky a Poláky v přesvědčení, že politika není inkluzivní sférou vyjednávaní reálných zájmů a problémů všech. Lze to pozorovat na příkladu požadavků protestujících. První verze se soustředila hlavně na samotné rozhodnutí soudu, situaci žen a vliv katolické církve na společenský život. V době psaní tohoto textu poslední verze obsahuje i návrhy od demonstrantů z celého Polska a týká se rovněž respektovaní sexuálních menšin, ochrany klimatu, důstojného života pro seniory a nízkopříjmové skupiny či velkého problému polského trhu práce – smluv bez sociálního zabezpečení. Mimo politický svět se náhle objevil prostor a místo pro vyjednávaní veškerých společenských problémů, které vlády od roku 1989 ignorovaly.

Revoluce mají svoji dynamiku a svůj rytmus, ale také svoji cenu, oběti a počty zklamaných. Když dokončuji tento text, je pozdní noc. Protestující se podle veškerých přenosů na sociálních sítích a občanských médiích vracejí do svých domovů. Občas potkávají ultrapravicové, extremistické jednotky, které byly vládou vyzvány k obraně kostelů a polských národních hodnot. „V lidech konečně něco prasklo,“ řekl mi jeden můj známý, historik z Toruně. Jak velká je to prasklina, uvidíme v následujících dnech a týdnech.

Autorka je socioložka, působí na FHS UK.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies