Pandemický ceremoniál ukázal, že Čeští lvi tvoří svět sám pro sebe

Namísto toho, aby se dočkali úlevy od zpravodajství, mohli diváci v sobotu večer na ČT dvě hodiny poslouchat, jak náročnými časy procházíme.

Posledních dvanáct měsíců splývá. Jednotlivé dny se mnohdy daly odlišit jen díky přečteným knihám, poslouchané hudbě a zhlédnutým filmům. Kultura možná nezachraňuje životy, ale život v karanténě dělá o něco snesitelnějším. Umožňuje na chvíli zapomenout, uniknout do jiného světa. Nabízelo se proto pojmout letošní předávání Českých lvů jako ódu na umění v době pandemie.

Autoři večera se ale rozhodli pro jiné pojetí. Jednotlivé ceny předávali zástupci zdravotnictví (s výjimkou Martiny Šochmanové, prezidentky České asociace sester, šlo o muže) a herci a herečky, kteří hráli nebo hrají lékaře, lékařky či zdravotnický personál. Navzdory počátečnímu příslibu moderátora („Chceme film podpořit“) nebyli hlavními hvězdami večera zástupci českého filmu, nýbrž „hrdinové z prvních linií“, vyzdvihováni bezpočtem zaměnitelných frází.

Václav Kopta, který se potřetí poměrně důstojně popasoval s rolí moderátora, i předávající stále dokola pateticky děkovali zdravotníkům. Žel, na prodavače a prodavačky, pracovníky a pracovnice sociálních služeb či policisty a policistky, rovněž dennodenně pomáhající zamezit kolapsu společnosti, se nedostalo. Kdyby si divák dopřál panáka po každém použití slovního spojení „těžká doba“ nebo „hodně zdraví“, probudil by se v neděli se silnou kocovinou.

Svět pro vyvolené

Přesvědčivosti slov pronášených vlivnými muži a ženami ve společenských šatech moc nepomáhala ani majestátní dvorana Rudolfina, kde se odehrávala hlavní část programu. Spíše než aby navozovala pocit, že jsme pandemií zasaženi všichni stejně, podtrhovala rozlehlá reprezentační hala s mramorovým schodištěm a velkým nezaplněným prostorem dojem výlučnosti a uzavřeného světa pouze pro vyvolené.

Není pravda, že letošní Lvi byli apolitičtí, jak by se mohlo jevit z opatrných děkovacích proslovů. Státní aparát byl zpřítomňován každým apelem na zodpovědné chování, který v budově Rudolfina zazněl.

Podobně ambivalentně vyznívala další rozhodnutí zřejmě vynucená virem. Byť nominovaní dodržovali bezpečné rozestupy, v některých případech bylo nominováno více osob, které tvořily početnější hloučky. Všichni ocenění pak po převzetí ceny přecházeli do jiné místnosti, aby poděkovali a odpověděli na jednu dvě povšechné otázky moderátorky Petry Křížkové, stojící opět v jejich bezprostřední blízkosti. V další místnosti hrála kapela Hm…

Možná nás takto režie chtěla nepříliš decentně upozornit na skutečnost, že za současné situace by schůzky optimálně také měly probíhat v oddělených pokojích. Pokud ale byla dvorana zvolena kvůli možnosti rozestupů, proč se v ní neodehrávalo také děkování?

Úkol každého z nás

Vedle nutnosti přecházet mezi jednotlivými místnostmi bylo předávání rozkouskováno i poměrně dlouhými medailony oceněných, které si ovšem zájemci mohli už před přímým přenosem pustit na webu Českého lva. Obojí událost neúměrně protahovalo a společně s monotónním tempem a předvídatelnými volbami členů Akademie vytvářelo zdání mnohem delšího trvání.

Není tedy pravda, že letošní Lvi byli apolitičtí, jak by se mohlo jevit z opatrných děkovacích proslovů. Státní aparát byl zpřítomňován návodným umísťováním osob do prostoru i každým apelem na zodpovědné chování, který v budově Rudolfina zazněl. O zdraví ostatních by přitom zřejmě měli dbát samotní občané – jako by hlavní zodpovědnost ležela na nich. Politické vedení země a jím zaváděná opatření ani selhání nikdo explicitně nezmínil.

Méně násilně myšlenku solidarity vyjadřovalo pásmo předtočených scének s Koptou a dalšími herci. V první z nich se moderátor vkrade do zavřeného kina Světozor, kde jej ze sledování filmů vyruší postavy z některých loňských filmů a seriálů. Sympatické je, že ne všechny z nich se dočkaly nominace. Připomenuto takto bylo i teenagerské sportovní drama Smečka, dokument Meky nebo zdařilé fantasy Princezna zakletá v čase.

Oživlí hrdinové a hrdinky byli Koptou následně pověřeni, aby do Rudolfina jeho miniaturním „Koptamobilem“ sváželi nominované. Úsměvné skeče poté uvozovaly vybrané kategorie. Z Oscarů přejatý a již dříve využitý nápad s interakcí moderátora a nominovaných děl tak byl rozveden napříč celým večerem. Šlo o zpestření sice nesystematické a postrádající pointu, leč přece jen vítané.

Ani roušky, ani respirátory

Paralelní linie s „Koptamobilem“ ve více ohledech kontrastovala se sošností dění v Rudolfinu nebo s předem nahraným předáváním ceny za mimořádný přínos české kinematografii, při němž dojemná slova Hynka Bočana podkreslovala nevkusná sentimentální hudba. Scénky jednak nepostrádaly humor, o který se Kopta při kladení otázek předávajícím ani příliš nesnažil, jednak nevybízely k respektování řádu. Naopak počínaje vloupáním do kina ukazovaly různé příklady jeho porušování.

Když za volantem rozvážecího vozu sedí David z minisérie Zrádci, nabízí nominované Elizavetě Maximové k „přepudrování“ pytlík s bílým práškem. Viktor Tauš se kvůli obsazenosti všech míst musí držet auta zvenčí. Po příjezdu delegace tvořené postavičkami z nominovaných animovaných filmů moderátor s předstíraným znepokojením zadoufá, že byly připoutány. Žádní z cestujících přecpaného automobilu pochopitelně nemají roušky ani respirátory.

V opozici k realitě, kde je žádoucí vážnost a ohleduplnost, jsou ve fikčních světech beztrestně porušována pravidla, což má navíc komický efekt. Fikci tak byla nakonec alespoň touto cestou přiznána schopnost vytvořit osvobozující, vládními nařízeními nespoutaný prostor.

Mezitím na FAMU

V samotném Rudolfinu narušovaly předvídatelný průběh večera zejména drobné technické kiksy a zmatenost oceněných, kteří nevěděli, kde sošku přebírat a kde za ni děkovat. O nápadnější oživení nevzrušivého ceremoniálu se spontánní erupcí radostných emocí postarala maskérka Adriana Bartošová. Dokumentarista Filip Remunda si zas jako jediný z oceněných dovolil drobné popíchnutí. Svým poděkováním FAMU zjevně narážel na útoky v podobě ukřivděných otevřených dopisů, jimž filmová škola v posledních dnech čelí.

Remundova poznámka byla výlučná také tím, že upozorňovala na problém ve filmové branži, třebaže nevyvolaný přímo pandemií. Tvůrci Českých lvů oproti tomu příležitost upozornit na neutěšivou kondici tuzemské kinematografie, která byla postižena podobně jako mnohá další kulturní odvětví, promarnili. Vytvořili unylou nablýskanou podívanou, která namísto propojování různých světů zviditelňovala jejich oddělenost.

Seznam všech nominovaných najdete na webu Českého lva.

Autor je filmový publicista.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies