Sto let od prosincové stávky, která vedla ke vzniku KSČ

Generální stávka vyhlášená na konci roku 1920 levicovým křídlem sociální demokracie znamenala definitivní rozkol uvnitř strany a musela být potlačena armádou.

Evropa byla po první světové válce zachvácena revolučními ideály. Spouštěčem byla nejen katastrofa světové války, ale i vítězná bolševická revoluce v Rusku. Pro socialisty od Maďarska přes Německo až po Itálii byla bolševická revoluce nadějí na změnu světa. V poválečných volbách vyhrávali socialisté po celé Evropě. Itálii dominovali Nittiho socialisté, sociální demokraté zvítězili i v Německu nebo Rakousku. Revoluční síly v Německu, které chtěly navázat na bolševickou revoluci v Rusku, založily Bavorskou republiku rad či rozpoutaly v Berlíně pod vedením Karla Liebknechta a Rosy Luxemburgové povstání spartakovců. V Maďarsku zase bolševické hnutí pod vedením Bély Kuna na několik měsíců ovládlo zemi a vedlo ke vzniku Maďarské republiky rad. Nelze pominout, že tyto procesy se odehrávaly zejména v zemích, které válku prohrály či – jako v případě Itálie – očekávaly od vítězství daleko více. Ani nově vyhlášené Československé republice se však tato poválečná socialistická vlna nevyhnula. Sociální demokraté ovládli parlamentní volby. Zároveň však v rámci strany od konce roku 1919 narůstalo napětí mezi pravicovým a levicovým křídlem.

Rozkol v české sociální demokracii

Souboj mezi sociálně demokratickou pravicí a levicí byl soubojem o to, jakou cestou vykročí strana k dosažení společného cíle – nastolení socialismu. Zatímco socialistická reformní pravice předpokládala, že obrovské poválečné úspěchy socialistů tvoří teprve začátek na generace dlouhého období přechodu k nové společnosti, socialistická revoluční levice byla přesvědčena, že poválečná krize kapitalismu je jedinečnou příležitostí, které je třeba se chopit k naplnění základních socialistických cílů. Uvnitř levicového křídla se množily zejména obavy z toho, že vládní kruhy pouze čekají na to, až se poválečná revoluční vlna přežene, a poté se znovu upevní kapitalistický systém.

Protestující nepožadovali pouze navrácení Lidového domu a konec úřednické vlády, ale i konec drahoty nebo bytové nouze.

Česká sociální demokracie si od svého založení prošla řadou rozbrojů, frakčních bojů a štěpení. První takové probíhalo v osmdesátých letech 19. století, kdy radikální křídlo strany tíhlo k anarchismu a revolučním akcím, zatímco umírněnější část chtěla dosáhnout socialismu parlamentní cestou. V roce 1911 se po předchozích převážně odborářských sporech strana rozdělila na tzv. autonomisty a centralisty. Autonomisté odmítali přílišnou kontrolu z Vídeňské centrály a byli blíže českému národnímu programu. Centralisté, o poznání slabší, s podporou především na Moravě a ve Slezsku, usilovali o zachování celorakouské stranické jednoty a prosazovali přísný internacionalismus. Během první světové války tak Šmeralovo vedení strany stálo na marxistických a prorakouských pozicích, zatímco vnitrostranická opozice (pozdější pravice) se snažila spolupracovat s ostatními českými politickými stranami a hledat nemarxistická socialistická východiska, jako například Modráčkův národně orientovaný program družstevnictví. Po vzniku Československa byl Šmeral z důvodů svých prorakouských názorů odstraněn z vedení strany a postupně se vyprofiloval jako jeden z lídrů revoluční stranické levice. Ta měla v době prosincové stávky v roce 1920 podporu většiny řadových členů, zatímco většina funkcionářů a vedení strany se přikláněla spíše k reformně orientované stranické pravici.

Mezi hlavní rudé bašty tehdy patřilo Kladno. Několikatisícové demonstrace, které probíhaly v Kladně už ke konci války, volně přešly i do prvních let nového státu. Demonstrovalo se zejména proti drahotě, konaly se volby do dělnických rad a vyjadřovaly se sympatie k boji proletariátu v ostatních zemích. Mezi další bašty marxistické levice patřily také Brno, Hodonín, Třebíč a Prostějov. První větší revoluční vlna zachvátila Československo mezi červnem a srpnem roku 1920 v důsledku úspěšné protiofenzívy Rudé armády proti Polsku. V průmyslových městech docházelo k dělnickým stávkám a v dolech, hutích a velkostatcích se konaly volby do dělnických rad. Účastnit se jich mohl každý pracující občan starší osmnácti let. Z voleb vzešla okresní dělnická rada v Kladně, která se stala jakousi ústřední dělnickou radou pro celé Československo.

Vnitrostranické problémy strany vedly v září 1920 k vystoupení sociálně demokratických ministrů z vlády, což bylo učiněno po dohodě s prezidentem Masarykem, který následně ustanovil úřednickou vládu Jana Černého. Pravicová frakce strany si tím udělala prostor pro zúčtování s levicí, která ve straně získávala pomalu navrch. Spor se přesunul i na úroveň stranického Práva lidu, kde byla zvolena závodní rada, která vypracovala směrnice, podle nichž mohl být list využíván levicí i pravicí. Šéfredaktor Josef Stivín proti tomuto kroku protestoval a požadoval, aby byl list využíván pouze pravicí. Pravicové předsednictvo opustilo Lidový dům a rozhodlo se tisknout Právo lidu v tiskárně Edvarda Beauforta. Levicové křídlo se mezitím ujalo správy nad Lidovým domem.

Na konci září 1920 se v Obecním domě v Praze odehrál důležitý stranický sjezd sociální demokracie, jehož se odmítlo zúčastnit pravicové křídlo strany. Byly zde přijaty zásady levicového křídla strany, mezi něž patřilo například vyvlastnění velkostatků, velkých podniků a bank bez náhrady. Sjezd se zavázal usilovat o vládu ve prospěch dělnické třídy a přechod k socialistickému státu a byly schváleny návrhy zakazující jakékoli kompromisy s tzv. měšťáckými stranami. Levicové křídlo žádalo nový akční program i organizační řád a přijetí zásad pro vstup do Třetí internacionály, což v konečném důsledku znamenalo podřízení se bolševické revoluci. Vztahy s Kominternou však ve dvacátých letech zůstaly značně komplikované a Šmeralovo vedení se snažilo udržet si jistou autonomii. Sjezd se prohlásil za úplně novou stranu s vlastními stanovami i vedením. Nová strana byla pojmenována Sociálně demokratická strana dělnické levice a jako její ústřední tisk bylo ustaveno Rudé právo, které vyšlo poprvé 21. září 1920.

Lidový dům v Praze byl stranickou centrálou Československé strany sociálně demokratické.  Sociálně demokratická levice si myslela, že pokud získá ve straně většinu, připadne budova pod její vliv. Ovšem v Československu nebyly politické strany právnickým subjektem, tudíž vlastnické právo na stranickou centrálu nebylo možné tímto způsob uplatnit. Rozhodnout o vlastnictví mohl pouze zápis do listiny vlastníků, a ten musel znít na konkrétní osoby. Těmi byli představitelé stranické pravice a její zástupci podali na policejní ředitelství oznámení pro rušení držby. Po vyvolání incidentu kolem tisku Rudého práva nechali Lidový dům dne 9. prosince 1920 policií vyklidit. Právě tento akt inicioval generální protestní stávku sociálně demokratické levice, která zasáhla takřka všechna města a obce v Československu. Stávka byla v tehdejší době jeden z nejúčinnějších prostředků, jakým mohli dělníci dosáhnout vyslyšení svých požadavků. Generální stávka měla ambici hospodářsky ochromit celou zemi, což mělo vést až k socialistické revoluci.

