Foto Jan Polák, Creative Commons, CC BY 4.0
Slávistický obránce Ondřej Kúdela dostal za rasistickou nadávku finskému hráči Glasgow Rangers Glenu Kamarovi zákaz startu v deseti zápasech v soutěžích UEFA. Současně byly rozdány i další tresty z vyhroceného utkání Evropské ligy. Kamara za napadení Kúdely po zápase v útrobách stadionu vyfasoval třízápasovou stopku. Jeho spoluhráč Kemar Roofe za surovou hru vůči brankáři sešívaných Ondřeji Kolářovi nesmí nastoupit ve čtyřech utkáních. Samotní Rangers pak ještě musí zaplatit pokutu devět tisíc eur (asi čtvrt milionu korun) za nevhodné chování týmu. Tolik fakta. K těm je nutno ještě připočíst, že Kúdela kvůli trestu přijde o zápasy na červnovém mistrovství Evropy. Vzhledem k tomu, že se budou hrát v anglickém fotbalovém svatostánku Wembley a že Kúdela patřil do základní sestavy nároďáku, utekl čtyřiatřicetiletému obránci možná vrchol jeho fotbalové kariéry.
Neschopnost pochopit, že rasismus je problém a jeho trestání je důsledkem tohoto problému, a nikoli jeho příčinou, vedla až k hledání příčin rasismu v „progresivistickém šílenství“.
A potom tu máme reakce, z nichž by mohl jeden nabýt dojmu, že „Kedel“ (jak Kúdelu nechtěně přejmenovali v britských médiích) a jeho šeptanda rozpoutali kulturní svatou válku po celé Evropě. „Verdikt nad Kúdelou je šílený. Bez důkazů odsouzen. Stereotyp jako víno. Na západě se fakt zbláznili,“ hřímá poslanec Evropského parlamentu Alexandr Vondra z ODS. Pohled na drtivou většinu domácích komentářů pak vytváří zdání, že rozhodnutí Kúdelu potrestat za neprokázaný rasismus je útok na samotné právní a kulturní kořeny bílé Evropy. A k tomu ještě někteří – třeba poslanec Mikuláš Ferjenčík či senátor Václav Láska – vyčítají disciplinární komisi, že svým verdiktem pomáhá vyrábět ještě více rasistů. Hradní kancléř Vratislav Mynář dokonce napsal otevřený dopis disciplinární komisi UEFA, kde si stěžuje na diskriminaci osob s jinou než černou barvou pleti a za všechny české fanoušky vzkazuje, že my před nikým klekat nebudeme. Na britské stanici Sky Sports už dokonce stihli kancléřovo vyjádření prodiskutovat. Mynářův dopis bohužel ale nepochopili jako výplod jednoho hradního úředníka, ale jako oficiální vzkaz člena české vlády.
Sportovní právo není civilní
Sport mám rád, ale vždy jsem nesnášel, ať už na reprezentační nebo klubové úrovni, jeho nacionálně-šovinistický rozměr – zbytnělý kmenový pud, který vás staví do pozice, v níž máte pocit, že stojíte proti celému světu. V případě s Kúdelou jsme se tohoto ryze sportovního fenoménu dočkali nabobtnáním do tak absurdního rozměru, že na původní sportovní rovinu si už nikdo skoro nevzpomene. Ale popořadě. Srovnávat výše trestů Kúdely, Kamary a Roofea vyvolává prudké emocionální reakce, jenže ve skutečnosti jde o zcela odlišné incidenty. Roofeův faul vzešel ze hry. Chtě nechtě je sportovní hra založena ve své podstatě na fyzickém poměřování sil a jejich vhodnou míru hlídají pravidla, na jejichž dodržování během hry dohlíží sudí. Za surový faul na Koláře přišla okamžitě červená karta a vyloučení a posléze i stopka na další zápasy. V případě Kamarova pěstního napadení Kúdely po zápase se už nejedná o žádnou přehnanou intenzitu herní agrese, ale o násilí, které nemá ve sportu co dělat. Jedná se v podstatě o fyzické napadení, jež by mělo spadat pod civilní právo, nikoli sportovní, které má svá specifika. Stejně jako všechny násilnosti fanoušků před zápasem či po něm v okolí stadionu už nejsou záležitostí sportovního úseku. UEFA řeší událost samotného utkání a jeho organizaci. Přesto v tomto případě udělila Kamarovi trest.
A co Kúdelův rasismus? Navzdory všem českým rozhořčeným komentářům ještě nikdo kromě UEFA neví, z jakého důkazního materiálu rozhodnutí vzešlo. Pokud ale neobjevila nějaké nové skutečnosti ohledně Kúdelova šeptání skrývaného dlaní, přímý důkaz rasistického provinění neexistuje. I když, co si budeme povídat, všechny nepřímé indicie k němu míří. Navíc je nutné připomenout, že právní principy o presumpci viny a „in dubio pro reo“ (při pochybách ve prospěch obviněného) nemusí platit v tomto případě pro sportovní právo, protože v roli vyšetřovatele i soudce zároveň je UEFA. Kúdela dostal bez debat exemplární trest, aby se ukázalo, že rasismus na trávník nepatří. UEFA sáhla k nejnižší možné výši trestu, klidně mohl přijít celoroční zákaz působení ve fotbale.
Kúdelova provokace přišla totiž v nejhorší možnou dobu. Nejen britský, ale celoevropský fotbal doslova pohlcuje strmý nárůst rasismu. Jeho příčiny souvisí s rozpadem sociálního konsenzu, růstem nerovností i radikalizací politického diskursu, tedy s mimosportovními fenomény, které UEFA ani jiné fotbalové organizace samozřejmě vyřešit nemůžou. Chránit sport jako hru ve smyslu specifické časoprostorové aktivity ale mohou, a to nejúčinněji právě represí vůči projevům rasismu při hře. Nic jiného UEFA nezbývá. Ostatně právě proto nyní potrestala i srbskou Crvenu Zvezdu Bělehrad za únorové rasistické výpady proti hvězdě AC Milán Zlatanu Ibrahimovičovi v podobě pokuty a uzavření stadionu na jeden zápas.
Bojkotem proti rasismu
Rasismus na hřiště nepatří. Když se na něm objeví, je po hře. Vytrhne všechny účastníky zpět do každodenní reality a nelze se potom jako o život dál rvát o kulatý nesmysl a v zápalu boje předstírat, že jde o všechno a nic důležitějšího na světě neexistuje. Jenže na hráče se rasistické urážení sype jak z tribun, tak i ve velkém ze sociálních sítí. To již donutilo řadu anglických fotbalových klubů k radikálnímu kroku sociální sítě bojkotovat. Anglické kluby Birmingham City a Swansea už na svých facebookových, instagramových a twitterových účtech oznámily „enough is enough“ a zahájily sedmidenní bojkot. Pozadu nezůstali ani skotští Glasgow Rangers. Sam Allardyce, trenér týmu West Bromwich Albion, vyzývá rovnou všechny ostrovní kluby k hromadnému bojkotu.
Takovýto postoj ale české fotbalové veřejnosti může znít skutečně až cizokrajně, jako jakási přecitlivělá manýra importovaná uměle ze Západu. Proč? Protože v Česku nejsme na trestání rasismu zvyklí. Četli jste v českých médiích víc článků o zbytečnosti klekat kvůli Black Lives Matter na anglických trávnících nebo o rasistických kauzách ze všech stadionů celé Evropy? A na našich stadionech? Tam se rasismus nikdy tvrdě netrestal. Nikdy kvůli němu neutrpěl žádný klub trest v podobě zápasu bez diváků. Ani házení banánů nebylo nikdy důvodem k přerušení zápasu. Není divu. Náš fotbal se dlouhodobě trápí sám se sebou. Aktuálně probíhají soudní procesy s jeho dvěma ještě nedávno vrcholnými představiteli.
Neschopnost pochopit, že rasismus je problém a jeho trestání je důsledkem tohoto problému, a nikoli jeho příčinou, vedla až k hledání příčin rasismu v „progresivistickém šílenství“. Kancléř Mynář stejně tak svoji výhružkou, že nebudeme poklekávat, jen připomněl onu smutnou skutečnost, že u nás se proti rasismu nekleká, ale zavírají se před ním oči a zacpávají uši. Přitom v které jiné zemi než u nás by lidé měli chápat, že rasistická urážka může člověka doživotně traumatizovat. Když českoslovenští hokejisté na světovém šampionátu v Innsbrucku v roce 1964 v šatně s obtížemi vstřebávali konečné třetí místo, jeden z nich se v naštvání obořil na sportovního novináře, který za nimi přišel dělat rozhovory. Ota Pavel po vyslechnutí antisemitských nadávek od jednoho hokejisty utekl do zasněžených kopců, kde se pokusil zapálit statek. Rasistická urážka u něj spustila maniodepresivní psychózu. Tolik k oněm pochybám o tom, zda jedovatá provokace může v jedinci spustit kolektivní trauma. Český fotbal nebyl schopen vyjádřit alespoň špetku solidarity a pokleknutím ukázat, že jsme v symbolickém boji proti rasismu všichni na jedné lodi. Místo toho slávisté i česká reprezentace vymýšlejí těžko pochopitelné alternativní způsoby vyjádření sounáležitosti. Přitom stačilo nevymýšlet nic, jen se přidat. Tak jednoduché to bylo.
Chudí příbuzní
Přitom se mohli slávisté soustředit na mnohem důležitější boj, který skutečně rozděluje evropský fotbal na nedostižný Západ a upadající Východ. UEFA ve snaze vyjít vstříc neustálým tlakům velkoklubů z pěti nejbohatších fotbalových zemí vyplodila nové rozdělení fotbalové Evropy. Zatímco týmy ze Západu v drtivé většině opanují Ligu mistrů, případně se finančně alespoň částečně uspokojí mnohem menšími příjmy z Evropské ligy, pro ty neúspěšné nově vytvořila náhražku v podobě Konferenční ligy. V ní budou odměny skutečně pramalé, i na jinak v evropském měřítku chudé české poměry.
Jen za letošní jízdu do čtvrtfinále Evropské ligy vydělala Slavia 404 milionů korun. Jenže hned 135 z nich je za dvojzápas v play-off Ligy mistrů. Pokud chtějí české kluby jít proti proudu, proti novým pořádkům, bojovat o svoji vlastní budoucnost a mít možnost opět zazářit na evropské scéně jako letos Slavie, měly by zahájit kampaň proti klubové diskriminaci. Měly využít světla reflektorů a výtečné výkonnosti k tomu, aby se postavily do čela klubového odboje zemí z Východu a společně vytvořily tlak proti svému ekonomickému vylučování z evropské fotbalové elity. Namísto vykopávání příkopů v otázce rasismu a antirasismu měly bojovat proti příkopu mezi bohatnoucími několika málo ligami a zbytkem národních soutěží hozených přes palubu.
Protože ani čínský kapitál, v jehož službách se rád ozývá kancléř Mynář a na jehož VIP sedačkách při zápasech Ligy mistrů a Evropské ligy usedá, budoucímu úpadku nezabrání. Tím, že vykřikujeme, že přece nebudeme antirasisticky tančit, jak UEFA píská, nejenže devalvujeme boj proti xenofobii a rasismu, které bobtnají i v českém prostředí, ale navíc ještě maskujeme reálnou socioekonomickou diskriminaci východoevropských klubů. Ironické vtipy o tom, že bychom si mohli založit Visegrádskou ligu, kde se nekleká a rasismus se neřeší, tak nejsou daleko od pravdy. Český fotbal brzy zažije diskriminaci na vlastní kůži. Jen nebude komu si stěžovat.
Autor je spolupracovník redakce a tvůrce podcastu Outsider.