Je to problém, když chodí učitel se studentkou?

I v Česku se otevřela Pandořina skříňka tématu sexuálního obtěžování. Na veřejnost se dostaly výpovědi žen obtěžovaných či přímo znásilněných známým politikem a ozvali se také studentky a studenti především uměleckých oborů z vysokých škol, kteří popisují neetické zacházení ze strany mnohých vyučujících. Mluví se o tom, že kampaň MeToo dorazila i k nám, a je vidět, že má ohlas nejen u obětí, které jsou stále ve větší míře ochotny sdílet své příběhy, ale téma konečně rezonuje i mezi těmi, jejichž úkolem je mimo jiné vytvářet prostředí rovnosti a podpory, tedy ve vedení vysokých škol.

Kdyby aktuální kolo českého MeToo přispělo ke změnám na vysokých školách, bylo by to jen dobře.

V tomto článku se budeme zabývat výsekem tohoto komplexního tématu, a sice sexuálními vztahy mezi vysokoškolskými vyučujícími a studujícími. Chceme ukázat, proč je třeba, aby byly vnímány nikoli způsobem „OK, proč ne?“, jak tomu doposud v českém prostředí vysokých škol bylo, ale jako neetické chování a pedagogické selhání.

Stupnice přestupků

Partnerské a sexuální vztahy mezi vyučujícími a studujícími mají různou podobu a lze z nich vytvořit jakousi stupnici závažnosti etického přestupku.

1. Vyučující a studující se do sebe zamilují, chodí spolu a vytvoří trvalý vztah, který pokračuje i po skončení studia.

Ponecháme-li stranou, že v momentě, kdy si ti dva spolu něco začnou, není vůbec zřejmé, zda spolu stráví zbytek života, je jasné, že se jedná o střet zájmů. Proto mnohé univerzity mají pravidla a postupy, které takovou situaci řeší, třeba tím, že kurz musí převzít jiný pedagog, zkoušku musí posoudit někdo jiný atp. Víme o tuzemské katedře, kde měli v jednom semestru problém postavit státnicové komise tak, aby v nich neseděl nikdo, kdo aktuálně chodí s některou ze studentek.

2. Vyučující navazuje opakovaně partnerské vztahy s někým ze studujících.

Během studia se tak setkávají ty studentky, se kterými pedagog už chodil, s těmi, se kterými právě chodí či bude chodit. To deformuje nejen vztahy mezi dvěma dotčenými, ale v celém kolektivu. Zaznamenaly jsme případ, kdy v jednom studijním programu měli studující pocit, že se intenzivněji řeší vztahy a žárlivost než předmět studia.

3. Vyučující s nikým ze studujících sice přímo nechodí nebo nespí, ale má na studující oplzlé narážky.

Při seminářích na ně sahá, komentuje jejich vzhled, oceňuje ty, které se mu líbí, a shazuje ty, které na dotyky a flirtování nereagují pozitivně.

4. Vyučující navazuje opakovaně sexuální vztahy se studujícími.

Nejedná se ani o klasické „chození“, ale prostě jen s různými lidmi spí. Stejně jako v předchozím bodě to komplikuje nejen vztah mezi těmi, kdo jsou do tohoto vztahu zapojeni, ale v celém kolektivu. Situace je však ještě nepřehlednější a nečitelnější, protože vztahy často nejsou nijak oficiální. Vyučující by si své kurzy rozhodně neměli plést s Tinderem, za to je daňoví poplatníci opravdu neplatí.

5. Vyučující používá nátlak a vydírání k tomu, aby se studujícími navázal sexuální vztahy.

Podmiňuje udělení zápočtu či nadstandardní přístup sexem.

6. Vyučující je sexuálně násilný.

Vyučující zneužívá situace například při zkoušce v kabinetu k hrubému sexuálnímu nátlaku, násilí či přímo znásilnění. V posledních dvou stupních naší škály se už nejedná jen o neetické chování a pedagogické selhání, ale o trestný čin.

Mýty o vztazích studujících a vyučujících

Za problematické a nežádoucí jsou velice často považovány jen poslední dva stupně naší škály, cílem tohoto textu je ale ukázat, proč jsou problematické všechny stupně a proč je považujeme za neslučitelné s kvalitním pedagogickým přístupem. Zastavme se proto u obvyklých mýtů o vztazích studujících a vyučujících.

1. „Vždyť jsou to dospělí lidé, tak je to na jejich svobodném rozhodnutí, jestli spolu chtějí mít sex.“

Naše rozhodnutí jsou svobodná do té míry, do které spolu jednáme jako rovný s rovným. A taková rovnost ve vztahu učitel/ka–student/ka prostě není. Studující jsou z definice v nerovném postavení vůči těm, kdo je učí, a na univerzitu jdou ne pro sex, ale pro vědomosti, dovednosti, diskuse. Vzdělávání je už tak dost složitý proces a netřeba ho komplikovat vztahy či sexem s vyučujícími. Navíc, jak nestranné je asi učitelské hodnocení osoby, s níž má sex? Nebo s níž sex už nemá? Pocity přitažlivosti a zamilovanosti či naopak žárlivosti a zhrzenosti k objektivnímu hodnocení stěží přispějí.

2. „Sex nebo vztah je soukromá záležitost dvou lidí, nikomu dalšímu do toho nic není.“

Pokud vám neobjektivní hodnocení výkonu studentky, s níž je učitel ve vztahu, přijde málo, zvažte ostatní studující. Jak se cítí lidé, kteří vidí nebo cítí, že nepatří mezi „vyvolené“, že jim něco uniká? Pocit vyloučení lidi demotivuje: necítí sounáležitost s univerzitním kolektivem, ztrácejí chuť dozvídat se nové věci, zapojovat se do diskusí. Studující, kteří přicházejí ze znevýhodněných sociálních prostředí nebo kteří trpí úzkostí či podobnými potížemi, může tato ztráta motivace dovést až k odchodu ze školy. Pokud sexuální vztah učitel–studentka zasáhne do vzdělávacího procesu (a je těžké si představit, že by do něj nijak nezasáhl), pak je takový vztah i věcí školy. Univerzita musí dbát na to, aby v ní existovalo férové prostředí, kde všichni mají rovný přístup ke vzdělání, spravedlivému ohodnocení a produktivní zpětné vazbě.

3. „Láska si nevybírá. Co mají ti nebozí lidé dělat, když se do sebe zamilují.“

Láska není nic zcela nepodmíněného. To, kdo nás přitahuje, má jak psychologické, tak sociální kořeny a téma moci v nich hraje velkou roli. Stohy odborné psychologické literatury popisují například to, čemu se říká přenos. Je to proces, kdy přeneseme city, které jsme jako děti chovali ke svým rodičům, na jinou osobu, která je vůči nám v nadřazené a zároveň ochranitelské pozici. Nejčastěji je tento pocit popisován v terapii a už Freud ho považoval za součást léčivého procesu. Léčivý ale může být pouze v případě, že terapeut s těmito city aktivně pracuje jako se zdrojem, který dodává klientce energii měnit svůj život, nacházet harmonii a najít si zdravý způsob života a vztahů. Pokud terapeut tento příval energie přicházející z přenosu nevyužije pro aktivní terapeutickou práci, ale k navázání vztahu, jedná se o velké etické profesní selhání. To z toho důvodu, že terapeut promarní léčivý potenciál přenosu a zároveň připraví svou klientku o terapeuta, tedy profesionála, od kterého potřebovala odbornou pomoc, neboť tuto roli nahradil rolí partnera.

Role učitele se od role terapeuta liší, ale v mnohém je jí podobná, stejně jako je podobná roli rodiče. Učitel má svým studentům a studentkám předat znalosti, které oni zatím nemají, jeho práce jim má pomoci najít cestu k vysněným cílům, otevřít dveře k pocitu naplnění skrze přípravu na jejich profesi a především skrze rozšiřování obzorů a porozumění světu. Zároveň má autoritu a moc rozhodovat o jejich životech i budoucnosti. Studující tedy ke svému vyučujícímu vzhlíží, jsou ohromeni tím, kolik toho ví a co už dokázal, a ve srovnání s ním si připadají nezkušení. Pro učitele je tak mnohem snazší vzbudit obdiv právě u studentů než u sobě rovných kolegů a kolegyň a tento obdiv se snadno může stát předstupněm pocitu zamilovanosti. Pokud má učitel charisma a vzbudí u studujících obdiv a klidně i pocit zamilovanosti, jedná se o pozitivní energii, která může přispět k jejich rozvoji, což je přesně ten úkol, který učitel má. Pokud ale vyučující využívá tuto situaci k navázání vztahu, je to stejné etické profesní selhání jako v případě terapeuta.

4. „Stěžují si jen neúspěšné studentky.“

O nevhodném a poškozujícím chování ze strany vyučujících na vysokých školách mluví otevřeně i velmi úspěšné absolventky a absolventi. Zároveň kritériem oprávněnosti stížností na neetické chování nemůže být úspěch či neúspěch těch, kterých se neetické chování týkalo.

5. „Studentky samy lezou učitelům do postele, často ze zcela zištných důvodů.“

Pokud se někdo snaží dosáhnout studijních úspěchů jinak než studiem, je to samozřejmě špatně. Nicméně je úkolem vzdělávacích institucí a vyučujících, aby vytvořili takové prostředí, ve kterém studující nezískají pocit, že toto je jedna z možných cest, jak se k titulu propracovat. Jedná se svým způsobem o korupční jednání, kdy hlavní zodpovědnost je na straně vyučujících. To oni jsou nebo nejsou ochotni přijmout úplatek ve formě sexu, to oni se podílejí na utváření atmosféry, ve které se buď ví, že toto je jedna z možných cest, nebo naopak, že je to něco naprosto neakceptovatelného. Pokud učitel na takový návrh přistoupí, je to totéž, jako by přijal obálku s penězi a přimhouřil pak oko u státnic.

6. „Erotika je hybnou silou lidstva a je fajn, když pedagog suchý výklad trochu okoření sexuálním nábojem. Když se to někoho dotkne, je přecitlivělý.“

Tento bod se týká především třetího stupně na naší škále. Erotická pozornost nasměrovaná vůči studujícím je vždy nevhodná. Flirt a osahávání do pedagogického procesu nepatří. Těm, na které není směřován, dává signál, že pedagoga nezajímají. Těm, kteří jsou mu vystaveni, přináší informaci, že jsou zajímaví jako sexuální objekty a že svou cestu k vysněnému titulu či dokonce profesi by měli realizovat spíš tímto způsobem. Kvůli nerovnému postavení je pro studující často těžké se vůči pedagogům vymezit a vyjádřit, že jejich pozornost je nevítaná. Nálepka „netykavky“ či „stydlivky“ je pak dalším nástrojem, který znesnadňuje studujícím se bránit.

Je načase, aby se i na českých univerzitách jasně a explicitně nastavila pravidla, jak může a nemůže vypadat vztah vyučující–studující. Jistě nelze promyslet všemožné zákruty lidského jednání, ale vymezit mantinely u stupňů škály, jak jsme ji popsaly výše, by byl dobrý začátek. Míč je na straně univerzit. Kdyby aktuální kolo českého MeToo přispělo ke změnám na vysokých školách, bylo by to jen dobře.

Autorky působí na Masarykově univerzitě, společně tvoří Duo docentky, které popularizuje vědecké výzkumy věnované genderu a sexualitě.