Snažili se Balážovi dost? Snaha je k ničemu, když systém nefunguje

Důraz na individuální odpovědnost jedinců často znamená, že jako společnost přehlížíme systémové problémy tak dlouho, až nás přerostou.

Pořád si jen na něco stěžujete, místo toho, abyste vzali život do vlastních rukou a trochu se snažili, slýcháme my levičáci v diskuzích, když se snažíme vysvětlovat, proč by se některé věci měly systémově změnit. Člověk, který si stěžuje a ukazuje na systémová selhání, sociální nespravedlnost a vykořisťování, může opravdu působit jako nepříjemný, negativní a ukňouraný. Oproti tomu ten, kdo nehudrá a jen se denně snaží, pracuje na sobě a z neúspěchů si bere ponaučení, může vyzařovat pozitivní energii a být všem sympatický.

V debatách tak často zdánlivě vyhrávají ti, kdo akcentují osobní odpovědnost každého jedince, zatímco my levičáci zhusta působíme jako sněm plaček. Pořád se nám něco nelíbí, neustále bychom něco měnili, všechno nám připadá nespravedlivé a nikdy nejsme spokojeni. Otázka, zda se na svět dívat spíše optikou jednotlivců a toho, jestli se dost snaží, anebo pojímat problémy systémově, je ale špatně položená. Záleží totiž, co právě děláme. Jestli vedeme debatu o tom, jak by měla být uspořádaná společnost, nebo jestli se účastníme debatního kroužku, který udílí hraběcí rady.

Snažili se Balážovi dost?

Tento týden se v médiích objevily kromě řady jiných dvě zajímavé zprávy. První se týkala kauzy Kovářské ulice ve Varnsdorfu, o níž jsme na Alarmu publikovali reportáž, druhou přinesl Seznam a týkala rychle se zdražujích věcí, bez nichž se domácnosti neobejdou. K té druhé se vrátíme, pojďme se nejprve podívat do Kovářské ulice, kde až do středy žila rodina Balážových. Historie Kovářské ulice je dlouhá, Balážovi v ní žili několik let. Část bytů v domě ale loni koupil nový majitel, který tam žádné nájemníky nechce. Město rodině původně sice přislíbilo pomoc, svůj slib však starosta nesplnil. I když mají Balážovi našetřeno na kauci, nemohou si žádné bydlení kvůli systémové diskriminaci na trhu s bydlením najít. Proto se nyní dostali do situace, kdy mají tři možnosti. První je nastěhovat se ke známé do drážního domku do jedné místnosti a domek sdílet s dalšími čtyřmi rodinami. Druhá varianta je přestěhovat se do předražené městské ubytovny, kde by sice mohli bydlet, ale už by vzhledem k relativně nízkým příjmům neměli peníze na jídlo a další nutné potřeby pro život. O tom, že by zde nebyl prostor například pro přípravu do školy, ani nemluvě. Poslední možnost je jít na ulici a děti dát do ústavu.

Mohli Češi nějak ovlivnit to, že mají nízké mzdy a že musejí vynakládat tak velkou část svých příjmů na to, aby přežili? Ano, ale těžko to mohli ovlivnit lidé se základním vzděláním, kteří navíc neutvářeli veřejnou politiku.

„To mám asi za odměnu, že jsem pracovala, včas platila nájem, nebyla na dávkách a slušně vychovala své děti,“ všimla si té donebevolající nespravedlnosti paní Balážová, která zvolila variantu první. Jak se budou její děti připravovat do školy nebo jak bude fungovat distanční vzdělávání v takových podmínkách, asi není příliš těžké si domyslet. Je dost dobře možné, že po čase už v přeplněném domku nevydrží a skončí na ubytovně. Děti se v takovém prostředí snadno chytnou špatné party a plány paní Balážové, že dokončí školy, aby na tom byly lépe než ona, mohou velmi rychle ztroskotat. Rodina se dostala do problémů přesto, že se všichni snažili. Teď pro ně není cesta ven. Narazili na meze systému, kterými jsou kromě etnické diskriminace i dlouhá desetiletí neřešené bydlení, nízké mzdy a drahé náklady na život.

Nepřišli jste k nemovitosti za hubičku? Vaše chyba

Liberální pohled na svět problém etnické diskriminace uznává, což je jedině dobře, neboť je to problém reálný a ničí životy mnoha lidí. Příběh rodiny Balážových ale ukazuje i na další problémy, které se mohou týkat širších skupin lidí: všech nízkopříjmových skupin obyvatel, rodin s více dětmi, lidí, kteří ztratili domov, lidí, kteří mají domácí zvířata, lidí, kteří mají nějaký handicap a mnoha dalších.

Představa, že se diskriminace na trhu s bydlením týká pouze Romů, je naivní. Ve chvíli, kdy je nájemních bytů nedostatek a je problém sehnat cenově dostupné bydlení, vybíravost majitelů nemovitostí přirozeně narůstá. Primárně samozřejmě sledují majitelé to, aby jim nájemníci řádně platili nájem, ale často mají řadu dalších požadavků, které s placením nájmu nesouvisí. A nemusí se ani jednat o předsudky samotného majitele. Mnozí se obávají, že nastěhováním „nevhodného“ nájemníka přijdou o jiné své nájemce. Velkým problém pro nízkopříjmové domácnosti bývá také kauce a nutnost zaplatit dva nebo tři nájmy předem. Nehledě na to, že smlouvy bývají krátkodobé a stěhování a investice do nových bytů stojí peníze.

Díváme-li se na problém optikou jednotlivých rodin, které mají problém sehnat a udržet si bydlení, můžeme samozřejmě vymýšlet nekonečně dobrých rad, co by měli udělat. V situaci, kdy se s problémem potýká tak velká část populace, je namístě klást si otázku, kde je chyba v systému. To není dětinský pláč nad nespravedlností světa, nýbrž racionální přístup, který nás může zachránit od sociálních nepokojů nebo nástupu režimu, který se nakonec nebude líbit skoro nikomu.

Jsou navyšující se nezbytné náklady Čechů jejich chyba?

Podobně se to má s nízkými příjmy, které naštěstí během posledních let vzrostly, ovšem nikoliv dostatečně. Z dat Eurostatu z konce minulého roku vyplývá, že výdaje domácností na potraviny rostly v sedmi členských státech EU. Největší nárůst zaznamenalo Česko. Češi jsou podle Eurostatu po Slovensku a Rumunsku třetí v EU v takzvaných nutných výdajích. Česká domácnost tak vydá průměrně 41,9 procenta na jídlo a bydlení. „Průměrně“ v tomto případě znamená, že většina chudších domácností vydá na tyto nezbytnosti ještě mnohem vyšší část svých příjmů.

Otázka, zda je to problém systémový, anebo problém příslušných rodin, že nemají vyšší příjmy, má z hlediska fungování společnosti celkem jasnou odpověď. Již zmínění manželé Balážovi například pracují řadu let pro technické služby města, což není příliš dobře placená práce. Přidružená otázka tedy zní, jestli chceme žít ve společnosti, kde se nikdo nebude starat o veřejná prostranství, úklid v domech nebo nekonečně dlouhou řadu dalších věcí, bez kterých by se naše společnost brzy zhroutila – jako je třeba výroba a distribuce potravin, které nakonec konzumují i majetní lidé, protože jinak by zemřeli hlady. Anebo jestli budeme něco dělat pro to, aby i lidé, kteří odvádějí užitečnou a pro společnost nezbytnou práci, mohli důstojně žít.

