Trump se radikalizací sportovců porazil sám

Konzervativní politika čelí v USA mocnému nepříteli v podobě aktivistických sportovců, kteří mění zavedené pořádky.

Donald Trump v roli amerického prezidenta vždy vehementně brojil proti politice ve sportu. Přesto se při nedávném útoku na Kongres objevil mezi jeho nejagilnějšími příznivci dvojnásobný olympijský vítěz Klete Keller. Plavec, který dvakrát získal zlato na olympiádách s americkou štafetou, vtrhl do budovy Kapitolu v bundě amerického olympijského týmu. O to snadněji byl později na základě fotografií z místa incidentu identifikován a soud mu už stihl zakázat dočasný vstup do Washingtonu až do inaugurace nového prezidenta Joea Bidena.

Společenská a rasová nerovnost se v USA podílejí na tom, že Afroameričané mohou stoupat na společenském žebříčku hlavně díky sportu, a nikoli zásluhou vzdělávacího systému.

Keller je svou podporou bývalého prezidenta mezi americkými sportovci každopádně spíše výjimkou. Trump sice sportovce politicky aktivizuje, ale většinou především proti sobě. Znovu to ukázaly reakce na násilnosti v Kapitolu. Basketbalisté NBA dali svůj názor najevo ještě téhož dne, když hráči i realizační týmy při večerních zápasech demonstrativně poklekli při hraní americké hymny a v médiích ostře odsoudili útok jako trapný a ostudný. Protestní atmosféra se dokonce přenesla i do samotného zápasu mezi Milwaukee a Detroitem. Dvojnásobný nejlepší hráč soutěže Janis Adetokunbo po rozehrávce míč podržel, zatímco všichni ostatní na palubovce přestali hrát a poklekli na dobu sedmi vteřin. Odkazovali tím na sedm výstřelů, kterými američtí policisté připravili o život Jacoba Blakea. V den zápasu již hráči věděli o rozhodnutí prokurátora ve státu Wisconsin střílejícího policistu neobvinit.

I když u basketbalové NBA se odpor proti Trumpově politice stal již běžným koloritem, v americkém fotbale alespoň mezi trenéry a klubovými vlastníky měl Donald Trump stále řadu podporovatelů. Mezi ně patřil i trenér New England Patriots a vítěz rekordních šesti Super Bowlů Bill Belichick, který Trumpa i Republikánskou stranu podporoval dlouhodobě. S tím je ale konec. Kvůli řádění v Kapitolu odmítl od prezidenta přijmout nejvyšší civilní vyznamenání v USA s tím, že jako americký občan si více cení hodnoty demokracie a svobody než Prezidentské medaile svobody. V podobném duchu se k Trumpovi otočila zády i organizace zastřešující jeho jednoznačně nejoblíbenější sport. Americká golfová asociace totiž odebrala pořádání turnaje PGA Championship 2022 klubu v Bedminsteru v New Jersey, který bývalému prezidentovi. Stejně tak nebudou pořádány žádné mezinárodní turnaje na Trumpem vlastněném skotském golfovém hřišti v Turnberry.

Branky, body, odbory

Odpor ze strany sportovců zasadil Trumpovi a republikánům výraznou a citelnou ránu také v Georgii. Hráčky ženského basketbalového klubu Atlanta Dream podpořily demokratického kandidáta do Senátu, Afroameričana Raphaela Warnocka, a při každé možné příležitosti včetně tréninku nosily trička s nápisem „Vote Warnock“. I když se jednalo o bezprecedentní podporu politického kandidáta hráči nějakého klubu, samo o sobě by na tom nebylo nic tak šokujícího, kdyby spoluvlastníkem atlantského klubu nebyla Warnockova republikánská protikandidátka Kelly Loeffler. Protestní kampaň hráček vyvolaly především její výroky proti hnutí Black Lives Matter. Nakonec neúspěšná kandidátka na senátorku přitom zarputile odmítala i výzvy k setkání a dávala ostentativně najevo, že neuznává právo hráček na politické vyjádření.

Že může mít politický aktivismus pro některé sportovce zásadní roli, ukázala rozehrávačka Atlanty Dream Renee Montgomery, která se na čas dokonce vzdala hraní basketbalu, aby se mohla naplno věnovat politické kampani. Vítězství prvního černošského kandidáta ve volbách do Senátu v tomto jižanského státě označila za pouhý začátek. Aktivistka a sportovkyně Montgomery tak staví na hlavu zažitý předpoklad, že pokud si sport podává ruce s politikou, je to obvykle za účelem zaštítění politických zájmů někoho jiného. Jsme v tomto případě možná svědky situace, kdy sportovci vzdorují zažitým pořádkům, aby na hřišti vydobytou slávu pronajímali zájmům někoho jiného, koho si nevybrali.

Být v opozici vůči klubovému majiteli profesionálním sportovcům a sportovkyním ve Spojených státech umožňují mimo jiné silné hráčské odbory, které zastupují všechny v dané soutěži. I když je americký profesionální sport v první řadě soukromý byznys podnikatelských konsorcií, vztahy mezi zaměstnanci a majiteli jsou v jednotlivých soutěžích upraveny kolektivními smlouvami, vyjednanými mezi hráčskými odbory a vlastníky. Význam odborové organizovanosti amerických profesionálů si nejlépe uvědomíme při pohledu do Evropy, kde nic podobného nefunguje a hráči jsou pouhým luxusním zbožím. Když se loni v létě snažil fotbalista Lionel Messi o odchod z Barcelony, ocitl se v poměrně bezvýchodné situaci. Ani status zcela výjimečného hráče mu neposkytl dostatečnou sílu, aby mohl klub beztrestně opustit. Naproti tomu v amerických sportovních ligách si ani zdaleka ne tak výjimeční hráči mohou užívat kolektivně prosazených výdobytků. Není náhoda, že všechny dosavadní stávky kanadsko-americké NHL byly vyvolány nikoli ze strany hráčských odborů NHLPA, ale majiteli hokejových klubů, požadujícími větší podíl na zisku.

Kulturní exploatace

Ne vždy se ale američtí hráči a jejich odbory staví proti zavedenému statu quo a symbolickému rasismu. Baseballisté týmu Atlanta Braves odmítli změnit klubový název, který se odkazuje k původním Američanům. Stejný postoj dali veřejně najevo i hráči z aktuálně mistrovského týmu NFL Kansas City Chiefs („náčelníci“) či hokejového mužstva Chicago Blackhawks („černí jestřábové“). Všechny tyto kluby spojují jejich „indiánské“ názvy, což dlouhodobě kritizují zástupci původních severoamerických obyvatel. Vyvracejí oblíbený argument majitelů inkriminovaných týmů, že jedná o poctu indiánské statečnosti (v případě Braves) či legendární postavám, například Černému Jestřábovi, náčelníku kmene Sauk. Ostatně stačí pohled na fanouškovské propriety, jako jsou nafukovací tomahawky nebo indiánské čelenky, či otřesného maskota Chiefa Wahoo a je jasné, že se jedná především o formu zvráceného neokolonialismu.

Odpůrci jakýchkoli změn se hájí buď konzervativním odkazováním na tradici daného klubu, jako by tradice kultury původních obyvatel nesahala do mnohem hlubší minulosti. Stejně tak se míjí s realitou i snaha celou záležitost bagatelizovat jako nevinnou zábavu. Americká psychiatrická asociace zjistila, že „indiánští“ maskoti mají na děti původních obyvatel traumatizující účinek. Snaha napravit rasismus a kulturní exploataci se v poslední době nálepkuje jako „cancel culture“ v tomto případě ve smyslu nemístné politizace běžného a zcela neutrálního života. Případy Washingtonu Redskins a kanadského Edmontonu Eskimos ale ukazují, že sportovat se dá i po opuštění hanlivého jména nebo klubového znaku. Svého loga, rudokožce se zubatým úsměvem, se vzdal i klub Cleveland Indians, jména zatím nikoli.

Éra po Trumpovi

Stále přítomné pozůstatky kolonialismu ve sportu spojuje s Trumpovou a republikánskou politikou snaha konzervovat status quo, založený na neviditelném útlaku. Není náhoda, že nejvýrazněji politický aktivismus přichází z basketbalové ligy, kde hraje nejvíc Afroameričanů. Společenská a rasová nerovnost se v USA podílejí na tom, že Afroameričané mohou stoupat na společenském žebříčku hlavně díky sportu, a nikoli zásluhou vzdělávacího systému. Je přitom jasné, že na úspěch v podobě profesionální smlouvy může dosáhnout jen velmi malé procento lidí z černé Ameriky. Navíc nebýt příznivých podmínek, jež pro hráče vyjednaly odbory, kdo ví, jaké by dnes černí sportovci měli možnosti. V každém případě Trumpův konec uzavírá jednu kapitolu v dějinách amerického sportu a otevírá prostor pro významné změny, a to nejen ve sportovním odvětví.

Autor je sociolog.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies