Foto Robin Kvapil
Minulý rok se poprvé objevily spekulace o možném spojení sociální demokracie a Zelených. Ačkoliv obě strany projevily jistou vůli jít do parlamentních voleb v koalici, nakonec ke spolupráci nedošlo. Volební propadák sociální demokracie, vypadnutí z poslanecké sněmovny a problémy, které se po letech nekompetentního vedení Jana Hamáčka naplno projevily, ale nakonec ČSSD donutily k určité sebereflexi. Bude to stačit?
Jak narušit stagnaci?
Současný předseda Michal Šmarda zatím úplně nedokáže adekvátně uchopit stávající společenské problémy a chvíli to vypadalo, že sociální demokraté z politiky úplně zmizeli. A to přesto, že krize spojená s inflací a zdražováním dopadá především na méně zajištěnou část občanů – tedy v nedávné minulosti typické voliče sociální demokracie. Jako by s nimi sociální demokracie nedokázala obnovit kontakt, ačkoliv Andrej Babiš žádnou systémovou levicovou politiku nedělá. Reálně jí totiž není schopný, a zůstalo mu tak křepčení na festivalech, sliby a ježdění v luxusním karavanu. Ale i to je v kontextu nepochopitelné nečinnosti současné vlády „alespoň něco“.
Koalice se odkazuje k tradici spolupráce mezi Zelenými a sociálními demokraty v nejprogresivnějších městech Evropy.
Odchod ze sněmovny pochopitelně doprovází zneviditelnění a malý mediální zájem – a s obojím se nyní ČSSD potýká. Když k tomu připočteme mnohem méně peněz, než na jaké byla strana zvyklá, a vleklou únavu z táhnoucích se neúspěchů, je poměrně pochopitelné, že se sociálním demokratům v poslední době nedaří zaujmout pozornost.
Přešlapování se strana snaží nejvýrazněji narušit v právě probíhající kampani do pražského magistrátu: vyjednáváním se podařilo zajistit společnou kandidaturu pražských Zelených a sociální demokracie a do čela koalice postavit jednu ze zásadních postav československé a české lidskoprávní historie, bývalou ombudsmanku Annu Šabatovou.
Šabatová je s Prahou spjatá především coby disidentka, sama však pochází z Brna, kde se odehrála i část jejího veřejného působení. To, že je Šabatová vnímaná spíše jako Brňanka, se možná může ukázat jako handicap. V Praze nicméně Solidarita sází především na kontaktní kampaň a jednoduchý vizuál s facebookovým emoji péče. Téma podpory pečujících je koneckonců jedním z pilířů koalice, která se vymezuje proti sobectví. Dalšími body je dostupné bydlení a zelená a bezpečná Praha.
Po vzoru evropských měst
Koalice se odkazuje k tradici spolupráce mezi Zelenými a sociálními demokraty v nejprogresivnějších městech Evropy. Mezi města, kde se těmto uskupením dlouhodobě daří vytvářet a realizovat progresivní politiku, patří hlavně Vídeň, Paříž, Amsterdam, Kodaň, Barcelona nebo Oslo. Velké změny se v posledních letech dějí i na Balkáně, především v Chorvatsku. Tamní volby ovládlo hnutí Možemo, Koalici zelených a levicových politických stran se v hlavním městě Záhřebu podařilo získat nejenom většinu v městském zastupitelstvu, ale také post starosty pro svého kandidáta, dlouhodobého environmentálního aktivistu Tomislava Tomaševiće. Jenže prosadit se s podobnými tématy v Praze je mnohem náročnější.
Ačkoliv naše hlavní město trápí masivní nedostupnost bydlení, disproporční a nespravedlivý důraz na automobilovou dopravu i dopady klimatické krize, nejsou témata, se kterými nyní přichází Solidarita, vidět ve veřejném prostoru. A to i proto, že tu část politické elity byla tradičně spjata s developerským a automobilovým lobby, takže se z běžných témat, jako je diverzita dopravy, stávají v rukou konzervativních pravicových politiků cíle kulturní války plné iracionální argumentace. Důsledky mohou Pražané nyní vidět třeba na Praze 1, kde krátce po zprovoznění kruhového objezdu v historickém centru města obyvatelé přihlížejí budování parkovacích zón přímo pod Pražským hradem. Západní města, ke kterým se ODS tak často odkazuje, přitom řeší pohyb aut v centru velmi striktně a především v období koronavirové pandemie se zahraniční politici a političky rozhodli k řadě důležitých a radikálních kroků, co se kvality veřejného prostoru týká. Jen v Praze se občas zdá, že tu mají auta větší práva než lidé.
Město pro lidi
Podobně je tomu s problémem dostupnosti bydlení. To se přitom stalo jedním z nejčastěji skloňovaných témat v předešlých volbách. Praha patří k nejméně dostupným městům v Evropě. Kromě cen vlastnického bydlení rostou ceny nájmů a město zároveň nedisponuje dostatkem obecních bytů. To vhání celé skupiny obyvatel města do bytové nouze. Mezi nejohroženější skupiny patří senioři a seniorky, jak dokládá příklad paní Kubešové z Prahy 10, dalšími ohroženými jsou samoživitelky, chudší nebo mladé rodiny. Běžnou radou se přitom stalo, ať se ti, kteří na bydlení v hlavním městě nemají, přestěhují. Tyto arogantní a necitlivé útoky ale absolutně opomíjejí ten fakt, že zdravé město je jen to, kde vedle sebe mohou žít lidé různých sociálních vrstev. Učitele, zdravotníky, policisty, pracující třídu i ty, kteří pracují ve službách, navíc město potřebuje k zajištění svého každodenního chodu.
Dnes jsou však tito lidé vytlačováni nebo se nad jejich obtížemi alibisticky krčí rameny. A to přesto, že si současná magistrátní koalice vytyčila jako jeden z cílů právě zlepšení dostupnosti bydlení. Přes snahu řady radních se však situace moc nezlepšuje a místo různých typů bydlení vzniká na většině brownfieldů hlavně luxusní výstavba, která nezřídka bývá skupována pouze na investice. Stále nám navíc chybí zákon o sociálním bydlení či debata o ochraně nájemníků či větší spoluúčasti developerů na výstavbě sociálního či dostupného bydlení.
Je sympatické, že si Solidarita tato témata uvědomuje a že se rozhodla za ně bojovat. Otázkou však zůstává, do jaké míry bude snaha stran, které nemají dostatek kapitálu a vlivu, efektivní. Dá se předpokládat, že velkou část sociálních demokratů spojení se Zelenými bude odpuzovat. Jsou to přitom právě sociální a ekologická témata, která je nutné nyní sbližovat – klimatická krize totiž bude mít dopady především na ty zranitelnější a chudší a změní podobu pracovního trhu i všech dalších oblastí našeho života, včetně fungování měst.
Stíny neschopnosti
Na obou stranách – na sociální demokracii i na Zelených – ulpívá neustále stín letitých neúspěchů. Často se taky (záměrně) vytváří dojem, že sociální a ekologická politika jsou na úrovni politiky identitářské, že jsou politikou pro hipstery odpojené od zbytku společnosti. Tak to ale není. Naopak, dostupné bydlení, kvalita života ve městech, péče coby stavební kámen každodennosti, transparentní politická práce, fungování komunit, politika, která dbá na zájmy těch slabších – to všechno jsou okruhy s velkým celospolečenským dopadem.
Důraz na univerzální hodnotu lidských práv, včetně těch sociálních, je právě ve spojení s ekologií, jedním pilířů občanské společnosti, důležitý, jakkoli se mu české debatě zatím moc nedaří. Jestli se Solidaritě podaří alespoň symbolicky současný pohled na „modernější“ levici nabourat, nevíme. Je jasné, že i část straníků v ČSSD si přeje, aby projekt selhal, a i proto nemá opravdu dobré výchozí podmínky.
Slušela by mu navíc větší razance, viditelnost i srozumitelnost v komunikaci. Do voleb ještě několik měsíců zbývá. Co je kromě tematického vymezení na Solidaritě možná nejsympatičtější, je snaha o návrat k lidštější politice bez politikaření. Především pražská ČSSD patřila tradičně k obvyklým podezřelým a očištění se od mafiánských struktur strany je jedním z předpokladů pro další existenci sociálních demokratů. Možná, že se pokusem o jiný typ politiky nějaký ten obrodný proces na tradiční levici alespoň započne. Ve stínu současných skandálů kolem STAN, ale nejspíše i TOP 09 a s vědomím historie „bémovské“ a kmotrovské ODS není důraz na autenticitu, solidaritu a slušnost rozhodně málo.
Autorka je redaktorka Alarmu.