Foto Alarm
Těžko bychom asi v novodobých dějinách hledali nějakou dekádu, o které se neustále mluví, píše, přemýšlí a stále živě debatuje tak jako o „devadesátkách“. V posledních letech je navíc také čím dál častěji předmětem akademického bádání – ať už jde o historii, kulturu, architekturu nebo design. Redaktorka Alarmu Veronika Pehe působí na Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR. V roce 2020 vydala v newyorském nakladatelství Berghahn Books knihu Velvet Retro o postsocialistické nostalgii a vzpomínání na éru před rokem 1989. V posledních letech se ale odborně věnuje především populárním až brakovým televizním a filmovým žánrům v české, slovenské a polské kinematografii devadesátých let.
Když je řeč o devadesátkových filmech, často se mluví o „bizáru“. Jak sama s touto kategorií nakládáš?
Kategorie bizáru se při hodnocení devadesátých let objevuje hodně. Osobně si nemyslím, že to je produktivní, naopak je velmi často reduktivní v tom, že vyjadřuje jednoduchou povýšenost. My už jsme se posunuli a můžeme se tomu zasmát. Pro historiky je mnohem důležitější zamyslet se nad tím, jak to vnímali aktéři v dané době. Tenhle povýšený pohled na devadesátky jako na bizár může vzniknout až skrze retrospektivu.
Ve svých textech píšeš o vzpomínání dvou typů – vzpomínání elit a lidovém vzpomínání. Jak se od sebe liší?
Když si vezmeme elitní vzpomínání, mluví hlavně o nových možnostech, o tom, že každý, kdo mohl, vzal do ruky příležitost. Před několika lety jsme na Ústavu pro soudobé dějiny realizovali projekt se studenty aktivními ve stávkových výborech v roce 1989, kteří vyšli z revoluce s morálním kreditem, ale i kulturním a sociálním kapitálem. V nové době velmi brzy zaujali poměrně vysoké pozice. Když na to dnes vzpomínají, je to pro ně stále naprosto skvělá doba. Když se ale zaměříme na vzpomínání jiných skupin, získáme úplně jiný obrázek. Pro ně to byla doba, kdy se zavíraly a restrukturalizovaly podniky. Objevila se velká nerovnost. Filmy, jakožto nákladný kulturní produkt, jsou nutně tvořeny určitou elitou. V devadesátých letech se zároveň objevil tlak na komerci. Divák byl najednou důležitý, zatímco v socialistické kinematografii tak důležitý nebyl.
Jak se nová doba odrazila ve výrobě filmů?
Řada podnikatelů si myslela, že filmový průmysl je lukrativní, a vkládala do něj své peníze. Až později se ukázalo, že na tak malém trhu to zase tak lukrativní nebude. Film Trhala fialky dynamitem třeba financoval brněnský podnikatel Rudolf Hošna, který koncem osmdesátých let zbohatl na kovodžínovině. Měl velké plány a film byl součástí jeho portfolia. Dokonce chtěl v Brně stavět filmové ateliéry. Později šel bohužel sedět za zpronevěru. Helena Růžičková, která v tom filmu hrála a zároveň byla jeho scénáristkou, se s ním soudila. Z dnešního pohledu je pak těžké určit, komu patří autorská práva na tyto filmy, protože subjekty, které je produkovaly, už často neexistují.
V restitučních a privatizačních komediích a gangsterkách se často objevuje zvláštní napodobování Západu. Můžeš nám ho popsat?
U českých komerčních filmů té doby je zajímavé, že skoro vždy byla tématem privatizace. Subžánrem jsou pak restituční filmy. V privatizačních komediích je pokaždé motiv nějakého podnikání, které se ne vždy vydaří. V těch filmech se často objevuje pocit dohánění Západu, což byla i aspirace politiků, kterou předkládali občanům Československa. Zároveň se u postav, například v Slunce, seno, erotika, objevuje kulturní povýšenost nad Západem – třeba když jihočeští družstevníci ve filmu navazují spolupráci s italskou farmou a pohoršují se nad mořskými plody, které jim Italové servírují k večeři. Stejně tak je pro ně šokující a pokleslé to, že Italové spí na manželské posteli pod jednou dekou.
Všechny díly podcastu Kolaps si můžete poslechnout nejen na webu Alarmu, ale také na Spotify, Apple Podcasts, PlayerFM nebo pomocí RSS feedu našeho účtu na Soundcloudu.
Alarm je finančně závislý na podpoře čtenářů. Pokud se vám líbí naše podcasty nebo rádi čtete Alarm a chtěli byste ho finančně podpořit, můžete tak učinit v naší dlouhodobé kampani.