Jedna z prvních věcí, které se o Joeu Bidenovi většinou dozvíte, je drsný příběh jeho zvolení do Senátu. V den voleb bylo Bidenovi teprve 29 let. Byl jedním z nejmladších senátorů, kteří byli kdy ve Spojených státech zvoleni. Americkým senátorům musí být třicet v den složení přísahy a Biden završil třicítku až mezi volbami a přísahou. Ještě než ji stihl složit, přišla tragédie. 18. prosince 1972 měla jeho manželka Neilia dopravní nehodu. Auto, ve kterém jela, i s třemi dětmi se střetlo s nákladním vozem. Neilia ani roční dcera Naomi nepřežily převoz do nemocnice. Synové Hunter a Beau přežili s vážnými zraněními. Joe Biden složil senátorskou přísahu v nemocnici po jejich boku.
Biden pak nějakou dobu vychovával své dva syny sám. Každý den dojížděl devadesát minut do Washingtonu a pak zase zpátky do státu Delaware. Po dvou letech v Senátu potkal svou budoucí druhou ženu Jill, s níž se po dalších dvou letech oženil. Joe Biden tvrdí, že právě setkání s Jill mu vrátilo chuť do života. Vyrovnávání se se ztrátou první ženy a dcery je ale dodnes něčím, co Biden akcentuje ve svých proslovech. Jedná se o něco, co lidé, s nimiž se setká, zdůrazňují jako jeho velkou osobní kvalitu – Joe ve vás vyvolá pocit, že rozumí vašemu utrpení.
Jakmile se začalo střílet, našel v sobě Biden jednoznačného bojovného ducha. „Souhlasím s tím, že jsme měli jít do války s Irákem,“ řekl v rozhovoru pro CNN v červnu 2003.
Tragédie do jeho života opět zasáhla v půlce roku 2015, když na rakovinu umíral starší syn, Beau. „Beauovi vypadávala slova a pravá část jeho obličeje byla částečně paralyzovaná. Měl ale misi: snažil se donutit svého otce, aby mu slíbil, že bude kandidovat na prezidenta. Bílý dům se podle něj neměl vrátit do rukou Clintonů a zemi by více prospěly Bidenovy hodnoty,“ psala v té době Maureen Dowd, sloupkařka deníku The New York Times. V roce 2016 se ale Joe Biden nakonec rozhodl nekandidovat. Tak moc byl prý zdrcen smrtí svého syna. Když v roce 2017 opouštěl spolu s Barackem Obamou Bílý dům, měl prý za sebou 8 200 cest vlakem mezi D.C. a Delawarem. Dva roky nato se Biden rozhodl poslechnout syna, vyhrál primárky a následně i prezidentské volby. V tomto textu se důkladně ohlédneme za jeho dlouhou kariérou.
Liberální občanské svobody?
„Nejsem až takový liberál,“ prozradil v roce 1972 Biden delawarskému deníku Wilmington News Journal a celá jeho kariéra dává tomuto výroku za pravdu. V první demokratické debatě z roku 2019 Bidena ostře zkritizovala Kamala Harris a připomněla jedno z prvních témat, na němž se Biden proslavil – takzvaný busing. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se jednalo o hojně diskutovanou praxi, která měla zařídit desegregaci amerického školství. Tu sice v půlce padesátých let de facto nakázal americký Nejvyšší soud, reálně se ale do konce šedesátých let problém takřka nepohnul z místa. Série dalších rozhodnutí pak umožnila úřadům problém řešit dovážením dětí do různých škol, čímž se mělo zjednodušeně řečeno zamezit segregaci školství, kterou měly na svědomí segregace bydlení a spádovost docházky do škol.
Nejostřejší kritiku si busing pochopitelně vysloužil od jižanských segregacionistů, kterých v té době bylo v Kongresu ještě celá řada, a to i mezi demokraty. Právě u tří takových, dvojice demokratických senátorů z Mississippi Johna Stennise a Jima Eastlanda a jihokarolínského zastupitele Stroma Thurmonda, jenž v té době už k přeběhl k republikánům, hledal tehdy Joe Biden podporu pro boj proti busingu. V průběhu sedmdesátých let navrhl několik zákonů, které si kladly za cíl busing omezit. Jeden takový v roce 1978 navrhoval se svým republikánským delawarským kolegou Billem Rothem. Tento konkrétní zákon ironií osudu neprošel také kvůli tomu, že proti němu hlasoval západovirginský senátor Robert Byrd, který přitom byl ve čtyřicátých letech hrdým členem Ku-klux-klanu. Sluší se ale říct, že Byrd později své členství v klanu označil za největší životní chybu. „Díky mně začalo být pro dlouholeté liberály možná ne vyloženě úctyhodné, ale alespoň snesitelné zpochybňovat toto téma, které já jsem v liberální komunitě otevřel přímo ze Senátu,“ říkal Biden hrdě deníku Washington Post v roce 1975. Mezi dlouholetými liberály to možná bylo snesitelné, ale jeho návrhy byly zřejmě příliš i pro bývalé členy klanu.
„Hodně z nás mnohdy vymýšlí, pro jakou konzervativní agendu můžeme hlasovat, abychom neměli příliš liberální hodnocení. Co se týče občanských práv a svobod, jsem liberální, ale to je všechno. U dalších témat jsem vlastně docela konzervativní,“ řekl v roce 1974 Biden časopisu Washingtonian. Přitom jak vidno, ani s občanskými právy a svobodami to nebylo zas tak slavné. A to jsme teprve na začátku.
Hydeův dodatek
Bidenova kampaň a jeho podporovatelé často tvrdí, že Biden byl de facto pouze šedou myší zastávající pozice, které byly v jeho straně v té době běžné. Jak ukazují už jeho výroky v otázce busingu, nikdy to nebyla tak úplně pravda. V celé řadě témat nebyl někým, kdo poslušně následoval tehdejší postupné úkroky demokratů vpravo, často byl naopak tím, kdo prošlapával cestu.
Podobné to bylo i v otázce potratů. Slavné rozhodnutí Nejvyššího soudu v případě Roe vs. Wade kritizoval s tím, že soud podle něj zachází příliš daleko. O tři roky později se stal jedním z podporovatelů takzvaného Hydeova dodatku, který zakazuje federální financování pro instituce, které poskytují potraty v jiných případech než v důsledku znásilnění, incestu nebo ohrožení života matky. V roce 1981 sám navrhl zákon, který má podobný efekt na mezinárodní úrovni. Zakazoval, aby finanční pomoc šla do rukou výzkumných organizací, které provádí biomedicínský výzkum související s potraty.
Bidenova podpora Hydeově dodatku se stala tématem primárek v roce 2019. V červnu toho roku byl totiž jediným prezidentským kandidátem, který stále dodatek podporoval. Náhle ale otočil. Když se ho na tuto změnu názoru v jedné debatě ptala opět Kamala Harris, Biden odvětil, že bez federálních peněz, které by mohly jít i na potraty, by nemohl fungovat jeho plán na reformu zdravotnictví.
Reaganštější než Reagan
Americká reforma trestního práva z roku 1994 byla velkým tématem už ve volbách v roce 2016 a loni tomu nebylo jinak. A to z jednoho prostého důvodu: reformu podporovali jak Hillary Clinton, tak Joe Biden. „Doufám, že to slyšela moje máma,“ zářil Biden poté, co ho jeho kolega, senátor George Mitchell z Maine, pochválil za to, kolik práce odvedl, aby tento zákon prošel, a označil Bidena za „bezkonkurenčně nejefektivnějšího zákonodárce v Senátu“. Právě tento Crime Bill je dnes považován za jednu ze zásadních příčin masivní vězeňské populace Spojených států. Jestli byla za podporu tohoto zákona kritizována Hillary Clinton, Joe Biden by se měl stydět dvojnásob, protože pro něj byl zákon z roku 1994 završení více než deseti let práce.
Ani v oblasti trestního práva Joe Biden v žádném případě nepatřil mezi šedé myši. „Když lidé slyší slova drogy a zločin, chci, aby se jim vybavil Joe Biden,“ prohlásil v roce 1988, když se chystal kandidovat na prezidenta. V té době už byl předsedou soudního výboru a měl za sebou více než deset let spolupráce se svým předsednickým předchůdcem, kterým byl už zmíněný segregacionista Strom Thurmond. Společně v průběhu celých osmdesátých let spolupracovali na zpřísňování trestního práva. V té době se Biden v Senátu chlubil, že se s Thurmondem v otázce trestního práva shodnou v 95 procentech věcí.
Klasickým příkladem je masivní kriminalizace cracku v porovnání s uvolněnějším přístupem k běžnému kokainu. Tento přístup má dodnes drastické dopady zejména na Afroameričany. V průběhu osmdesátých let byl v těchto otázkách Biden tak radikální, že opakovaně napadal Ronalda Reagana zprava. „Tato administrativa byla vždycky silná v rétorice o boji proti zločinu, ale slabá ve svých činech,“ kritizoval Reagana v roce 1983. Poté, co v roce 1989 vystřídal Reagana George Bush, oznámil v televizním projevu novou strategii v boji s drogovým zločinem. Joe Biden se stal tváří demokratické protireakce, když přišel s vlastním proslovem, vysílaným bezprostředně poté. Bushův plán označil za nedostatečný. Když později Bush navrhl další zpřísnění, Biden podal návrh, který byl téměř totožný, ale šel ještě dál. Například navrhoval trest smrti za 51 zločinů – to znamená, že Bushův seznam hrdelních zločinů rozšířil o pět položek. „Je tu všechno kromě věšení lidí za přecházení ulice mimo přechod,“ tvrdil Biden tehdy v Senátu.
Joe Biden se v posledních letech za podporu reformy z roku 1994, ve kterou všechno toto téměř dvacetileté snažení vyústilo, občas omlouval. Ale ani v tomto bodě podle všeho nemá jasno. V průběhu primárek před loňskými volbami v jednu chvíli kritizoval Hillary Clinton za to, že se za svou podporu tomuto zákonu z roku 1994 kála. Boj za tento zákon je dodnes jednou z největších skvrn na Bidenově senátní kariéře. Bez dotyčné reformy by Spojené státy nebyly domovem téměř každého čtvrtého vězně na planetě, ale nejen to. „V rámci války proti drogám byl Biden hlavní tváří Demokratické strany. Využil svých zákonodárských schopností, aby vytvořil nadstranický konsenzus pro tvrdou protidrogovou legislativu, a napsal a podporoval několik zákonů, o nichž se dnes experti na veřejné zdraví domnívají, že výrazně zhoršily opiátovou krizi,“ píše Zachary Siegel na serveru Politico. Upozorňuje, že od druhé půlky devadesátých let opiátová krize zahubila už přes 700 tisíc Američanů.
V neposlední řadě ale Bidenova minulost v této otázce ukazuje, co v jeho životě reálně znamenala spolupráce s republikány. To je přitom téma, které Biden při aktuálním nástupu do úřadu velmi zdůrazňuje. Je ale „jednota“ s lidmi, jako byl Strom Thurmond, něco, o co je na místě usilovat? Biden si to zcela jistě až do Thurmondovy smrti v roce 2003 myslel. Byl jedním z mála demokratů, kteří se rozhodli zúčastnit jeho pohřbu. Biden na něm pronesl projev, v němž vysvětloval, že tento segregacionista vlastně nebyl tak špatný. Ze všech proslovů prý právě ten Bidenův zarezonoval s publikem nejvíce.
Další sféra, ve které Biden rozhodně v rámci Demokratické strany nepatřil k šedým myším, byla politika rozpočtového schodku. „Jak jsem tu za poslední léta naslouchal, stal jsem se postupně větším a větším vyznavačem vyrovnaných rozpočtů,“ říkal Biden v Senátu v roce 1981 v proslovu, který trochu zamlžuje fakta – už předtím totiž byl jako člen rozpočtového výboru v tomto ohledu poměrně konzervativní. V průběhu osmdesátých let pak sám navrhl zákon, který by zamrazil federální rozpočet v jeho tehdejší výši. Později dokonce hlasoval pro ústavní dodatek, který by nařizoval vyrovnaný rozpočet.
Here's a quick video of Joe Biden calling for cuts to Social Security over the years. pic.twitter.com/D8XCW04qp3
— Walker Bragman (@WalkerBragman) June 21, 2019
V rámci těchto snah o seškrtání rozpočtu se mnohokrát odhodlal ke krokům, které ho v loňských primárkách pronásledovaly. Několikrát totiž volal po zmrazení i seškrtání amerického systému sociálního zabezpečení. Ten je přitom jedním z mála základních stavebních kamenů rooseveltovského Nového údělu, na nějž se doteď nepodařilo nikomu sáhnout. Nezvládl to ani Reagan, ani Clinton (který prý chtěl, ale překazil mu to impeachment), ani jeden z Bushů, ani Obama, který tomu byl v období rozpočtových hádek s republikány podle všeho otevřený. Jako jeden z mála republikánů vycítil Donald Trump oblibu těchto programů a raději před volbami roku 2016 sliboval, že neseškrtá Social Security, ani Medicare. Joe Biden loni sliboval totéž, jenomže lhal, když tvrdil, že celý život bojoval za záchranu a rozšíření social security. Několik měsíců poté Senát hlasoval o dalším pokusu o ústavní dodatek nařizující vyrovnaný rozpočet. Biden se nejprve pokoušel prosadit změnu, která by systém sociálního zabezpečení z dodatku vyňala. Tento návrh neprošel, ale Biden pro dodatek stejně hlasoval.
Fund the police
Během loňského léta se Donald Trump pokoušel tvrdit, že vítězství Joea Bidena a Kamaly Harris bude znamenat vítězství Black Lives Matter a aktivistů volajících po seškrtání výdajů na policii. Je to poněkud absurdní představa jak s ohledem na kariéru Kamaly Harris, kterou jsem popisoval v nedávném díle podcastu Redneck. Taky už jsem zmiňoval, jak se obzvláště v průběhu osmdesátých let z Bidena v Senátu stal snad nejvýraznější bojovník za zpřísnění trestního práva.
Ještě přímočařeji s aktuálním děním ale souvisí jedna další historka z Bidenova senátního působení. V roce 1991 propukly drsné rasové nepokoje v Los Angeles poté, co se na veřejnost dostalo video brutálního policejního napadení Afroameričana Rodneyho Kinga. Nedlouho poté Biden v Senátu navrhl zákon, který by značně znesnadnil možnosti vyšetřování policejních přečinů. V úvodním proslovu, jímž Biden zákon představoval, sice tvrdil, že právě na případy, kdy se nejedná o interní vyšetřování, ale už o vyloženě trestněprávní kauzu – jako v případě Kinga –, by se zákon nevztahoval. Právní experti ale jeho tvrzení rozporovali s tím, že zákon je napsán tak mlhavě a smazává rozdíly mezi trestním vyšetřováním a policejním disciplinárním řízením, že by opravdu zkomplikoval i trestní řízení. Proti byl dokonce i Bidenův parťák Thurmond. Zákon naštěstí neprošel.
Ale zpět k loňskému roku. Jakkoli se Trump snažil Bidena vykreslit jako protipolicejního kandidáta, byl to právě Biden, kdo ještě po protestech navrhoval 300 milionů navíc z federálního rozpočtu pro policejní sbory. Ironií osudu naopak seškrtání některých federálních programů na podporu lokálních policejních sborů opakovaně navrhoval ve svých rozpočtech Trumpův Bílý dům.
NAFTA na všechny strany
Na loňské prezidentské kampani bylo zvláštní a překvapivé, že Donald Trump na Bidena neútočil daleko silněji, co se týče obchodních dohod. Tato taktika se mu velmi vyplatila v předchozích volbách proti Hillary Clinton. Biden se mnohdy snaží tvářit jak velmi proodborářský politik, s dohodou NAFTA je přitom spjatý snad ještě více než Hillary Clinton. V roce 1991 byl jedním z mála demokratů v Kongresu, kteří šli při zahájení vyjednávání na ruku Georgi Bushovi. V roce 1993 sice říkal, že kdyby měl v tuto chvíli o dohodě hlasovat, spíš by hlasoval proti, ale zároveň uvedl, že odborářské teorie o odlivu pracovních míst do Mexika, který dohoda způsobí, jsou nesmysl. O dva měsíce později pronesl v Senátu plamenný proslov, který argumentoval všemi směry. Nakonec ale prohlásil, že je to nejlepší možná dohoda a hlasoval pro. Biden v tomto ohledu dlouhodobě hraje na všechny strany. Ostatně jak upozorňoval předloni server Payday Report, klíčovým účastníkem první fundraisingové události Bidenovy poslední prezidentské kampaně byl Steven Cozen, jehož konzultantská firma se zaměřuje mimo jiné na rozbíjení odborů.
Jedním z kroků v Senátu, o kterém Biden zpětně říkal, že ho velmi lituje, bylo zrušení Glassova–Steagallova zákona v roce 1998. Tento zákon od třicátých let nařizoval oddělení komerčního a investičního bankovnictví – lidově řečeno zamezoval bankéřům hrát příliš riskantní ruletu s úsporami Američanů. V devadesátých letech ale demokraty zachvátila deregulační mánie a za zrušení zákona silně lobboval Bill Clinton spolu s velkou částí strany. Joe Biden byl jedním z mnoha senátorů, kteří se k tomuto kroku připojili. Zpětně je zrušení tohoto zákona hodnoceno jako jeden z nejvýraznějších zásahů, které zapříčinily drastické projevy hypoteční krize o deset let později. V rozhovoru pro CNN v roce 2016 Biden toto hlasování uvedl na jako svou největší chybu.
Irák sem, Irák tam
Joe Biden se rád chlubí svými zahraničně-politickými zkušenostmi, ale ani tady není jeho osobní historie bez poskvrny. Během první války v Iráku Biden krátce zaváhal a od zbytku Washingtonu to schytal, než se stoprocentně postavil za Bushe staršího. O deset let později už svou chybu neopakoval a hned po 11. září se stal věrným podporovatelem většiny kroků administrativy Bushe mladšího. Časopis New Republic ho v té době dokonce označil za „faktického mluvčího Demokratické strany v otázce války proti teroru“. Bushův tým nechal nainstalovat zabezpečenou telefonní linku do Bidenova domu, aby byl vždy na dosah.
Rychle se stal hlasitým mluvčím obhajujícím invazi do Iráku. „Pokud tam Saddám Husajn bude i za pět let, máme velký problém,“ říkal už na začátku roku 2002 v Delawaru. V Senátu pak mluvil o zbraních hromadného ničení, kterými měl Saddám disponovat. O mnoho let později Biden tvrdil, že nikdy nevěřil, že Saddám zbraně hromadného ničení měl. V rozhovoru na MSNBC ale řekl, že v roce 2002 hlasoval pro autorizaci použití síly Bushovou administrativou. Joe Biden tedy buď lže, nebo hlasoval pro invazi z vylhaných důvodů. Poté, co byl znovuzvolen do Senátu, začal opět hrát na obě strany a v různých chvílích říkal, že doufá, že k invazi do Iráku nebude muset dojít. Před neslavným projevem Colina Powella před shromážděním Spojených národů ale opět říkal, že ministr zahraničních věcí představí přesvědčivé důkazy, které změní názory mnoha lidí. Jakmile se začalo střílet, našel v sobě Biden jednoznačného bojovného ducha. „Souhlasím s tím, že jsme měli jít do války s Irákem,“ řekl v rozhovoru pro CNN v červnu 2003.
Teprve v druhém volebním období George Bushe začal Biden opět otáčet. Pravděpodobně se tak stalo především kvůli blížícím se primárkám k prezidentským volbám 2008, ve kterých se chystal opět kandidovat. Přese všechny tyto názorové obraty a přešlapy to byl právě Biden, kdo byl Obamou v Bílém domě pověřen starostmi o Irák. Jak popisuje Andrew Cockburn ve svém profilu z časopisu Harpers, Biden tlačil na to, aby zůstal u moci Núrí Málikí, pod jehož vládou došlo k naprostému rozkladu iráckých ozbrojených složek a nastalé podmínky umožnily vzestup Islámského státu. Jedním z mála zahraničněpolitických průšvihů Obamovy administrativy, které Bidenovi nelze připsat, je intervence v Libyi, kterou narozdíl od Hillary Clinton neschvaloval.
Za krátkou zmínku v kontextu aktuálního dění určitě stojí i Bidenova podpora dalšího klíčového programu v rámci takzvané války proti teroru. Tím byl neslavný USA PATRIOT Act roku 2001, který bezprostředně po útocích 11. září přiřkl americkým úřadům nevídaně rozšířené pravomoci, co se týče odposlechů, domovních prohlídek a obecně přístupu k datům o jednotlivých občanech. Nejen že Biden pro tento zákon hlasoval a označil ho za přiměřený a rozvážný, ale dokonce se chlubil, že zní, jako by ho napsal sám, protože tvrdil, že zákon kopíruje jeho dřívější návrhy z devadesátých let. Považuji tuto připomínku za aktuální, neboť v souvislosti s vyrabováním Kongresu se někteří experti obávají, že americká vláda bude chtít opět zpřísňovat podobná opatření a prosadit jakýsi USA PATRIOT Act 2.0. Z toho, co o průšvihu ze 6. ledna zatím víme, nebylo ale ani v nejmenším pochybení úřadů způsobeno tím, že by neměly v ruce dostatečnou zákonnou moc.
„Jeden z nejhorších zákonů, jaké jsem kdy viděl“
Velký vliv na podobu Bidenova úřadování v Senátu měl stát, který zastupoval. Delaware je poměrně malý stát, který si v posledních dekádách vysloužil pověst tak trochu daňového ráje. Je tu hlášeno přes šedesát procent společností ze žebříčku Fortune 500 a více než polovina všech veřejně obchodovatelných firem ve Spojených státech. „Ten stát je korporátní kurva,“ řekl novináři Andrewu Cockburnovi nejmenovaný Bidenův podřízený. Významnou část těchto firem tvoří banky a Biden jim v Senátu šel vždy ochotně na ruku. Nejneslavnějším výsledkem tohoto lobbingu byla reforma osobních bankrotů v rámci zákona zvaného Bankruptcy Abuse Prevention and Consumer Protection Act, jenž byl prosazen v roce 2005. Šlo o aktualizovanou verzi zákona, který Kongresem prošel už v roce 2000, ale byl vetován odcházejícím prezidentem Clintonem. Toho měla k vetu přesvědčit jeho manželka Hillary, u které za to nelobboval nikdo jiný, než budoucí senátorka, Bidenova budoucí primárková soupeřka a tehdy harvardská profesorka Elizabeth Warren.
„Jeho činorodost ve jménu kreditních společností mu vysloužila náklonnost ze strany bankovního průmyslu a uchránila ho před dobře financovanými soupeři o jeho senátní křeslo,“ psala Elizabeth Warren v roce 2002. Jedna z těchto kreditních firem, MBNA, patřila k největším dárcům Bidenovy kampaně a v jednu chvíli dokonce zaměstnávala jeho syna Huntera. Demokratický senátor Chris Dodd označil tuto reformu bankrotů za jeden z nejhorších zákonů, jaké kdy v životě viděl. „Kdosi o tomto zákonu z roku 2005 řekl, že je to jako podívat se, jak funguje nemocnice, a říct si: Panebože, přivážejí nám příliš mnoho zraněných – omezíme tedy otevírací dobu příjmu pacientů,“ řekl deníku Washington Examiner profesor Bruce Markell.
Mitchův parťák
Jakmile ve volbách roku 2010 přišli demokraté o většinu v dolní komoře, začaly každoroční tahanice s republikány o rozpočtový deficit. Do konce roku 2014 ale Demokratická strana stále držela většinu v horní komoře, a velkou moc tak alespoň teoreticky měl mít šéf senátních demokratů, nevadský senátor Harry Reid. Ten s republikánským šéfem v Senátu Mitchem McConnellem tvrdě vyjednával o co nejmenších rozpočtových škrtech. McConnell měl ale eso v rukávu – škemrání u Joea Bidena, jehož tendence ke škrtání v rozpočtech už byla zmíněna. Obama nechával Bidena, aby se zapojoval do senátních vyjednávání, neboť respektoval jeho zkušenosti v horní komoře, a Biden toho k Reidově nelibosti mnohdy využíval.
Nejotřesnější případ přišel na sklonku roku 2012 a skvěle ho popisuje Branko Marcetic ve své biografii Bidena s názvem Yesterdays Man. Obama byl znovuzvolen a Kongres měl buďto znovu schválit, nebo nechat vypršet bushovské daňové škrty. Harry Reid byl opět ochotný tvrdě vyjednávat a nechat bushovský balíček vypršet i za cenu dočasného uzavření federální vlády – tedy v poslední dekádě tak oblíbeného government shutdownu. Reid chtěl část daňových úlev prodloužit, ale jen ty pro chudší Američany a střední třídu. McConnell vypadal, že se podvolí, ale jako vždy zkusil ještě zavolat Bidenovi. Ten mu ochotně všechno odkýval a obvolal sám demokratické kongresmany. Výsledkem bylo prodloužení úlev a o 200 miliard nižší příjem z daní ve srovnání z původním návrhem, na nějž by republikáni nakonec byli ochotni kývnout. Harry Reid byl znechucen a žádal po Bílém domě, ať už nikdy nenechá Bidena „vyjednávat“ s McConnellem. O to depresivnější je sledovat aktuální snahy Joea Bidena opět hledat konsenzus právě s McConnellem.
Jenom v Senátu Joe Biden působil 36 let a zmíněné střípky z jeho kariéry ukazují, že častěji mířil vpravo, případně do politického středu, než doleva. Z levicového pohledu tak nyní nejvíce hrozí to, že se demokraté po čtyřech letech vlády Donalda Trumpa budou pokoušet prodat vlažný bidenismus – tj. odstranění největších Trumpových excesů a pár opatrných reforem – jako něco fenomenálního, a nic zásadního se nezmění.
Autor je redaktor Alarmu.