Alena Wagnerová – hlas představující nárok

Významná česko-německá spisovatelka, feministka a intelektuálka se dnes dožívá 85 let. Její osobnost i práce čerpá z feministické, evangelické i socialistické zkušenosti. 

Alena Wagnerová vstoupila na českou kulturní scénu dvakrát: poprvé v šedesátých letech jako reportérka časopisu Plamen, vedeného rozporuplnou osobností literárního kritika Jiřího Hájka. V roce 1968 publikovala společně s Vladimírem Janovicem knižní reportáž o komunistickém odboji, nazvanou Neohlížej se, zkameníš. Svých témat se tehdy jen dotkla, přijely tanky přivážející „bratrskou pomoc“ a zanedlouho skončily nejen dosavadní literární časopisy, ale i svobodné psaní. Podruhé se její kniha objevila hned po roce 1989.

V roce 1969 se provdala za Evropana ze Sárska Karla-Heinze Köhlera, přestěhovala se do německé země na hranici s Francií a začala novou kapitolu svého života. Její součástí byla nutnost naučit se pořádně německy, tak dobře, aby v tom jazyce byla schopná psát; Alena nebyla vystudovaná germanistka a s Německem neměla její původní rodina nic společného. Učení se němčině a studium sociologie byla práce na plný úvazek a jejím výsledkem bylo německé vydání knihy Žena za socialismu roku 1974.

Alena Wagnerová neochvějně připomínala, že bychom neměli popírat své nedávné životy ani se soustředit jen na utrpěné křivdy a bezpráví.

Původní brněnská rodina Aleny Wagnerové byla typickou středostavovskou jednotkou, v níž otec určoval ideovou orientaci a matka se starala o praktické věci. Vyrůstaly v ní dvě sestry, starší Dana se rozhodla věnovat přírodním vědám, mladší Alena sice vystudovala biologii, ale spíše z potřeby vyhnout se ideologickému tlaku v humanitních oborech. Wagnerovi byli evangelíci a evangelický mravní řád se vtiskl do osobnosti Aleny Wagnerové rozpoznatelným způsobem.

Východní i západní

Odlišnost společnosti československé a západoněmecké v první polovině sedmdesátých let se projevila nápadně v odlišné úrovni ženské emancipace a rodinného práva. Západoněmecká společnost byla v této otázce pro ženu, jež přišla ze země „socialistického tábora“, až šokujícím způsobem konzervativní – způsoby chování, které byly pro každou československou ženu úplně samozřejmé, působily v Německu často velmi nekonvenčně.

Se situací „ženy vedle důležitějšího muže“ se Alena Wagnerová v Československu nesetkávala. V západním Německu to byla běžná součást společenského styku. To Alenu přivedlo k zájmu o Milenu Jesenskou, v té době „jen“ adresátku Kafkových dopisů. Svou knížkou o Mileně Jesenské vstoupila na pole literatury. Odsunutými vzpomínkami, souborem výpovědí Němců vyhnaných z Československa po roce 1945 vnesla do literatury metodu orální historie. V knížce o Sidonii Nádherné představuje osobnost, která se vyznačovala velkou ženskou přitažlivostí a půvabem, ale také vlastnostmi připisovanými mužům. Nepřímo v ní upozorňuje také na sepětí ženské otázky s problematikou životního prostředí (všechny uvedené tituly vyšly nejprve v němčině).

Se svými tématy a názory přišla Alena Wagnerová do české společnosti po roce 1989 stranou hlavního proudu. Její socialistické přesvědčení dlouho nebylo žádaným ideovým artiklem a stejně tak jím nebyl ani její humanismus, kterým nahlížela na člověka jako na bytost hodnou zájmu, i když šlo třeba o odsunutého Němce z českého pohraničí, který zakotvil v Německé demokratické republice. Osudy lidí, kteří přišli o majetek, byly české společnosti přelomu milénia bližší než osudy těch, kteří přišli o ideály (kniha A zapomenuti vejdeme do dějin, která pokračuje ve vyprávění někdejších českých Němců-antifašistů vysídlených do NDR, se nedočkala zdaleka takové odezvy jako Odsunuté vzpomínky).

Český paradox

Alena Wagnerová představovala celou svou bytostí paradox, s nímž si česká společnost dlouho nevěděla rady. Nikdy nevystupovala s ležérností jako mnozí disidenti, neměla nic společného s undergroundem a vyzařovalo z ní cosi, co představovalo náročnost. V tom se podobala, napadá mě dnes, Janu Sokolovi. Mluvila však či psala radikálněji než mnohem mladší radikálové. Mnohokrát jsem to zažila. A byla jsem i svědkem konferencí, obvykle pořádaných německými nadacemi, na nichž muži referovali nepřipraveni, nedodržovali časové limity svých příspěvků, improvizovali, nevěděli přesně, jak skončit, a často ani nemluvili k věci. Alena Wagnerová mezi nimi působila jako úkaz z jiného světa – vždy připravená a ukázněná v projevu kultivovaně a koherentně přednášela své promyšlené stati. Uvědomila jsem si na tom rozdílu naši pseudolidovou zpustlost, s níž si dovolujeme nebrat témata a úkoly vážně, a také nereflektovaný mužský šovinismus představitelů starší generace naší levice, dnes už anachronicky reprezentovaný zbytkem jejích vysokých představitelů.

V roce 2019 jsem byla s Alenou Wagnerovou a jejím mužem Karlem-Heinzem v Itálii v turisticky poměrně málo frekventovaném kraji Cilento. Bylo ještě před sezónou. V městečku Agropoli jsme si u pláže sedli na zahrádku jednoho z toho mála otevřených hotelů a povídali si německy. Připomínám, že jsme tam byli tři. Po chvíli ke stolku přišel postarší chlapík, obrátil se na Alenu a německy s ní začal mluvit o evropské politické situaci a uprchlické krizi (v Itálii bylo těsně před volbami). Ukázalo se, že to je majitel hotelu, na který si v Německu vydělal gastarbeitem, a nebyl to žádný Salviniho přívrženec. S Karlem-Heinzem jsme se kochali tím, jak se ten muž po celou dobu obracel především na Alenu, jako by věděl, že z nás tří ona má ráda lidský kontakt, komunikace pro ni nikdy nepředstavuje obtíž a vždy ji zajímá, co říká druhý. Bylo to až komické: jak to poznal?

Přemýšlím o tom, jak Alena zachází s osudy v rámci výzkumu orální historie, ale i v takové náhodné komunikaci, jakou jsem zažila v Itálii. Jak hodnotí pohnutky a jejich následky, jestli moralizuje, nebo soucítí. Reprezentuje dnes už nejstarší generaci českých intelektuálů: jaké na ni působí umění? Mnohokrát jsme spolu mluvily o tom, že literární text má být dobře vystavěný drama má mít pevnou strukturu. V uměleckých kruzích posvátná autenticita (bez náležité profesionální výbavy) u ní velké vážnosti nepožívala. Její vysoké nároky mají ale svá tajemství: vzpomínám si, jak mi vyprávěla o Johannesu Nádherném, Sidoniinu bratru, pravidelném zákazníku pražských prostitutek, na kteroužto zálibu bohužel doplatil syfilidou. Jak byla neúnavná v archivním zkoumání jeho vztahu k jednotlivým holkám a viděla ho především jako dobrého, laskavého člověka. Knížka se jmenuje Bol lásky prodejné.

Nabízet témata i pomoc

V závěrečné kapitole českého vydání Ženy za socialismu Alena Wagnerová píše, že muži získali s kapitalismem zpátky svá finanční a podnikatelská loviště a vyhoupli se do sedla, odkud shlížejí přezíravě na ženy, jimž mají v hloubi podvědomí za zlé své ponížení za časů reálného socialismu (s nímž se ženy díky své vícečetné roli vypořádaly lépe). Připomíná, kolik žen bylo v dosti nebezpečné pozici mluvčích Charty 77 ve srovnání s tím, jak málo jich je v současné demokratické politice.

Když se Alena Wagnerová v devadesátých letech objevila na české kulturní scéně, nebyla ani v roli disidenta, ani v roli emigranta. Patřila mezi šestatřicátníky jako Václav Havel, Josef Topol, Jiří Kuběna, Pavel Švanda či Věra Linhartová. Ve světle reflektorů nestanula, nepřišla z Německa radit, jak to máme dělat lépe, období reálného socialismu nespojovala s osobní křivdou. Nabízela témata a pomoc, postupně čím dál víc i vlastní stanovisko. Nikomu nic nevnucovala, jen neochvějně připomínala, že bychom neměli popírat své nedávné životy ani se soustředit jen na utrpěné křivdy a bezpráví. Že škrtnout desetiletí vlastního života nezpůsobí osvobození, ale trauma. Dnes už mnohé z jejích podnětů ve společnosti rezonují. Vyšla kniha jejích povídek Cestou životem, kde alespoň místy také mluví o sobě, Český rozhlas často reprízuje pořady, na kterých se podílela nebo jejichž byla výhradní autorkou. O svém životě a názorech vyprávěla v desetidílných Osudech, které jsem měla tu čest s ní natočit a které si lze pustit z archivu. Vím o ní všechno, o čem v onom pořadu mluví, ale sem píšu, s čím na ni myslím, když se už dlouho nemůžeme kvůli epidemiologickým opatřením vídat. Jak myslím na její zdraví, na to, co píše, rediguje, promýšlí, na její skutečně rovnoprávné partnerství s Karlem-Heinzem, spolu s nímž jsme zmokli na výletě v Cilentu a sesouvali se kluzkou soutěskou. Jak cestovali s kufrem plným knih, které chtěli o dovolené přečíst, jak o nočním čtení Alena napsala půvabnou, trochu magickou povídku Příslib noci.

Bibliografii knih Aleny Wagnerové v těchto dnech doplnilo druhé vydání její prvotiny Dvojitá kaple z roku 1991, kterou napsala ještě v Československu a v níž reflektuje střet dvou generací v jedné rodině. Přehlídka jejích knih na knihkupeckých stránkách dosvědčuje frekvenci jejího originálního hlasu v české kultuře. Ten byl ostatně v novém miléniu několikrát oceněn: roku 2005 cenou Pelikán, kterou uděluje časopis Listy, v roce 2017 cenou Gratias agit, udělovanou ministrem zahraničních věcí ČR za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí, a v roce 2019 Česko-německou novinářskou cenou od Česko-německého fondu budoucnosti.

Štěstí a zdraví do dalších let, milá Aleno!

Autorka je novinářka a publicistka.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Podrobné informace