Na pokraji revoluce

V Praze se na druhý den střetli dělníci s četníky a došlo i ke střelbě do demonstrantů. Smrt dělníka Josefa Kuldy patří k významným hagiografickým okamžikům pozdější komunistické strany. Na Kladně a ve Slaném se konaly tábory lidu a docházelo k vyvlastnění průmyslových závodů a velkostatků. K podobným záborům docházelo i na jiných místech v Česku, na Slovensku i na Zakarpatské Ukrajině. Státní orgány, policie, četnictvo a armáda zahájily rozsáhlou a dobře organizovanou akci, která měla stávku potlačit. Na některých místech docházelo ke střelbě do demonstrujících dělníků jako například v Mostě nebo ve slovenských Vráblích. Četníci hromadné zatýkali stávkující dělníky. Policie mohla konat na základě zákona o mimořádných opatřeních schváleného 14. dubna 1920, který umožňoval učinit mimořádná opatření v případě, „nastanou-li uvnitř státu události ohrožující zvýšenou měrou celistvost státu, jeho republikánskou formu, ústavu nebo veřejný klid a pořádek“. Levicový tisk byl cenzurován a zastaven, veřejná shromáždění zakázána, v krajských centrech strany byly prováděny prohlídky a zabavovány tiskoviny, nad některými územími byl vyhlášen výjimečný stav, nebo dokonce stanné právo. Do tažení proti levici byl zapojen i Sokol, Orel a jiné paramilitární organizace.

Centrem stávky se stalo Kladno, kde pod vedením Antonína Zápotockého vznikl Ústřední revoluční výbor. Dělníci zde zabírali továrny, velkostatky a úřady. Mezi zabranými objekty nechyběl ani zámek v Lánech, který se stal majetkem státu a letním sídlem prezidenta Masaryka až o rok později. Na některých místech však byla situace ještě dramatičtější. Nejvypjatější situace panovala v Oslavanech nedaleko Brna. Tamější elektrárna zásobovala Brno a jeho okolí proudem. Zastavení jejího provozu znamenalo tudíž významné ochromení průmyslového chodu v celé oblasti. Dne 12. prosince se do Oslavan dostala skupina horníků z okolního rosicko-oslavanského uhelného revíru a dělníků z Brna, obsadili elektrárnu a vyřadili ji z provozu. Následně sem byl vyslán vlak s vojskem o síle sto šedesát pět mužů, kteří měli elektrárnu znovu obsadit a zabránit dalšímu šíření stávky. Vojsku se sice podařilo elektrárnu získat, ale hned druhý den ráno se v Oslavanech sešlo několik tisíc dělníků, kteří vojáky odzbrojili a elektrárnu opět převzali. Následně obsadili také úřady, četnickou stanici a zámek. K dělníkům se přidávali další a další stávkující z okolních obcí. Situaci v Oslavanech dostalo pod kontrolu až vojsko o síle tisíc pět set mužů, kteří obklíčili město ze všech stran.

Dramatický byl i průběh stávky v Hodoníně. Tamější organizace sociální demokracie se klonila k marxistickému křídlu. Mezi nejdůležitější témata tamějšího regionu patřila především otázka slibované pozemkové reformy. Dělníci z Hodonína a přilehlých obcí se sešli už 10. prosince k vyjádření nesouhlasu s vyklizením Lidového domu. Ráno 13. prosince po smluveném signálu, jímž bylo vypnutí proudu, odstartovala ráznější akce, při níž dělníci postupně obsadili poštu, banku, četnickou stanici a dokonce i budovu radnice. Železniční trať byla taktéž pod kontrolou dělníků, což značně ztěžovalo postup vojenského oddílu, který do Hodonína směřoval z Mikulova. Vojáci se do města nakonec dostali pěšky a jako první se jim podařilo obsadit vlakové nádraží. Odtud pak postupovali směrem do města v rojnici. Situaci v Hodoníně se jim podařilo dostat znovu pod kontrolu na druhý den v noci.

Za typickou situaci vývoje a průběhu stávky můžeme považovat tu v Třebíči, tradičně levicovém městě na západní Moravě. Místní dělnická rada, založená v září 1920, se o událostech v Praze dověděla 10. prosince ráno a okamžitě vyhlásila stávku, do které se během dne zapojily všechny třebíčské podniky. V podvečer se pak dělníkům podařilo vyřadit z provozu městskou elektrárnu. Do 14. prosince ve městě pokračovala stávka, během které se stávkující snažili udržet svoji přítomnost ve veřejném prostoru tábory lidu, schůzemi či hlídkováním proti stávkokazům. Dělnická rada se mezitím snažila udržovat spojení jak s pražskou, potažmo brněnskou centrálou strany, tak s místními organizacemi strany. Připravovalo se také na převzetí továren závodními výbory a obsazení významných budov jako například pošty, nádraží či elektrárny. Na potlačení stávky bylo do Třebíče povoláno vojsko, které obsadilo strategické pozice dřív, než se to podařilo Dělnické radě. Po zatčení čelních představitelů Dělnické rady vojáci násilím rozehnali schůzi v Dělnickém domě, který posléze obsadili. Celkem bylo zatčeno dvacet nejvýznamnějších organizátorů stávky, z toho osm jich bylo obžalováno z velezrady. Stávka v Třebíči se vyznačovala velkou podporou z řad dělníků, která později vyústila v podporu nově založené KSČ. Od začátku ale stávku provázely problémy v komunikaci a organizaci, které výrazně napomohly k jejímu rychlému potlačení.

Konec stávky a její důsledky

Dne 14. prosince obklíčil oddíl četníků a legionářů Dělnický dům v Kladně, sídlo ústřední revoluční rady a hlavní štáb generální stávky. Zatčeni byli všichni představitelé výboru v čele s Antonínem Zápotockým. Stávka byla definitivně ukončena 20. prosince. Po celé republice bylo zatčeno kolem tří tisíc lidí. Protestující nepožadovali pouze navrácení Lidového domu a konec úřednické vlády, ale i konec drahoty nebo bytové nouze. Hněv dělníků směřoval i vůči neuskutečnění slibovaných kroků v rámci národní revoluce po slavnostním vzniku republiky, tedy vyvlastnění a socializaci průmyslových podniků a zemědělských velkostatků. Spontánní a špatně organizovaná stávka neměla žádnou šanci uspět. Její význam se však projevil o několik měsíců později. Prosincová stávka vygradovala spor uvnitř sociální demokracie, který v konečném důsledku vedl k založení Komunistické strany Československa v květnu 1921.

Kromě založení KSČ znamenalo potlačení stávky také určitou stabilizaci vznikající Československé republiky a ukončení počáteční, revoluční fáze její existence. Stávka také na dlouhou dobu předurčila rozložení sil na československé levici, přičemž regiony, kde byla stávka nejsilnější, se většinou staly baštami komunistické strany. Jakkoliv byla pozice radikální levice v tomto období silná, většina obyvatel Československa nechtěla dva roky po národní revoluci a po období nestability začít další, tentokrát sociální revoluci. Pocit nedokončenosti národní revoluce z roku 1918 však u značné části československé společnosti přetrval, stejně jako nespokojenost s charakterem a systémem první republiky. Tato nedokončenost pak hrála výraznou roli v legitimizaci společenských změn po roce 1945, potažmo 1948. Po roce 1948 získala prosincová stávka významné místo v politice paměti KSČ. Duchcovská, mostecká či frývaldovská stávka pomohla k vytvoření narativu vykreslujícího první republiku prizmatem střelby do demonstrujících dělníků. Stávka se také stala námětem či pozadím významných děl literárního a filmového kánonu komunistického Československa, jako byly Anna Proletářka či Rudá záře nad Kladnem.

Ondřej Bělíček je redaktor Alarmu.
Boleslav Šmejkal je historik.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies