Foto Piqsels, CC0
Sociální sítě jsou od sobotní noci plné rozhořčení, jak je možné, že umělci měli večírek, nota bene za naše peníze, zatímco prostý dělný lid si nemůže zajít ani do lesa na vycházku, protože ten už nespadá do katastru obce! Do věci se vložil i ministr vnitra Hamáček a přislíbil prošetřit, zda nedošlo k porušení vládních opatření. Filmaři kontrují tím, že dvě stě padesát lidí ze štábu a účinkujících podstoupilo kloktací testy a všechno probíhalo za přísných hygienických a bezpečnostních opatření. Proč by tedy nemohli uspořádat ceremoniál? Navíc bez diváků, pouze s moderátorem, předávajícími a nominovanými. Co je na tom sakra špatně, ptají se a dokazují, že vůbec nechápou důvody kritiky a svou roli ve společnosti, která už jinak všechny morální vzory ztratila. A co si budeme povídat, čeští umělci se do pozice svědomí národa pasují velice rádi. Dodejme ještě, že se vše uskutečnilo bez výjimky od hygieny, o kterou si žádal i nechvalně známý zápas Slavie, na jejíž tribuně se sešly politické i podnikatelské špičky. Čeští lvi o nic žádat nemuseli, natáčeli se jako televizní pořad, na který se vzkazuje legislativní výjimka. Právně je to tedy ok, ale pachuť se nese i přes uzavřené hranice okresů.
Ten hněvivý pocit…
Během první vlny to byly právě známé české tváře, herci a herečky, kteří v několika kampaních radili lidem, co se děje a co je dobré udělat. Kupříkladu Jiří Mádl vybízel k tomu, aby mladí lidé donesli léky nebo potraviny seniorům přímo domů, aby se nenakazili venku. Byla to nová situace a tento typ výzev byl zajisté důležitý. Po roce si jde Mádl v sobotním hlavním vysílacím čase pro cenu za nejlepší herecký výkon, a senioři sedí stále zavření doma. Mádlova vina to není, vláda je prostě nedokáže naočkovat. Ale ten hněvivý pocit, že honorace si užívá, zatímco my v Karviné, v Chebu nebo v Trutnově musíme sedět doma na zadku, se snese i na Mádla a ostatní. A nikoliv nezaslouženě. Jakkoliv se celý televizní přenos nesl v těžkopádném duchu striktních hygienických omezení, sociální sítě jsou plné fotek ze zákulisí, kde umělci bez jakéhokoliv sociálního distancování stojí natěsnáni u stolečků a pokuřují.
Sice máme jednu z nejhorších pandemických situací na světě, řada nemocnic stojí před kolapsem, ale filmaři navzdory tomu uspořádají galavečer v Rudolfinu a vzkazují všem „Když můžeme my, proč byste nemohli i vy?“
Ale nemůžeme jim to vyčítat. I kritici by si měli uvědomit, že filmaři jsou zkrátka jedni z nás. Celý galavečer symbolizoval touhu Čechů po normálním životě, stůj co stůj, klidně přes mrtvoly. A to doslova. Sice máme jednu z nejhorších pandemických situací na světě, řada nemocnic stojí před kolapsem, ekonomické škody jsou nedozírné, o poškozené psychice lidí ani nemluvě – filmaři ale navzdory tomu uspořádají galavečer v Rudolfinu a vzkazují všem „Když můžeme my, proč byste nemohli i vy?“. Proto se nemůžeme divit plné pražské náplavce, parkům a hromadnému setkávání lidí. Dokazují to ostatně i zkušenosti lékařů. Většina sípajících jedinců se přiznává, že to chytli na nějaké oslavě s rodinou nebo s přáteli, kterou si zkrátka nebylo možné odepřít. Chceme-li se ovšem dostat z covidové pohromy, je nutné, aby si to lidé na chvíli odepřeli. A právě tak k tomu mohli přistoupit i filmaři, zamyslet se nad tím, nakolik je nutné, aby se scházeli, a vyslat vzkaz, že letos budou doma a Český lev jim přijde poštou.
Jde to i jinak
Že to jde udělat i jinak a citlivěji, ukazují zkušenosti z letošního předávání Zlatých glóbů. Ačkoliv se pandemická situace ve Spojených státech vyvíjí díky očkování a proaktivnějšímu přístupu Bidenovy administrativy mnohonásobně lépe, minimálně ve srovnání s námi, přistoupili tvůrci galavečera k distančnímu předávání. Obě moderátorky dokonce ani nestály na stejném pódiu: zatímco jedna byla v New Yorku, druhá byla v Los Angeles. Střídaly se s vyhlašovateli jednotlivých kategorií – samozřejmě otestovanými. Všichni nominovaní přitom zůstali doma v obýváku a pouze se připojili na dálku přes telekonferenční hovor a v případě výhry pronesli děkovný proslov. Někteří si připili, jiní seděli obklopeni rodinou.
Poselství bylo jasné –všichni jsme na jedné lodi. Pokud nemusíme, nikam nevycházíme, ani když se jedná o jednu z nejprestižnějších uměleckých cen. Nutno dodat, že sledovanost byla sotva třetinová v porovnání s běžnými večery, ale co naplat, doba si žádá oběti – a Hollywood si to uvědomuje. V českém covidovém „ostrůvku zmaru a beznaděje“ se ovšem budeme i nadále tvářit, že se nás to netýká a na nějaká poselství zvysoka kašleme. Žijeme jen jednou, tak proč se omezovat. Pak se ovšem nedivme tomu, jak na tom jsme.
Autor je spolupracovník redakce.