Pratchettovský seriál The Watch pojímá fikční svět jako magický socialismus

Leccos z toho, co Pratchett vymyslel kvůli gagům, dnešní televizní adaptace akcentuje způsobem, který ji v konečném vyznění dělá poněkud matoucí.

Úmysl natočit Hlídku Terryho Pratchetta vznikl už v roce 2011. Následovalo deset let vývoje, šest let přepisování scénáře, čtyři roky přehazování projektu a přeobsazování v BBC, dva roky natáčení a postprodukce a nakonec je na světě osmidílná série The Watch. Kdyby se podařilo natočit Hlídku před patnácti lety, možná by se ještě svezla po kultovním statusu Pratchettovy Zeměplochy. V té době by si možná ještě někdo vzpomněl, jak se Prachettova nadprodukce dobře prodávala v devadesátých letech. Pro leckoho tehdy možná tvořila zábavnou a neškodnou kulisu středoškolských let a dospívání. V roce 2021 se ovšem věci mají jinak. Nikdo už nedokáže sledovat příběh policejní hlídky z fantazijního světa jako trochu divočejší verzi Tolkiena, ale jen jako jednu z dalších verzí marvelovského superheroismu.

Co se z počátku zdá jako svěží náběh na revizi komiksových adaptací, v několika dalších dílech postupně zkolabuje do několika nesourodých charakterů a konvenčního příběhu.

Příběhy policejní hlídky tvořené alkoholikem, kamenným mužem, transgender alchymistou a vlkodlakem se v prvních dílech série zdají překvapivě zábavné, minimálně jako sarkastické parodie na superhrdinské fikce. Tam, kde Marvel namísto vtipu nabízí nesnesitelnou hollywoodskou taškařici, The Watch dokáže být sarkasticky ostrá a od prvních okamžiků se chytře vymezuje vůči patosu, který superhrdinské filmy obvykle doprovází. Co se však z počátku zdá jako svěží náběh na revizi komiksových adaptací, v několika dalších dílech postupně zkolabuje do několika nesourodých charakterů a konvenčního a předvídatelného příběhu. Svou stavbou seriál téměř připomíná počítačovou hru – pro přestylizované, herecky a výrazově nekompatibilní postavy, lineární střídání „questů“ a mezidialogů nebo pro opulentní animační CGI obal dotvářející charaktery i prostředí. Možným pokusem o záchranu situace je přesun děje do dnes populárního cyberpunkového ladění, a to až do té míry, že působí jako Stražci galaxie v kulisách Blade Runnera.

Zločin neexistuje a vše řídí odbory

Největší záhadou The Watch je však celkové pojetí jeho fikčního světa jako magické socialistické utopie. Ač nejsem znalcem Pratchetta, nemohu si vybavit, že by jeho fikce někdy touto optikou byly čteny. Hrdinové The Watch se pohybují ve světě, kde skutečný zločin neexistuje, protože každá z profesí má svou odborovou organizaci a přesně vymezené kvóty na provozování konkrétních aktivit, včetně zlodějů, vrahů a překupníků drog. Stíhání pachatelů, kteří pouze plní kvóty, je pak nezákonné. Údajně to tak kriminalitu v celkovém objemu snižuje.

V románovém předobrazu to možná bylo jedním z gagů fikčního světa, v seriálové hlídce se to stává jednou z hlavních konstant vyprávění. Pokud je zvykem v současných supernaturálních fikcích objevovat skrytá politická poselství, The Watch na jakýkoliv konzistentní ideový postoj spíše rezignovala (pokud ještě nevyplyne z následujících dílů). I hra na magický socialismus se zdá spíše pokusem o parodický gag, i když není zřejmé, na co odkazuje. Je možné, že se snaží demonstrovat situaci, kdy jsou v rovnostářském světě stejně nakonec všichni sólovými hráči, usilujícími jen o svůj individuální prospěch. Uspokojí však spíše pamětníky a skalní fanoušky, i když i ti podle diskusí nejsou žánrovými posuny nijak nadšeni.

Autor je umělec a pedagog.

 

Čtěte dále