Mohli Češi nějak ovlivnit to, že jejich mzdy jsou oproti západním zemím nízké a že musejí vynakládat tak velkou část svých příjmů na to, aby přežili? Jistě mohli, ale těžko to mohli ovlivnit lidé se základním vzděláním, kteří navíc neutvářeli veřejnou politiku ani to, jak společenské problémy vnímáme. Zpráva na Seznamu Blahobyt po česku: Příliš rychle zdražují věci, bez nichž se neobejdeme se po příčinách současného stavu ptá – a dochází k tomu, že „na otázku, proč se úroveň tuzemského blahobytu nepřiblížila západu ani během prosperity po roce 2014, však zatím neexistuje (…) přesvědčivá odpověď.“ O něco dále se nicméně jakoby náhodou dovídáme, že „neobvykle velkou část výnosů tuzemské ekonomiky inkasují zahraniční koncerny za své minulé investice.“

Kdo může za exekuce

Sympatický pokus Petra Holuba aspoň naznačit, když už ne analyzovat, že když má někdo hodně moc, někomu jinému to pak třeba chybí, může být jednou z vlaštovek myšlení v souvislostech. Podobně jako s drahými potravinami či nedostupným bydlením je to i s českými exekucemi. Mýtus, že si lidé za pád do dluhové pasti mohou sami, rozbíjíme jen velmi pomalu a těžce. Skutečnost, že za pád na dno a odchod do šedé ekonomiky mohly na jedné straně zločinné zákony a na straně druhé zločinně nízké mzdy, se samozřejmě nijak nevylučuje s tím, že lidé, kteří do nich spadli, udělali v životě nějakou chybu. Jenže problém není v tom, že lidé dělají chyby, to je normální. Problém spočívá v tom, že někdo za ně zaplatí doživotní chudobou, zatímco jiní je mohou snadno napravit.

Nechuť lidí, kteří se exekucemi dlouhodobě zabývají, k pojmům, jako je finanční gramotnost, neznamená, že pohrdají vzděláváním ve finanční oblasti nebo vzděláním jako takovým. Vadí jim představa, že budeme žít v právní džungli a všichni, kdo nemají na právníka, nakonec zákonitě skončí v dluhové pasti. Je-li totiž systém nastavený tak, že dovoluje věřitelům a jejich advokátům podvádět a natahovat klienty, je lhostejné, jak moc se budeme finančně vzdělávat. Spor o samospásnost finanční gramotnosti je krystalickým příkladem sporu o nastavení systému.

Jakkoli tedy není na místě tvrdit, že by lidé v dluzích nedělali chyby, nelze pominout, že se tu různí aktéři obohatili na úkor jiných lidí, kteří od té doby živoří a pracují většinou načerno. Tratíme na tom všichni. A stejně tak doplatíme všichni na to, když budeme přehlížet varovné signály, například v podobě dat Eurostatu.

Na hrdiny nám nesahejte

Příběh o systému někdy opravdu opomíjí fascinující příběhy hrdinů, kteří se narodili v nuzných podmínkách, ať už v romské osadě na Slovensku nebo jinde. Jejich rodiče byli negramotní, a oni přesto vystudovali vysokou školu. Nebo lidí, kteří měli nějaký závažný handicap, a přesto něčeho dosáhli. Rádi čteme o všech těch, kdo tváří tvář obtížným podmínkám překonali sami sebe a dokázali nemožné. Ano, tito lidé jsou bezesporu hrdinové, které je třeba připomínat. Třeba už jen proto, aby jejich příběhy dodávaly naději dětem v podobně špatných podmínkách nebo s podobnými problémy. Jenže i když se někdo, kdo přijde v horách o nohy, dokáže doplazit desítky kilometrů a zachránit si tak život, většina lidí něco takového prostě nedokáže.

Při sporu o individuální odpovědnost je třeba myslet na všechny ty, kterým by v podobné situaci zachránilo život něco jiného než dechberoucí hrdinství. Zapomeňme na falešnou dichotomii nastavení systému versus osobní odpovědnost jedince. Motivace je jistě důležitá a je dobré přemýšlet i nad tím, jestli ji některými opatřeními nezabíjíme. Ovšem motivovat jedince můžeme jedině, když jim systém nebude opakovaně srážet vaz.

Autorka je redaktorka Alarmu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies