Foto Petr Mamula
Jonáš Motyčka se přes osm let věnuje pomoci dětem při odchodu z dětských domovů. Před nedávnem se rozhodl propojovat investory s českými městy a obcemi, a napomáhat tak výstavbě sociálního a dostupného bydlení. Česko podle něj musí získat nové povědomí o netržních druzích bydlení.
Jak se stane, že se člověk, který se léta zabývá pomocí dětem z dětských domovů, pustí do projektů výstavby bytů? Začala být cena bydlení největší překážkou na cestě z dětského domova?
Pomáhat v oblasti sociálního bydlení mě poprvé napadlo v létě roku 2020. Tehdy jsem pro to ale bohužel ještě neměl partnery, které mám nyní. Co se týká cen bydlení, podle mě je ta situace víc než kritická.
Jaké cesty obvykle volí mladí lidé po odchodu z dětského domova? Momentálně musí být extrémně těžké si vůbec najít nějaké bydlení.
Oni si vůbec neumí představit, co to je bydlet sami. Většinou jim to rychle havaruje kvůli tomu, že nemají dobré vazby. Kvůli tomu taky většinou byli v domově. Já jezdím do domovů preventivně a radím jim, aby si našli práci ideálně, ještě když jsou tam. Pak je všechno jednodušší. Nabízím jim i pomoc při přechodu do běžného života. Ale oni velmi často z domova utečou, prostě jim v osmnácti v hlavě přepne a chtějí naprostou svobodu. Bydlení pak shání jako první. Ne, že by si nejdřív šli najít práci, jdou si jako první najít byt, i když ho nemají z čeho zaplatit. Je to asi přirozené, ale není to funkční. Navíc často nejdřív udělají pár špatných tahů a ozývají se, až když jsou v bryndě.
Chceme ukázat, že to jde líp. Sociální a dostupné bydlení už začíná být téma všech politických stran.
Skvělá věc jsou domovy na půl cesty. To je taková přestupní stanice pro všechny z domovů, pěstounské péče nebo výchovných ústavů. Ale oni tam často nechtějí, chtějí mít po letech úplnou svobodu. V domovech na půl cesty když nemají práci, tak je zaměstnanci nutí rozesílat „sívíčka“, budí je v určitou hodinu – a to jim vadí. Je to škoda, protože domy na půl cesty jsou levné a vždycky, když tam potřebuju někoho umístit, mají volná místa. Ale chápu to. Takže jsem jim pomáhal například získat nájemní bydlení u městských částí. Přijdou sice do holobytu, ale nikdo je tam neomezuje. Je samozřejmě potřeba, aby je tam nějaká neziskovka alespoň chodila podporovat, a právě to dělám v projektu Správný start. Nicméně když jsem viděl, jak to u nás dnes s bydlením je, napadlo mě, že by bylo potřeba to celkově, koncepčně změnit.
Mladí lidé u nás většinou byt zdědí. Pokud ne, pak i ti, kteří vyrostli doma, mají často potíž bydlení zaplatit. A potom soupeří na trhu bydlení s vašimi svěřenci…
Ano, děti z dětských domovů taky zkouší bydlet u svých rodin. Jenomže ty často nejsou v dobrém stavu. Když mladý člověk dětský domov opouští, má u sebe odchodné. V tu chvíli se často ozývá rodina, pak spolu ty peníze utrácí a chvíli si hrají na rodinný život. Pak ale peníze dojdou a je zase krize. A to dítě je zlomené. Nebo jde za kamarády, tam se pak často dostane do prostředí, kde nemůže fungovat, pije, je blízko drogám, nemá klid, který potřebuje na rozlet. Nějak to pak patlá, vezme si třeba úvěr, něco prodá, snaží se kšeftovat, bohužel se kolikrát ocitne na hranici trestné činnosti. Teprve když se dotkne dna, začne vzpomínat na neziskovky. V tu chvíli jsem tu já a jsem připravený pomoct. Nikoho neodepisuju, pracuju se všemi. I s takovými, které řada neziskovek nechce, protože by se jim to nehodilo do portfolia. Mají třeba podmínku nebo jsou známí tím, že už mockrát chybovali. Já říkám, že to není o jedné šanci, ale o druhé, třetí, klidně padesáté. Není to tak že člověk udělá chybu a skončí. Je potřeba se ale věnovat prevenci – a prevencí je i dostupnost bydlení.
Během covidu, když firmy propouštěly a mladí přicházeli o práci, jsme často museli hledat i nové, levnější bydlení. Paradoxně se to ale docela dařilo řešit. Nemusela se platit vysoká kauce ani provize realitce, bylo to relativně slušné bydlení, taková lepší ubytovna. Nebo někdy se mi podařilo některé přemluvit, ať jdou do domů na půl cesty. Oni jsou často v nějakém spolubydlení, ale tam taky dávají třeba osm tisíc. Říkám jim vždycky: Tady dáš trojku, každý měsíc ušetříš pět tisíc, vydrž to půl roku, ušetříš, zvedneš se. Jde si tak odpočinout od toho krysího kola, ve kterém běháte furt dokola, abyste ten šílený nájem uplatili. Pak si můžou najít lepší práci a sehnat nějaký snesitelný nájem. Nebo když ztratí práci, tak jim to na měsíc zaplatím. Koupit si dneska bydlení – kdo na to má? Hypotéky teď už budou opravdu jen pro bohatý. Na to potřebujete X ročních platů.
Ano, dokonce dvanáct. Jsme druzí nejhorší v Evropě. Přišel jste tedy s vlastním modelem, jak tu změnu provést?
Jde o spolupráci s obcemi a investory na projektech výstavby nových obecních bytů. Vždycky bychom postavili určitý počet bytů, a třeba 30 procent by jich bylo určených na sociální bydlení a zbytek by byl na bydlení dostupné. To znamená pro všechny ostatní lidi, kteří mají potíž bydlení uplatit. Já to chápu jako prevenci, aby lidi nepadali do situací, kdy už potřebují bydlení sociální, což se dnes běžně děje. Pochopil jsem prostě, že bydlení je dnes problém téměř pro všechny a každé město ho potřebuje.
Takže jste došel k tomu, že musíte byty přímo stavět.
Ano, a nadchnul jsem pro tento model investory. Obce by nám dávaly k dispozici objekty nebo parcely a my bychom stavěli nebo rekonstruovali. Podle toho, co by bylo možné a co by bylo potřeba. S obcí bychom se pokaždé dohodli na tom, kolik bytů by tam bylo pro nás, kolik pro obec – podle nákladovosti. Takže celý březen jsme objížděli města a obce a s některými už jednáme. Teď, po konferenci o bydlení, kterou jsem organizoval, se ten zájem ještě zvedl. Často obce potřebují například dostupné bydlení pro seniory. Nebo pro mladé rodiny. Slýcháme od nich, že nemají kapacity a know-how, jak to dělat. A to právě můžeme dodat.
Nelze tedy stanovit jediný princip, na kterém by stály dohody s investory?
Nejde, bude to opravdu pokaždé jinak. S jistotou můžu říct, že se nikde nebudeme zaměřovat jen na bydlení pro mladé, protože lidí, kteří potřebují levnější bydlení, je spousta. Zatím se tu prostě v oblasti bydlení nic nedělo.
Například Platforma pro sociální bydlení je ale v mnoha městech úspěšná.
Ano, zval jsem je na konferenci, jsme nějak v kontaktu, ale ne moc. Podle mého je důležité si prošlapat vlastní cestu, každý to chce uchopit trochu jinak. Nemám s tím problém, někde se nakonec potkáme.
Vaše síla je tedy v tom, že máte za sebou investory. Kteří to jsou?
V tuto chvíli čekáme, že brzy spustíme první projekt. Jednáme na více stranách a uvidíme, kde se to povede nejdříve. Obsáhli jsme celou Českou republiku a naše vize je změnit pohled na sociální a dostupné bydlení a najít mezi tím balanc. Nadační fond Bydlení a naděje je průsečíkem mé sociální práce a lidí ze stavebního sektoru, kteří už mají za sebou developerské projekty a stále hodně staví. Jedná se o společnost Reg Grup Stav a na ní navázané další větší investory, kteří s naší myšlenkou dostupného bydlení a sociálního bydlení souzní.
Bude to pro ně výhodné? Všichni dnes chtějí na výstavbě bytů hlavně vydělat.
Jde o to, aby to bylo udržitelné, a na tom se s partnery shodujeme. V tuto chvíli se převážně staví komerční projekty, kde jsou byty určené ke koupi. Naší misí je, aby v nich bylo bydlení za dostupnou cenu. Věřím, že jde srazit cenu o dvacet až čtyřicet procent v porovnání s tržní cenou a stále by takové projekty byly proveditelné. Například Česká spořitelna svoje dostupné nájemní bydlení prezentuje jako o dvacet procent levnější v porovnání s tržní hladinou. Vždy bude ale záležet na místě a dalších podmínkách.
Zorganizoval jste nedávno konferenci o sociálním bydlení. S jakým výsledkem?
Bylo to obrovsky přínosné. Padlo tam moc důležitého a já se v té oblasti rád vzdělávám. V souvislosti s lidmi z dětských domovů se tam hodně mluvilo o sdíleném bydlení. Například o projektech, kde bydlí mladí se studenty nebo seniory. Jasně, to je fajn, ale… Zkusím to vysvětlit. Říká se, že 60 až 70 procent dětí z ústavní výchovy končí špatně. Já sám vidím, že pět procent z nich je tak dobrých, chytrých a silných, že nasávají příležitosti úplně sami. Studují díky různým stipendiím, existuje pro ně poměrně hodně programů a oni se díky nim posouvají a všechny své dřívější nevýhody obracejí ve výhody. Těm není potřeba pomáhat, pro ně opravdu je hromada projektů, jen si zobou, co chtějí, a jdou nahoru. Pak je 20 až 30 procent dětí, které jsou hodné. Nejsou třeba tak aktivní, nemají cíl chodit na skvělé školy, ale dá se s nimi pracovat, poslouchají, zúčastňují se programů, mají třeba dobrý vztah s někým z vychovatelů nebo si najdou dobrého partnera a zvládnou to. Právě tuhle skupinu mají rády velké neziskovky, které pak prezentují, že jim pomohly. No a pak jsou ti, kterým je opravdu potřeba pomoct, a to opakovaně. Já byl v kontaktu s klukem, který patřil k těm řekněme dvaceti procentům. Šel na výšku, pak ale neudělal zkoušku, propadl se, neziskovka už ho nemohla prezentovat a ukončila s ním spolupráci. On začal padat i do dluhů a já jsem ho potkal, když bydlel po hotelích. Devět dní v kuse třeba pracoval a zaplatil si z toho hotel. Já mu říkám: Copak ty nevíš o domu na půl cesty, nikdo ti o tom neřekl? On platil tisíce a žil s batohem, přišel z práce do hotelu, tam už mu to končilo a rychle na bookingu hledal, kde by mohl bydlet dál… Takovým je potřeba pomáhat. Jenomže většina projektů je pro hodné děti, zlobivé dítě nepůjde bydlet s nějakým studentem. Oni potřebují volnost, ale zároveň i pomoc. To znamená své bydlení a možnost doprovodné služby.
Jak je na tom momentálně vaše jednání s Prahou?
S Prahou teď jednáme o jednom objektu. Já bych ideálně chtěl bytový dům, kde by dole bylo komunitní centrum – to by byla taková reklama na sociální bydlení. Ukázka, jak se to dá dělat. Něco takového nám ale možná vznikne rychleji někde jinde než konkrétně v Praze. Uvidíme, který z těch projektů to bude.
Donedávna developeři nemuseli městu odvádět nic, až letos byly zavedeny tzv. kontribuce, ze kterých pak město může například pořizovat sociální bydlení. Například v nové čtvrti na Žižkově ale z jedenácti tisíc bytů město dostane asi desítku.
No, to je šílený. My chceme ukázat, že to jde líp. Sociální a dostupné bydlení už začíná být téma všech politických stran. Obzvlášť když teď přijímáme tisíce uprchlíků, budeme opravdu potřebovat nové byty – ale ne 1+kk za sedm milionů… Je jen otázka, jak to dělat, a podle mě je odpověď ve spolupráci s městy, díky které se dá stavět levněji. Já si nechci do hlavy dávat limity, jdu správnou cestou a vidím, že to funguje. I když jednání budou někde možná složitá, stojí za to vytrvat.