Sedm bodů, které českému fotbalu brání dosáhnout evropské úrovně

Diskutovaná kauza kolem zápasu Evropské ligy mezi Glasgow Rangers a Slavií Praha dávno přesáhla hranice sportu. 

České sportovní prostředí má v současné době jedno ústřední téma: koloběh událostí kolem vyhroceného zápasu Evropské ligy mezi glasgowskými Rangers a pražskou Slavií, z nějž si kromě suverénního výkonu Slavie budeme pamatovat především surové zákroky hráčů Rangers, včetně nepochopitelného kopu Kemara Roofeho do obličeje slávistického gólmana Koláře, který skončil frakturou čelní dutiny, otřesem mozku a deseti stehy. Jenomže nejvýraznější stopu za sebou tento extrémně vyhrocený zápas nechává především kvůli obvinění z rasistické urážky, kterou měl slávistický stoper Ondřej Kúdela pošeptat do ucha soupeři černé pleti, záložníkovi Glenu Kamarovi (viz nedávný článek Vojtěcha Ondráčka).

Pokud by něco mohlo českému fotbalu pomoct, bylo by to vzdělávání v oblasti antirasismu.

O českém fotbale se často mluví jako o špinavé stoce. Může za to netransparentní prostředí, korupce, ale také latentní i explicitní rasismus. Co českému fotbalovému prostředí škodí a brání mu dosáhnout opravdu evropské úrovně? Přinášíme odpovědi v sedmi bodech – s „Kúdelovou aférou“ nepřekvapivě souvisejí prakticky všechny.

„Můžou si za to sami“

Českým prostředím se šíří strach z toho, že se kvůli Kúdelovu „šeptání do ucha“ najednou zapomene na to, jak celý zápas probíhal, jak ho nezvládl rozhodčí, jak byli Rangers suroví a tak dále. To ale s podezřením na rasistickou nadávku vůči Kamarovi nemá nic společného. Dění na hřišti bylo potrestáno červenými kartami. Kriminálním zákrokem proti brankáři Slavie by se měly zabývat orgány UEFA a neměl by vyšumět. Stejně jako tristní výkon sudího. Žádná z těchto věcí neospravedlňuje eventuální rasistické urážky, které se sportem nemají nic společného.

„Je to jen podezření“

Bylo by samozřejmě špatné někoho odsoudit předtím, než se celá věc prošetří. Ale přesně to se přece už děje. Slavie ve svých prvních reakcích ani na okamžik nepřipustila, že by mohlo k rasistickému výroku vůbec dojít. Vytváří se křivda, kterou máme napříč společností tak rádi. Připomíná mi to situaci, kterou někdy zažil asi každý učitel základní školy. Do kabinetu si dovedete výtečníka podezřelého z toho, že své spolužačce řekl, že je blbá. Chcete vědět, proč jí to řekl, a on vám odpoví, že ti a ti spolužáci chodí o volných hodinách kouřit a kradou svačiny. Pozornost se okamžitě odvede jinam.

Stejně tak neustálé odvolávání se na presumpci neviny odhaluje rozdíl mezi naším a západním – a nejen fotbalovým – prostředím. Stačilo by přitom málo. Třeba kdyby ze strany Slavie zaznělo neutrální stanovisko typu „Pokud se tato podezření potvrdí, vyvodíme z toho takové a takové důsledky“. Místo toho vedení pražského mužstva rezolutně odmítlo samotnou možnost, že by se Kúdela rasistického výroku mohl dopustit.

„Nic zas tak hrozného se přece nestalo“

Z českého pohledu se možná nestalo nic hrozného. Jak je ale tento pohled kompatibilní se zbytkem Evropy? Když přijde řeč na to, jak na internetu označovali hráče Slavie fanoušci Rangers, rozčilení a pocit méněcennosti se dostavují docela brzy. A je dobré si uvědomit, že Rangers podporují většinou angličtí roajalisté a oproti konkurenčnímu Celtiku mají tito fanoušci rozhodně blíž ke krajní pravici. Mezi Brity je pro obyvatele východní Evropy obecně zažitý pojem „farmer“, tedy řekněme „vidlák“, a čeští fotbalisté ani fanoušci samozřejmě nechtějí, aby je tak kdokoli označoval. Když dojde na „vidláky“, zažíváme pocity nespravedlnosti: tato generalizace nás rozčiluje a dokážeme se proti ní ozvat. Urážet nás jako nějaký odpad z Východu je ohavné a odsouzeníhodné. Pokud bychom takto přistupovali i k rasismu, museli bychom ho sborově odsoudit. Jenže když jde o rasistické urážky, je to v našem vnímání často „něco úplně jiného“ a hledáme pro ně výmluvy.

„Je to vina Black Lives Matter“

Tento argument nepřichází z prostředí fotbalových fanoušků, ale od předních konzervativních komentátorů. Co k tomu říct? Je nesmírně jednoduché vyvinit se na úkor někoho jiného a odmítat si připustit systémové chyby a selhání. Iniciativě Black Lives Matter se často vyčítá přemíra ideologie, ale není právě snaha za vším vidět „kulturu poklekání“ ideologický pohled na věc? Dokud se o hnutích, která bojují za práva menšin, nepovede věcná a kvalitní debata, bude potřeba, aby hráči dál poklekávali a snažili se i tímto aktem debatu vyvolat. Pokud by něco mohlo českému fotbalu pomoct, bylo by to právě vzdělávání v oblasti antirasismu.

„Je to minulost“

Spousta z nás, kteří milujeme fotbal a „svůj klub“, občas upadneme do přesvědčení, že rasismus a pravicový extremismus ze stadionů zmizel minimálně s nástupem jednadvacátého století. Konejšíme se tím, že se jedná o problém z hloubi devadesátek. Jenže jak nám dokázal případ s fanouškem Baníku z VIP sekce, který pokřikoval rasistické nadávky na libereckého hráče Jhonu Mosqueru, není to pravda. Rasismus je přítomný na stadionech úplně stejně jako v nákupních centrech, tramvajích, vzdělávacích institucích – prostě v celé společnosti. Fotbal je jen zrcadlo. Několik příkladů:

Na podzim roku 2017 napadli fanoušci olomoucké Sigmy v pražské tramvaji Afroameričana. Po fyzickém útoku mu vymačkali na hlavu citrón. Nikdo z cestujících proti tomu nezasáhl.

Slavie měla na úvodní domácí zápas sezóny 2019/2020 uzavřenou tribunu Sever. Šlo o disciplinární trest za rasistické nadávky a hozený banán směrem ke sparťanskému hráči Kangovi v posledním pražském derby předešlé sezony.

V létě 2020 vytáhli sparťanští ultras ve svém sektoru vlajku „White lives matter“. Všimli si toho novináři a následně vznikly rozhovory s bývalými hráči Sparty o tom, jak na ně rasismus ze strany ultras dopadal. Klub se snažil situaci vysvětlit jako exces několika jedinců. Ostatní fanouškovské tábory na sociálních sítích vyjadřují se sparťanskými příznivci solidaritu a fotí se s podobnými bannery. Již před tímto incidentem vypustil obchod Right Store na pražské Letné novou kolekci triček „Pravý Sparťan“, kde je vyobrazen tým Sparty jakoby náhodou z dob protektorátu. A úplnou náhodou u toho taky hajluje. Na propagaci těchto triček se podílel třeba i známý fotbalista Tomáš Řepka.

V jabloneckém kotli už pár let pravidelně visí vlajka „Stop rasismu“, na které je piktogram postavy černé barvy, která napadá postavu bílé barvy. Nutno ale říct, že jablonečtí asi nejvíce prosluli v roce 2015 svou choreografií „Evropo, probuď se!“. Jednalo se o upravenou kresbu z Charlie Hebdo. Disciplinární komise tehdy klub potrestala pokutou, což spustilo akci „Je suis Jablonec“, mezi fajnšmekry samozřejmě známé hlavně jako „Je suis Gablonz“.

Takto bychom mohli pokračovat dál. Hučení na hráče jiné barvy pleti. Objednávka „M45 bez koriandru“ od některého ze slávistických kotelníků směrem k libereckému brankáři vietnamského původu Nguyenovi. Už tradiční skandování „osmdesát osm“ v 88. minutě. Nebo pokřikování „cigáne“ na hráče, který se provinil proti fair play.

„Politika na fotbal nepatří“

Oblíbená fráze napříč ultras zní: „Politika na fotbal nepatří!“ Jenže o jakou politiku jde? Několik let jsem aktivně navštěvoval fotbalové zápasy. Dalo by se říct, že jsem se považoval za součást hnutí ultras. Za celou tu dobu jsem nezažil, aby někdo z ultras napomenul svého „kamaráda“ za skandování „polští Židi“, „Jude Slavie“, „černé svině“ nebo za napodobování opičích zvuků mířící na hráče černé pleti. Zažil jsem však lynč na jedince, který se odvážil jít na fotbal v tričku Good Night White Pride. A i mně se dostalo výhrůžky za placku „Love football, hate racism“. Z naprosto čistým svědomím můžu říct, že drtivá většina „aktivních fanoušků“ myslí onou politikou, která na fotbal nepatří, jen tu levicovou. Nacionalismus a xenofobii berou jako normální a přirozenou věc.

A tak jsem přestal být aktivním fanouškem. Prakticky jsem kvůli všudypřítomnému rasismu na fotbal v ČR přestal chodit. Není to totiž jen problém horkých hlav ze sektorů ultras. Rasismus se nevyhýbá ani hlavním či rodinným tribunách, VIP boxům, ale ani nižším ligám. Jen není tolik slyšet. Nicméně klubům se vždy hodí svést problematické jednání výhradně na „kotelníky“, čímž se zbaví odpovědnosti.

Rasismus bude mít jen tolik prostoru, kolik mu necháme. Ať už na stadionech nebo kdekoli jinde. Až se zase budeme pohoršovat nad chováním hooligans, mysleme, prosím, na to, že jsou jen odrazem společnosti, který bychom možná jinak ani neviděli.

„Hrdí, když se vítězí. Věrní, když se nedaří!“

Zdá se, že na tuto oblíbenou fanouškovskou frázi někteří příznivci Slavie asi zapomněli, když se vyfotili s rasistickým transparentem urážejícím Glena Kamaru a fotografii bez okolků poslali správcům serveru hooligans.cz, kteří ji nahráli na sociální sítě. Přesně kvůli tomuto chování nepojede na zápas s Arsenalem „pražský zázrak“, jak byla Slavia po minulé sezoně Evropské ligy nazývána, ale „parta vidláků z Východu“. To je vzhledem ke hře, kterou Slavia předvádí nejen na evropských hřištích, obrovská škoda, protože ať naše srdce hoří pro jakýkoli klub, musíme uznat, že je to jízda, kterou v posledních letech zažil málokterý český klub. Je škoda, že si tuto „fotbalovou pohádku“ špatnou komunikací potápíme do bahna hloupých předsudků.

Autor je fanoušek fotbalu.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies